Když „generalissimus míru a titánský veleduch“ Stalin naposledy zavřel oči, uspořádali mu soudruzi tryznu.
Po tři dny ležel v otevřené rakvi a do Sloupové síně moskevského Domu odborů – ve které kdysi ležel Lenin – se s ním přišly rozloučit statisíce lidí. „Nevysychajíc ani za časného rána, ani pozdě večer, vinula se po moskevských ulicích, tekla a tekla živá řeka hoře a lásky a vlévala se do Sloupové síně,“ básnil v březnu 1953 stranický deník Pravda a neskromně tvrdil, že kdyby loučení Stalina „s lidem trvalo rok, ani za rok by tato živá lidská řeka nevyschla“.
U rakve se od rána do večera střídaly čestné stráže, defilovala stranická „věrchuška“, populární umělci i prostí lidé. A každý z těch, kdo „se slzami v očích“ vstoupil dovnitř, by dal – tedy aspoň moskevský zpravodaj Rudého práva o tom ujišťoval – bez váhání „svůj život, kdyby mohl navrátit úsměv do jeho drahé, milované tváře“. Stalin však dál nehnutě ležel v záplavě květin a praporů na vyvýšeném katafalku: „Stejnokroj generalissima a rudé hedvábí na rakvi zvyšují průsvitnou bledost tak známé, tak nekonečně drahé tváře. Do jeho bledého obličeje vdechla smrt věčný klid. Jeho ruce již nikdy nebudou mávat milionům rozjásaných lidí. Jeho geniální prozíravý zrak již nikdy nebude hledět do budoucna. Když hledíš do jeho tváře, zdá se ti neuvěřitelné, že on mohl zemřít.“
Fotbalový dav
Tryznu bohužel Stalinovi dědicové – pohřeb měl oficiálně na starost Chruščov – zorganizovali „po sovětsku“, a tak masový vrah zabíjel i po smrti. Budoucí „osmašedesátník“ Zdeněk Mlynář (v roce 1953 studoval v Moskvě) později vzpomínal, jak i on zatoužil vidět mrtvého vůdce a vyrazil na několikahodinovou strastiplnou cestu. V tlačícím se davu podle něj nad zapálenými komunisty převládali obyčejní zvědavci: „Tam, kde bylo volněji, se debatovalo a žertovalo stejně jako v davu, který jde na fotbalové utkání. V tomto davu se také kradlo a sahalo pod sukně, pila se vodka rovnou z lahví střežených v kapse. Byl to dav stmelený vůlí nenechat si ujít podívanou, ať už je to pohřeb, nebo poprava.“
Nedaleko od Domu odborů – na Trubném náměstí – milicionáři lidi vecpali do prostoru vymezeného na jedné straně řadou domů a na druhé hradbou nákladních automobilů. „Hustota davu dosahovala bodu, jaký zná městský člověk z přeplněné tramvaje, ale zároveň zezadu neustále tlačily desetitisíce a zpředu koně, vojáci, ze stran hradba nákladních aut a stěny domů. Byla zima, nohy klouzaly po rozbředlém sněhu. Kdo upadl, měl jen nepatrnou naději, že se ještě zvedne.“ Mlynář měl štěstí: „Už jsem se nepohyboval, byl jsem rolován jako předmět kolem postranic aut. Zbývala jediná naděje: Až budu dorolován ke kapotě nad motorem, pokusím se na ni vyšplhat a přeskočit na druhou stranu. To sice znamenalo vzdát se toho, že uvidím Stalina v rakvi, ale zároveň to dávalo jistotu, že nebudu v rakvi sám. Zvolil jsem druhou perspektivu a podařilo se to.“
Esej: Dobrou chuť, soudruzi
V tlačenici uvázl rovněž budoucí slavný sovětský básník – a v té době dvacetiletý horlivý stalinista – Jevgenij Jevtušenko. Dav na Trubném náměstí byl podle jeho autobiografie tak hustý, až se „dech desetitisíců lidí namačkaných jeden na druhého slil v bílý oblak tak hmatatelný, že na něm bylo možné pozorovat chvějivé stíny holých březnových stromů“. A pod přízračným oblakem roztočil tlak neustále přicházejících lidí obří lidský vír: „Najednou jsem viděl, jak byla na sloup semaforu přiražena mladá dívka. Její tvář byla zrůzněna zoufalým křikem, který však mezi všemi ostatními výkřiky a steny nebylo slyšet.“ Dav poté básníka natlačil k dívce – a „neslyšel jsem to, ale celým tělem cítil, jak praskají její křehké kosti“. Na okamžik radši zavřel oči, a když je otevřel, dívka už na svém místě nestála: „Po chvíli jsem šlápl na cosi měkkého. Bylo to lidské tělo.“ Dav byl stále hustší a hustší: „Zachránila mě má výška. Malí se udusili zaživa.“
Jevtušenko sice přežil, bez následků to však nezůstalo. Nechal Stalina Stalinem a šel se zpít vodkou. „Byl to den obratu v mém životě,“ napsal o tom.
