I humánní přístup ke zvířatům nese prosperitu
Na zvuk přesýpaných zlaťáků nejsou jezdečtí koně z ekofarmy Babiny II v Českém středohoří zvyklí. A tak existence keramického Bartákova hrnce, který je už deset let putovní cenou pro nejlepšího českého ekozemědělce, byla počátkem léta ohrožena. Předávání se konalo stylově v sedlech, jenže nikdo nepočítal s tím, že se koně cinkotu mincí leknou. Za oběť nakonec padlo jen pár rozkutálených zlaťáků. Patron českého ekologického zemědělství a zakladatel ceny Richard Barták navzdory pokročilému věku obstál i jako jezdec: hrnec, který lidé už neodmyslitelně spojují s jeho jménem, udržel. Mohl ho tak na rok svěřit jubilejnímu desátému držiteli, hlavě rodinného podniku Janě Radičové.
Jakkoli je cena žertovná a zlaťáky v hrnci nahrazuje tisíc desetikorun čerstvé ražby, jež se na slunci opravdu zlatě třpytí, je míněna velice vážně. Rozhoduje o ní komise, v níž vedle Bartáka zasedají zástupci ministerstva zemědělství a svazu ekologických zemědělců PRO-BIO. Ten také cenu dotuje. U kandidátů se zvažují všechny stránky, od úspěšného hospodaření po údržbu krajiny. Musí především dělat ekologickému zemědělství čest, zkrátka být v daném roce ze všech nejlepší.
Zkyslý mléčný sen.
Samostatné podnikání založili Radičovi na výrobě mléka. Na ztracenou vartu do Babin dorazili už na konci osmdesátých let, když se kvůli zdraví své prvorozené dcery rozhodli vyměnit průmyslový smog za bláto a hnůj kolem kravína státního statku. Při vstupu do vlastního hospodaření si museli půjčit půl milionu korun, aby zanedbanou odchovnu dojnic přeměnili v moderní stáj se strojním dojením. Dlouho však nedojili, v roce 1996 je tvrdě zasáhla odbytová mléčná krize.
Manažerský duch Jany Radičové však nedal rodině ani farmě zahynout. Hospodaření zásadně přeměnila. České stračeny natrvalo vyvedla z chléva na pastviny a učinila z nich masný skot. Průběžně doplňuje stádo skutečným masným plemenem, které nyní představuje jeho polovinu. Současně pěstuje i stádo koz a koně. Sto kusů hovězího, dvě stě koz a sedmnáct koní spase nebo v podobě sena sežere trávu z osmi set hektarů luk, pastvin a sadů. To už je nějaká rozloha, o niž pečuje jediná rodina s minimem zaměstnanců, navíc tím nejpřirozenějším možným způsobem.
Stát to oceňuje dotacemi na údržbu krajiny. Právě v „krizovém mléčném roce“ 1996 se ministr zemědělství Josef Lux nechal oblomit i k obnově dotací ekologickému zemědělství. Ty hned v prvních dnech demokracie vydupal ze země právě Barták v roli náměstka ministra zemědělství, ale za první Klausovy vlády byly zrušeny. Do třetice dostávají zemědělci příspěvky za každé odchované tele či kůzle.
Radičová pochopila, že právě tudy vede cesta k záchraně farmy. Ve Výzkumném ústavu zemědělské ekonomiky si nechala zpracovat marketingovou studii, jak opřít ekonomiku ekologického zemědělství na území chráněné krajinné oblasti o státní dotace. Investice do studie se vyplatila, neboť farma vzkvétá. A láká lidi k návštěvě, což je zdrojem dalších příjmů.
Koňské lázně.
Žádné zvíře v péči Radičových nezažije stres. Velké stádo koz se volně potlouká po okolí farmy, krávy mají volnost v rámci ohrad na vzdálené pastvině. Telata a kůzlata jsou od jara do podzimu s matkami. Jen neduživý býček, který musí být pod stálým dohledem poblíž farmy, žije s kozami. A protože je stále hladový a žíznivý, pečuje o něj šest kozích kojných. Už se to stalo turistickou atrakcí.
Zvláštní péče je věnována koním. „Patří k rodině, nikdy neskončí na jatkách,“ tvrdí o svých sedmnácti koních Radičová. „Když k nám kůň jednou přijde, u nás taky dožije!“ dodává. A tak už mají v Babinách tři koňské důchodce. Nemusejí nic dělat a chodí se jen mazlit. „Nestojí to mnoho a jsem ráda, že se nám daří hospodařit a můžeme si to dovolit,“ komentuje Radičová.
Takřka všichni koně přišli do Babin v zuboženém stavu. Začátky bývají stejné: odvary z řepíku nebo z jiných bylin, poté pastva na květnatých loukách, kde si zvířata sama najdou rostliny, po nichž se jim uleví.
Blahodárný účinek květnatých horských luk v 500 metrech nad mořem je natolik patrný, že Radičovi začali provozovat lázně pro koně. Od počátku léta tu mají dva, kteří mají problémy s kopyty a nohami vůbec. Majitele vyjde pobyt koně v Babinách na 90 korun denně, ale má jistotu, že se mu zvíře vrátí zpět v pohodě.
Nemocným koním se při ozdravném pobytu zpevní nohy, posílí šlachy, zmizí ekzémy, přestanou se odštěpovat kopyta. Jak by ne, když mají volnost pohybu i rozmanitost výběru přírodní potravy.
