Sametová špína (odhalené skandály)
Ač vždycky stáli jednou nohou v politice, John Bok (57) a Přemysl Vachalovský (57) jsou v první řadě svébytné, excentrické osobnosti. Oba prošli řadou dělnických profesí, oba mají zkušenosti s disentem i s vyhazovy, zákazy, tresty a s výslechy StB. Listopad 1989 oba katapultoval vzhůru, avšak nastalá mocenská tlačenice připravila šéfa ochrany na bývalém Federálním úřadu na ochranu ústavy a demokracie (Bok) a náměstka policejního prezidenta (Vachalovský) brzy nejen o funkce, ale i o iluze.
Hořkost už nese moralistní název publikace, v níž oba současní ochránci lidských práv a pravicoví aktivisté vyprávějí a hlavně komentují své zážitky z uplynulých dvanácti let. Ne že by chyběla zajímavá poodhalení či pikantérie ze života polistopadových persón, za objektivní pojmy jsou však často vydávány pouhé subjektivní dojmy. Fakta tonou v omáčce přísných soudů a hodnocení, leckteré tvrdé závěry nejsou podepřeny. „Fascinuje mě, jak jsou dějiny, které jsou nám předkládány jako autentický běh událostí, odlišné od skutečnosti, kterou jsme osobně prožili anebo právě prožíváme,“ (str. 76) svěřuje se John Bok. Spíše to vypadá, že si jen oba muži vykládají některé věci příliš originálně a absolutně – na druhou stranu právě v tom je půvab jejich svědectví.
Mezi zajímavé „drby“ určitě patří historka, jak se John Bok při oslavě padesátin někdejšího policejního prezidenta Ivana Vylety popral s Janem Rumlem (str. 56). Záslužné je i zveřejnění nahrávky z jednání Koordinační rady Občanských komisí z června 1992, kde Ruml nastínil své – později zrevidované - záměry jako nastávající český ministr vnitra (str. 100). Bok s Vachalovským také tvrdí, že nejen bývalý výkonný tajemník ODS Petr Čermák, ale i prezident Václav Havel měl půjčen mercedes od firmy bratří Helbigů (str. 132) a sešel se s nimi na večeři.
Prosté líčení událostí by ovšem nespornou sametovou špínu na vnitru vykreslilo čtenářům působivěji než snůška hodnotících přívlastků, která občas vyvolává dojem verbálního mlácení prázdné slámy. U radikálů typu Johna Boka a Přemysla Vachalovského je navíc pozoruhodné, jak jejich současní nepřátelé bývali předtím často jejich přáteli. Jako by mezi plusem a minusem byl jen malý krůček, čím více kdo zklamal, tím je větší mizera. „Byli to Rumlovi lidé a já tehdy ještě netušil, co se z Honzy vyklube, tak jsem šel, vzpomenuv si na slova Olgy, ´sloužit´ na vnitro,“ říká Bok (str. 59). Tento „citový“ exrémismus bohužel snižuje důvěryhodnost svědectví, jakkoli není důvod pochybovat o mravním kreditu obou protagonistů.
Abychom však nebyli nespravedliví, konečná úprava a uspořádání původně mluveného rozhovoru Boka s Vachalovským je dílem redaktorky Marie Formáčkové. Jistě nebylo jednoduché učesat mnohdy jadrnou mluvu obou mužů, výsledkem je ale nepřehledný tok informací, kde se leccos opakuje. Začátek s biografickými monology a příběhem přátelství ještě jde, potom se však dialog stále častěji prolíná s texty dokumentů nebo s citacemi starších článků. Vzniká mišmaš, kdy názvy kapitol nejsou vodítkem.
Přes to všechno je Sametová špína zajímavým čtením a její úhel pohledu má mezi sametovými memoáry své nezastupitelné místo.
John Bok, Přemysl Vachalovský: Sametová špína - odhalené skandály. Hart, Praha 2002. 222 stran. Cena neuvedena.
ČLÁNKY DO MAILU