Kolik tenkrát zemřelo lidí, nikdo přesně neví. Dobový tisk o události mlčel a žádný oficiální údaj dodnes neexistuje. Odhady nicméně kolísají od několika stovek až po dva či tři tisíce mrtvých.
V mauzoleu
Samotný smuteční obřad proběhl v klidu. Ráno 9. března vyrazil průvod s „nejvyšší mrtvolou“ na Rudé náměstí. V čele šla generalita, která na poduškách z rudého sametu nesla Stalinova vyznamenání, a za ní, jak psalo Rudé právo, „na lafetě děla vidíš rakev s malou skleněnou kupolí, pod níž leží nejmilovanější a nejbližší obličej“. Na Rudém náměstí se pak chvíli řečnilo a zpívalo.
Nemohla samozřejmě chybět vojenská přehlídka. Hned poté popadlo vedení strany rakev a šouplo ji do mauzolea: „Vedle nesmrtelného Vladimíra Iljiče Lenina spočinul stejně nesmrtelný Josef Vissarionovič Stalin. To oni ukázali lidstvu cestu vpřed.“ Truchlilo se pochopitelně v celém sovětském bloku. U nás proběhly tryzny ve všech městech a obcích, v továrnách, zemědělských družstvech a ve školách. Jen v Praze se podle Rudého práva „shromáždilo na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích na 360 tisíc pražských pracujících“.
Fronty, šeď, prázdné regály. Připomeňte si, jak to vypadalo v obchodech za socialismu
Každý však smutný nebyl. Například – tehdy zavřený – literární vědec Václav Černý ve svých Pamětech vzpomínal, jak se o Stalinově smrti dozvěděla hned prvního dne „celá vězeňská Pankrác, rozechvěla se horečkou, rozezněla výkřiky, jugoslávští vězni rozstrkaní do opačných končin věznice jásotným voláním informovali z vysokých pater druhy v opačném přízemí“. Stejně „protistátně“ se zachovala část obyvatel Prostějova, která se dva dny po diktátorově smrti sešla u Masarykovy sochy a jako každý rok slavila výročí narození prvního československého prezidenta. Už o měsíc později nechalo tamní vedení strany sochu odstranit, což vedlo k mohutné demonstraci asi dvou tisícovek lidí a provolávání protirežimních hesel.
Věrný byl soudruh
Ať už měl kdo Stalina rád, nebo ne, o pouhých devět dní později se musel vyrovnat se smrtí jeho československého nohsleda – Klementa Gottwalda.
Soudruh k soudruhovi. Stalinovo tělo položili v mauzoleu vedle Lenina.
Pro spisovatelku Marii Pujmanovou to byla docela šichta. Hned po básni na smrt Stalina pojmenované Ve věnci rukou železném musela vyplodit nové dílko pod názvem Věrný byl soudruh Gottwald, které začínalo verši: „Ten nový žal, toť příliš, nemohu pro pláč dál, má republiko, kvílíš – ten nevýslovný žal.“ Básník Josef Hiršal si pro změnu do deníku poněkud cynicky poznamenal: „Asi za tři dny jsem viděl ve výkladě dva odborné měsíčníky: Česká házená a kuželky. Vzali to jedním vrzem. Na titulním listě byli Stalin a Gottwald na společné fotografii. Kynologická revue Pes už to nestihla. Titulní list březnového čísla obsadil Stalin, a Gottwald hleděl do světa až z čísla dubnového…“
Při Gottwaldově pohřbu nikdo ušlapán nebyl, a tak se budeme poněkud obšírněji věnovat jeho organizaci. Stejně jako Stalin byl i Gottwald vystaven v otevřené rakvi. „Velký Španělský sál, vždy bílý a zlatý svými ohromnými lustry, je nyní šerý. Celý je doslova zasypán květinami a nahoře na zvýšených stupních stojí katafalk a na něm otevřená rakev,“ básnil v Rudém právu příští tvůrce rady Vacátka Jiří Marek. Ještě poetičtěji vyjádřil svůj zármutek prorežimní spisovatel Jan Drda: „Tam klidně odpočívá hospodář, usnuv po těžké práci; v pobledlých lících věčný klid, na jasném čele lehký stín. Odešel z jeho obličeje úsměv, ale zůstala v něm pevnost a moudrost… tak si jej, můj synu, na celý život pamatuj.“
Stejně jako v Moskvě valil se tenkrát i na Pražský hrad „proud lásky, proud odhodlání“ – tisícovky lidí, kteří se přišli rozloučit s prvním dělnickým prezidentem.
