CIHLÁŘSKÝ PRŮMYSL O rozvoji elektroniky v Česku se mluví řadu let. Přitom obrovský skok udělaly také české cihly. Jejich užitné hodnoty dosáhly parametrů, o kterých se cihlářům dříve ani nezdálo. Dva hrůzné sny budívaly výrobce cihel v Československu před dvaceti lety.
CIHLÁŘSKÝ PRŮMYSL O rozvoji elektroniky v Česku se mluví řadu let. Přitom obrovský skok udělaly také české cihly. Jejich užitné hodnoty dosáhly parametrů, o kterých se cihlářům dříve ani nezdálo.
Dva hrůzné sny budívaly výrobce cihel v Československu před dvaceti lety. Jednou to byly prázdné sklady a ještě horké cihly mířící od pecí rovnou na stavby, nebo naopak nádvoří fabrik zaplněná vyskládanými cihlami, o které neměl nikdo zájem.
Mimo sezonu sklady nestačily pojmout vyrobené množství, v období stavebního boomu naopak cihelny nestačily zájmu. Dnes propojením evropského trhu tato černá můra už cihláře tolik nestraší. A co je nejdůležitější, spotřebitelé dostávají mnohem kvalitnější stavební materiál.
ČESKÉ CIHLY NA ŠPICI „Na stavbu domu jsem sháněl cihly přes známé, musel jsem dát dokonce nějaký ten úplateček. Syn, kterému jsem pomáhal se stavbou rodinného domu u Prahy, tohle vůbec nezná. A hlavně, on má hogo fogo vilu, ve které můžete chodit nahý i v zimě,“ vyzdvihuje tepelné vlastnosti dnešních zdicích materiálů třiašedesátiletý Jiří Brána z Táborska.
Rozvoj tuzemského cihlářského průmyslu lze rozdělit do dvou etap. V té první po roce 1965 se v Čechách na Moravě i Slovensku postavilo více než 40 nových cihelen s tunelovými pecemi. V té druhé po roce 1990 pak hlavně vstupem zahraničního kapitálu došlo v cihlářství k několikanásobnému nárůstu výrobních kapacit, k modernizaci a automatizaci výroby i ke zvýšení produktivity. A co je podstatné pro odběratele, hlavně ke zvýšení kvality i značnému rozšíření sortimentu výrobků. Na druhé straně více než třicet malých závodů brány zavřelo.
„Jejich zániku napomohla i nevhodná privatizace a neschopnost vedení těchto firem,“ tvrdí předseda představenstva Cihlářského svazu Čech a Moravy Jiří Matějka. Dodnes jej trápí, že cihelny byly prodány za zůstatkovou, nikoli za tržní hodnotu. „Například oficiálně odhadnutá tržní cena byla 900 milionů korun, ale zůstatková jen 330 milionů. Při prodeji se nezhodnotily zkušenosti zaměstnanců, vybudovaný trh či surovinová základna,“ vypočítává Matějka s tím, že ovšem právě zahraniční investoři umožnili tak výrazný rozvoj cihlářského průmyslu.
POSKLÁDÁTE VŠECHNO
Na otázku, jaký je rozdíl mezi cihlami před rokem 1990 a dnes, například majitel stavební firmy Karel Vácha bez váhání odpovídá: „To se vůbec nedá srovnat!“
Od roku 1965 na stavbách Vácha mistroval, posléze i šéfoval stavebním závodům. Dnes vybudoval v Hluboké nad Vltavou klasickou rodinnou firmu Stavitelství Karel Vácha a syn. Ve společnosti ovšem působí se dvěma syny a dcerou. Na kontě mají významné rekonstrukce, například kostela a zámku v Hluboké či plovárny v Českých Budějovicích. Ale také výstavbu bytových domů pro město či nadstandardních rodinných domů pro soukromníky.
„Dřív byly dva druhy cihel - obyčejná a tejnka, které například tepelně neboli izolačně vůbec nevyhovovaly. Dnes je na výběr spousta druhů, ze kterých seskládáte všechno, co při stavbě potřebujete. Cihly mají různé velikosti, tloušťku a samozřejmě i nízké tepelné ztráty. Jsou stále k dostání. Když chybějí v Česku, tak je prodejci dovezou ze zahraničí,“ popisuje stavařské zkušenosti Vácha.
V EVROPĚ MÁME BRAMBOROVOU MEDAILI
Pálené stavební materiály jsou v Česku tradičním výrobkem. Česká republika se dnes v prodeji zdicích cihel v přepočtu na počet obyvatel řadí v Evropě na čtvrté místo hned za Rakousko, Belgii a Itálii. „Jsou fantasticky drahé, ale také fantasticky lepší. Týká se to užitkových vlastností, kvality, šíře sortimentu, celého kompletního stavebního systému, o tom se nám dřív ani nezdálo. Není rozdíl mezi našimi a zahraničními výrobky,“ tvrdí prodejce stavebnin Jiří Krupička.
„Cihla není rohlík. Když výroba právě něco nemá, tak je tu obchodník s cihlami od toho, aby si to ze svých zásob pokryl. Když cihelna řekne, že určitý druh bude mít až za týden, tak já musím pokrýt potřeby zákazníků ze skladu,“ tvrdí Krupička. Ovšem přiznává, že lépe takovým stavebním vlnám odolávají střední než větší firmy.
