Na dětská hřiště jsem v útlém dětství nechodil rád. Totalitní strohost několika houpaček a prolézaček mě nelákala.Raději jsme zakopávali o balon nebo „mydlili“ hokejkami. Jak jsem pak byl překvapen, když se po revoluci nevzhledné plácky začaly měnit v barevné ráje dětských her.
Na dětská hřiště jsem v útlém dětství nechodil rád. Totalitní strohost několika houpaček a prolézaček mě nelákala.
Raději jsme zakopávali o balon nebo „mydlili“ hokejkami. Jak jsem pak byl překvapen, když se po revoluci nevzhledné plácky začaly měnit v barevné ráje dětských her. Různé dřevěné hrady, lodě, houpačky v podobě zvířat atd., mně dnes přitahují více a rád zde trávím čas se svými ratolestmi. To vše už tady ale bylo i před stoletím. Kdo by na Pardubicku neznal Kočičí hrádek, cíl výletů rodin s dětmi z blízkého či dalekého okolí.
Stačila trocha betonu a zručných rukou a děti šlechticů, posléze pracujících, měly o zábavu postaráno. Takže se nechám překvapit, s čím přijdou stavitelé dětských snů v budoucnosti.