První kůň přišel k Radičovým jako ubožák se zařezanými ranami od řetězů, všichni se ho báli a veterinář si myslel, že co nevidět zemře. Po třech letech z něj vyrostla osobnost, která spolehlivě vodila stádo. Dnes už má své roky, stále častěji odpočívá a Radičovi ho už taky pomalu připravují na důchod.
Ekonomika až druhá?
„Kdybych nebyla především ekonom, nemohla bych si humánní přístup ke zvířatům dovolit,“ zdůrazňuje Radičová. „Obě potřeby však lze snadno skloubit. Příklad za všechny: odtrhnete-li tele hned od matky, oba strádají. Přitom osamocené tele přibývá na váze o polovinu pomaleji než naše.“
A tak Radičová ponechává telata na pastvině, která je ze všech způsobů chovu provozně nejlevnější. Tele přitom přibývá každý den kilogram. Pod širým nebem jsou spolu s matkou až do podzimu, kdy už je rozchod krávy a telete nezbytný. A to ze dvou důvodů: dospívající nekastrovaní býčci by začali být nezvladatelní a nebezpeční. Kráva potřebuje klid k tomu, aby mohla znovu zabřeznout, protože cílem hospodaření je mít od každé krávy každý rok na jaře další tele.
Otcem telat není inseminační technik v dlouhých gumových rukavicích, ale nefalšovaný býk, který žije potřebný čas se stádem. Přirozená plemenitba je méně nákladná a přitom z 99 procent rovněž úspěšná.
Zatímco mladé kravky bývají po osmi měsících života zařazovány do chovu, na podzim odstavené býčky se vyplácí hned prodat. Mají už docela slušnou tržní váhu a navíc stát za každé odchované tele vyplatí 7500 korun podpory. Případné dokrmení býčků je už podnikatelskou příležitostí pro jiné. Ekonomickou prioritou farmy Radičových je odchov telat na pastvině. Tam i krávy rodí, za starostlivé přítomnosti farmářů.
Ročně farma vyprodukuje 45 až 60 telat a 150 kůzlat. Až do okamžiku prodeje nezažijí zvířata žádná příkoří. A když nakonec přeci jen skončí na jídelníčku, pak jako zaručeně čisté certifikované biomaso.
Smlouva s vlaštovkami.
Dvakrát do roka musí farmáři nabílit stáj a spokojené vlaštovky se odvděčí rájem bez much. Při tak velké koncentraci domácích zvířat je to až neuvěřitelné. U Radičových je proto příjemné posedět v narychlo spíchnutém country srubu. Ten už se mnohokrát zaplatil pořádáním kursů i veselic a zavítají do něj i lidé putující po cyklotrase. Jeho klienty jsou však zájemci o vyjížďky na koních. Průvodcem prázdninových výprav v sedlech často bývá i některé z tří Radičových dětí. Poplatek za hodinovou jízdu na koni činí 250 korun. Spřátelená cestovní kancelář vysílá do Babin ročně na 120 exkurzí dětí z mateřských škol. V době, kdy děti mají větší povědomí o tygrovi než o koze, je tříhodinový poznávací program nadmíru užitečný. Šéfová rodinného podniku má při něm příležitost skloubit své rozmanité profesní zkušenosti: pedagogické či ovocnářské z minula a zemědělské ze současnosti. Každý takový zájezd vynese farmě 1200 korun. Tyto zdánlivě okrajové aktivity – vyjížďky na koních, občerstvení a zábava v country srubu, skromné campingové ubytování, dětské poznávací programy či pracovní kursy, tedy agroturistika – mají jednoho společného jmenovatele: na rozdíl od hlavní zemědělské činnosti nejsou vůbec závislé na státních dotacích. A tak mají v dalších plánech farmy značnou prioritu. Díky nim by měla být farma soběstačná za všech okolností, i kdyby nějaká politická změna některou z dotací zrušila. Farma, jež může být vzorem prosperity, postavené na službě státu v péči o krajinu a výživu, která je hrazena formou dotací, nesetrvává na dosaženém úspěšném modelu. Jejím cílem je poměr obrátit: ekonomiku postavit na přidružených činnostech a soběstačnosti. Aby dotace přestaly být podmínkou pro přežití.
Úsměv vyvolá až sýr.
O návrh soběstačného modelu byl opět požádán Josef Kořínek z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky. „Zemědělství soběstačnost nezaručí, sama agroturistika na to nestačí, je potřeba přidružená výroba,“ tvrdí Kořínek. A tak se rodí projekt výrobny kozích sýrů. Přichází ovšem do nesnadné doby, protože investice budou muset jít jinam: možnost nákupu části obhospodařovaných pastvin od Pozemkového fondu se už nebude nikdy opakovat. A tak sen o úplné soběstačnosti musí na čas ustoupit snu o vlastnictví.
Vstříc novém modelu přichází sušení ovoce a bylin, které investice nepotřebuje. Radičovi mají sad se starými odrůdami, nedaleký zubrnický skansen sušárnu. A navíc možnost produkty tradiční místní výroby na místě prodávat návštěvníkům.
Nikdo netuší, jak se Janě Radičové daří všechny ty rozmanité činnosti a spolupráce vtěsnat do počítače. Ale svobodně se pasoucí tvorové mají svůj plán ošetření a plán prevencí, na základě plánu se seje i sklízí a všechno dohromady svazuje plán finanční.
Největší perspektiva se otvírá před kozami. Jako by to tušily, dávají farmářům svou důležitost najevo. „Kozy stále vyžadují osobní kontakt,“ vypráví Radičová. „Na kozu se křivě podíváte a dává špatné mléko. Natož na ni křiknout!“
