Pracovní úraz či nemoc z povolání si často vynutí změnu zaměstnání a přechod pracovníka na hůře placenou práci nebo dokonce poškozený ztratí…
Foto: Profimedia.cz
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity se poskytuje zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, takže např. příjmy z přesčasové práce nevedou ke snížení náhrady.
Při stanovení odškodnění se tedy porovnává průměrný výdělek poškozeného zaměstnance před vznikem škody s výdělkem dosahovaným po úrazu či zjištění nemoci z povolání při započtení invalidního důchodu.
Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vypočítává z průměrného výdělku, jež byl jednou stanoven k určitému okamžiku vzniku škody a již se v návaznosti na mzdový vývoj u zaměstnavatele neupravuje, došlo by rychle k zaostávání reálné výše škody (potažmo kompenzace za tuto škodu) oproti aktuálnímu výdělku, kterého by zaměstnanec, nebýt pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, dosáhl. Právní úprava proto zajišťuje těmto zaměstnancům, aby byl jejich průměrný výdělek před vznikem škody aktualizován resp. valorizován s ohledem na obecný mzdový vývoj v ČR. Zmocnění pro tento postup je zakotveno v ust. § 390 odst. 2 zákoníku práce, které umožňuje vládě nařízením upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Obdobné zmocnění pro odškodnění nepracovních úrazů nebo následků invalidity obsahuje ust. § 447 odst. 4 občanského zákoníku. Valorizace se přitom vztahují i na náhradu na výživu pozůstalých, pokud jim byla přiznána po zemřelém pracovníkovi resp. občanovi.
Vláda tedy může provádět valorizaci výše odškodnění vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně. Vláda však v podstatě průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady průběžně (v zásadě každoročně) valorizovat musí. Jinak by se totiž o každou částku, o kterou aktuální výdělek zaměstnance vzroste, zároveň snížila částka vyplácená někdejším zaměstnavatelem (resp. pojišťovnou) nebo jiným subjektem (či jeho pojišťovnou) jako náhrada za ztrátu na výdělku. A to by nebylo spravedlivé: Při neustálém růstu spotřebitelských cen a nákladů na živobytí vůbec na straně jedné a průměrného výdělku na straně druhé by se tak životní úroveň poškozeného snižovala. Přitom, kdyby pracovník (poškozený občan) zůstal na svém původním místě, dosahoval by tam dnes zajisté podstatně vyššího výdělku, než činila jeho tehdejší mzda braná za základ pro poskytování náhrady.
Naposledy došlo k valorizaci s účinností od 1. ledna 2011, a to o 3,9 %. (Zaměstnancům nebo pozůstalým, kterým vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a na náhradu nákladů na výživu pozůstalých po 31. 12. 2010, se valorizace odškodnění neprovádí. Tito zaměstnanci, resp. pozůstalí si musejí počkat zase až na valorizaci další.)
Je nutno zdůraznit, že se vždy za základ výpočtu bere průměrný výdělek před vznikem škody, který byl v převážné většině případů již dříve valorizován, neboť systém postupné valorizace již dříve valorizovaného průměrného výdělku byl zaveden už v roce 1992. Výpočet každé náhrady se musí důsledně provést od okamžiku vzniku škody, tedy vzniku náhrady, neboť jednotlivé valorizace na sebe navazují, proto a jedna případná nepřesnost působí řetězově na výpočet ostatních.
Jednoduchý příklad: Průměrný výdělek zaměstnance před úrazem činil 20.000 Kč. Po úrazu 16.000 Kč. Náhrada za ztrátu na výdělku proto činila 4.000 Kč. Jestliže je předepsána valorizace náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 3,9 %, pak se (fiktivní) průměrný výdělek 20.000 Kč zvýšil na 20.780 Kč, a proto i vyplácená náhrada na 4.780 Kč. (Nesprávný by byl výpočet, kdy by se podle předepsané procentní sazby (3,9 %) pro valorizaci zvyšovala přímo náhrada (4.000 Kč), neboť by tak došlo k jejímu zvýšení toliko na 4.156 Kč.)
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku. (Analogicky ani náhrada na výživu pozůstalých nesmí být poskytována déle, než by příslušela náhrada za ztrátu na výdělku zemřelému.)
