Nerovnost příjmů chtějí (aspoň navenek) snižovat všichni, ovšem mnoho existujících programů funguje zcela opačně
Nerovnost příjmů se v poslední době diskutuje čím dál víc, a to zejména na dvou fórech, kde se jí donedávna věnovalo velmi málo pozornosti: v americké veřejné debatě a v Mezinárodním měnovém fondu. Významným důvodem jsou obavy ve Spojených státech, že se nerovnost příjmů vrátila do extrémů z „pozlaceného věku“ posledních 30 let 19. století; nerovnost se však zvýšila také v mnoha dalších částech světa a v Latinské Americe zůstává vysoká.
Co jsme dosud zjistili? Možná nejzajímavější na současné diskusi je skutečnost, že se do značné míry zaměřuje na důsledky nerovnosti nad rámec nepříznivých dopadů na chudé.
Jeden směr debaty začíná hypotézou, že nerovnost je špatná pro celkový hospodářský růst. Další vychází z názoru, že nerovnost vede k volatilitě a nestabilitě. Nezpůsobila nerovnost například hypoteční krizi v roce 2007, potažmo i globální finanční krizi v roce 2008?
Třetí názor tvrdí, že nerovnost se přetavuje v závist a pocit neštěstí: člověk, který by byl s určitým příjmem spokojený, je nešťastný, pokud zjistí, že ostatní vydělávají více. Jedna přesvědčivá verze tohoto tvrzení zní, že špičkoví manažeři vyžadují a pobírají absurdně vysoké odměny ne proto, že jim tolik záleží na penězích, nýbrž proto, že mezi sebou soupeří o postavení.
Čtvrtá obava jako by překonávala dokonce i první tři. Je to strach, že kvůli obrovskému množství peněz v politice se bohatým daří přesvědčit vlády, aby upřednostňovaly celou jejich třídu. Zatímco první tři zdroje obav jsou přinejmenším v demokracii přístupné sebekorekci, koncentrace ekonomické a politické moci v oligarchii se samočinně zvyšuje. Nedávná rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu týkající se příspěvků na volební kampaň naznačují, že vliv peněz v politice bude pouze narůstat.
VŠICHNI PROTI NEROVNOSTI Tažení proti oligarchii však není nejlepší metodou, jak snížit nerovnost. Spíše bychom měli vycházet z předpokladu, že nerovnost obecně a chudoba konkrétně jsou prostě nežádoucí. V USA trápí nerovnost většinu voličů, a dokonce i dvě třetiny z jednoho procenta nejbohatších lidí zastávají názor, že příjmové rozdíly jsou příliš vysoké, a podporují progresivní zdanění. Většina Američanů věří v pomoc méně šťastným lidem za předpokladu, že ji lze realizovat bez podkopání ekonomické efektivity nadměrnými vládními zásahy či pokřivením stimulů.
Problém tkví v tom, že navzdory vlastním ekonomickým zájmům voliči často – a mnohdy i opakovaně – volí politiky prosazující zákony, které jsou s těmito cíli v rozporu. Před deseti lety například volení američtí představitelé nějakým způsobem ošálili průměrného amerického voliče – který toho dědicům nejspíš moc neodkáže – a vnukli mu názor, že je nutné zrušit zdanění pozůstalostí v hodnotě nad pět milionů dolarů, aby se ochránily malé rodinné farmy.
Jinými slovy není problém v tom, že průměrný volič není ochoten vzdát se růstu výměnou za větší rovnost. Problém je v tom, že politický proces produkuje výsledky, které znamenají nižší růst a zároveň menší rovnost.
V případě USA patří mezi nejrozumnější opatření rozšíření slevy na dani z příjmu (EITC), zrušení odvodů ze mzdy u nízkopříjmových zaměstnanců, seškrtání odpočtů u daňových poplatníků s vysokými příjmy a obnovení vyšších dědických daní. Tyto politiky efektivně snižují nerovnost při relativně nízkém zatížení agregátního příjmu. Další politická řešení – včetně všeobecného předškolního vzdělávání a všeobecné zdravotní péče – mohou dokonce podpořit celkový hospodářský růst a současně snížit nerovnost, zejména pokud jsou financována z opatření zvyšujících efektivitu, jako je eliminace dotací fosilních paliv (a pokud možno jejich nahrazení daní). OMYL VOLIČŮ Mnoho vládních programů, které jsou označovány za cestu ke zlepšení distribuce příjmů, přitom prospívá chudým lidem relativně málo a poškozuje ekonomickou efektivitu. Zemědělské dotace se původně odůvodňovaly převážně tak, že pomáhají drobným farmářům, ale jejich hlavním příjemcem je už dlouho agrobyznys. Dotace hypoték přispěly k hypoteční krizi, aniž primárně pomohly rodinám s nižšími příjmy. Přesto se mnozí Američané nechávají přesvědčit, aby takovou politiku podporovali – ne proto, že je to v jejich zájmu, nýbrž proto, že nerozumějí ekonomii.
I další země mají podobné programy, které jsou prezentovány jako nástroje podporující rovnost, ale ve skutečnosti jsou neefektivní, či dokonce podkopávají vytčený cíl. V rozvojových zemích jsou běžná opatření, která zdaňují, dotují či regulují ceny potravin a energií. Tyto neomylně špatné nástroje, údajně určené ke zlepšení distribuce příjmů, často mívají opačný efekt. Například z více než 400 miliard dolarů, které státy každoročně utrácejí za dotace fosilních paliv, putuje mnohem méně než 20 procent z celkového přínosu nejchudším 20 procentům populace. Nejchudších 40 procent populace zase pobírá disproporčně nízký podíl sociálních výdajů. Na druhé straně se podmíněné hotovostní transfery ukazují jako vysoce efektivní; dostanou se přímo k chudým lidem a podporují jejich vzdělání a zdraví.
Kritici oligarchie tvrdí, že bohatí mají příliš mnoho peněz a kupují si za ně zvolení politiků, kteří zavedou zákony upřednostňující jejich zájmy. Zdá se však, že lepším přístupem je argumentovat ve prospěch nejlepších politik, jež zlepší efektivní distribuci příjmů, a vyzdvihovat ty volené představitele, kteří je podporují. „Ano“ předškolnímu vzdělávání a slevám na dani z příjmu; „ne“ dotacím ropy, zemědělství a hypotečních dluhů.
O autorovi| JEFFREY FRANKEL, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka profesor tvorby a růstu kapitálu na Harvardově univerzitě