Na lafetě
Smuteční obřad vypukl pátého dne hodinu po poledni. Nejdřív se „celou republikou rozezněly sirény závodů, lokomotiv a lodí“, poté Hradem zazněla státní hymna a Pochod padlých revolucionářů: „Vy za oběť padli jste v krutém boji, za oběť své lásky k všem trpícím…“
Po projevu premiéra Viliama Širokého generalita – úplně stejně jako v Moskvě – vynesla na rudých poduškách z místnosti Gottwaldovy řády a představitelé strany položili svého zvěčnělého předsedu na dělostřeleckou lafetu. Ta poté – tažená třemi páry vraníků – zamířila přes Prašný most na Letnou. Hned za lafetou šla rodina, budoucí prezident Antonín Zápotocký a nejvýznamnější zahraniční hosté v čele s členem politbyra a prvním náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR Nikolajem Bulganinem. Role statistů se vděčně ujali pionýři a delegace dělníků, družstevníků, traktoristů.
Na Letenské pláni uvítalo průvod víření bubnů.
Tady se s vrchním velitelem loučila armáda, „esenbáci“ a Lidové milice. Vrcholem byla vojenská přehlídka. „V nízké výši bleskurychle přelétávají nejlepší tryskové stíhačky světa. A pak se rozduní dlažba pod pásy tanků. Jaká je v nich mohutná, nepřemožitelná síla,“ chlubilo se Rudé právo. Rozloučit se přišla i skupinka dívek z Lehovce: „Nespaly již dvě noci. Přijely poděkovat soudruhu Gottwaldovi za nové Slovensko, za to, že z nich, které by byly pasačkami, učinil přední dělnice a studentky.“
Z Letné průvod zamířil na Švermův (dnes Štefánikův) most a kolem budovy ÚV KSČ dorazil v pět hodin odpoledne na Václavské náměstí. Fasádu Národního muzea zdobil obří portrét zemřelého vůdce a nápis: „Kupředu, československá úderná brigádo, pod praporem Lenina a Stalina Gottwaldovou cestou!“ Nejdřív promluvil Zápotocký, po něm Bulganin. Když skončili, vojáci přeložili rakev na „motolafetu“ taženou tatrovkou a průvod vyrazil k památníku na Vítkově. Tady generálové za zvuků husitského chorálu vnesli rakev dovnitř a krátce nato ji – během „posvátných tónů“ Internacionály – zahalila temně rudá opona.
Tramvají na věčnost
Oba „velikáni“ sice měli to štěstí, že se jich ujal balzamovací tým sovětských lékařů vedený Sergejem Mardaševem, přesto se ani jeden z nich nesmrtelnosti nedočkal. Stalina nechal z mauzolea vynést jeho následovník Chruščov v listopadu 1961 a Gottwald ho následoval o rok později.
Poslední cesta „soudruha Gottwalda“ nebyla ani trochu pompézní. Když stranické vedení v tichosti rozhodlo o kremaci jeho ostatků, pověřilo vedení Mauzolea Klementa Gottwalda na Vítkově vyzvednutím urny mladého historika Jana Galandauera. „Řekli mi, abych dojel pro urnu. Mysleli, že si vezmu od majora auto, ale já vyrazil tramvají. Na cestě zpátky jsem potkal kamaráda z vojny a zašel na dvě piva,“ vzpomínal před časem Galandauer v Lidových novinách. Na Vítkově z toho byl sice trochu poprask, ale v roce 1962 se to už tak nebralo.
Kafe s tuzéry aneb investorem v Rakousku-Uhersku
Dále čtěte:
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
