Firma Kneissl marně čeká na peníze od saúdského miliardáře
Když rakouský lyžař Leonhard Stock před třiceti lety vyhrál zlatou olympijskou medaili v Lake Placid, byl to malý zázrak. Náhradník týmu byl po zranění a s tak dobrým umístěním ve sjezdu nikdo nepočítal. Dnes je ze Stocka spokojený hoteliér, ale právě na Ameriku vzpomíná jako na vrchol své kariéry. Zlatá éra to nebyla jen pro něj, ale i pro výrobce lyží, které měl tehdy na nohou – firmu Kneissl. Jeden podstatný rozdíl tu ale je. Zatímco Leonhard Stock ze své dávné slávy obstojně žije, bachratá pěticípá hvězda Kneisslu, s jehož tenisovými raketami začínal třeba i Ivan Lendl, dávno zapadla a hrozí jí definitivní zánik. Dluží totiž, kam se podívá. Od módní návrhářky, která vymyslela design obchodů Star Lounge, až po německého výrobce sportovních bund Vierke, fotbalový klub Wacker Innsbruck nebo třeba jen malou rodinou tiskárnu, kde rakouská společnost tiskla letáky.
Konkurzu se Kneissl už měsíc brání, především tím, že obchází věřitele a slibuje, že konečně zaplatí. Jediné, co má v ruce, je dobrozdání většinového majitele firmy, která patřila mezi rakouské národní stříbro. Muhammad Džábir (Mohamed Al Jaber), saúdský podnikatel s rakouským pasem, který v létě roku 2006 většinový podíl v Kneisslu koupil, před šesti týdny přislíbil 1,2 milionu eur v hotovosti, které by tyrolského výrobce sportovních potřeb měly vytáhnout z bryndy. Jenže od té doby je nezvěstný. A vzhledem k tomu, že další návrhy na konkurz firmy Kneissl beztak ani případná saúdská injekce zcela nezastaví, nejde Rakušanům ani tak o obranu známého loga, jako spíš o způsob, proč a komu vlastně prodávat značky z národního portfolia. Příběh ztraceného šejka je důkazem, že ne všichni investoři, kteří šustí bankovkami, to „myslí upřímně“.
Česká stopa
Poprvé se „austro-šejk“ Džábir dostal na titulní stránky rakouského bulváru, když v roce 2002 jeho skupina JJW Hotels & Resorts koupila dva luxusní hotely v centru Vídně: Grand Hotel a Ring. Trefil se přitom do nabubřelého vkusu vídeňské smetánky, a tak butikový Ringhotel nechal saúdský investor vyzdobit zlatem a pokoje navrhnout tak, aby si tu na své přišel americký podnikatel na cestách i japonský pár toužící po komnatách jako za císaře pána. Se saúdským šejkem se pojí také jedna česká stopa. Od roku 2007 je Džábir provozovatelem hotelu v nedalekém Schwarzenberském paláci, který nevlastní nikdo jiný než rodina českého ministra zahraničí. Jenže hotelové patro paláce je už čtvrtým rokem zavřené. Rekonstrukce měla skončit loni, zatím se ale plánuje, že pětihvězdičkový hotel v barokní budově bude fungovat nejspíš až v roce 2012. „Ještě nemáme spočítanou návratnost investic, takže nebudeme podepisovat finální smlouvy. Koneckonců nestavíme stánek s buřty,“ vysvětlil novinářům z deníku Die Presse Karim Jalloul, Džábirův právní zástupce. Hotelový koncept nevyšel ani v případě Kneisslu, z něhož chtěl šejk udělat lifestylovou firmu, která bude disponovat devíti resorty po celém Rakousku. „Už jsou vybrány dva projekty, které budou do dvou let zahájeny,“ chlubil se v roce 2008 šéf Kneisslu Andreas Gebauer. Jenže dosud stihla firma koupit jen jediný pozemek, na kterém se ještě ani nekoplo. „Koncept Star Resorts se stále připravuje,“ zní oficiální odpověď.
Svou hvězdnou hodinku zažil Džábir na jaře roku 2008. To když se o něm mluvilo jako o možném zachránci zadlužených rakouských aerolinek Austrian Airlines. Bohatý ženich, jehož majetek časopis Forbes odhadl na 3,4 miliardy eur, měl za pětinový podíl v podniku dát 150 milionů eur. Privatizační námluvy ale netrvaly ani dva měsíce. Když saúdskoarabský šejk zjistil skutečnou hodnotu dluhů rakouského národního dopravce, které dosahovaly až půl miliardy eur, nabídku rychle stáhl a přes právníky z Londýna vzkázal, že se cítí vládou oklamán. Z celého koketování aerolinek s arabským miliardářem zbyla jen série vzájemných žalob. Austrian Airlines se v závěru roku 2008 staly dceřinou společností Lufthansy, přestože cena se prakticky nezměnila. Němci zaplatili 366 milionů eur a získali něco málo přes 40 procent firmy.
Jeden kontakt s politiky Džábirovi ale vyšel – v září roku 2009 založil nadaci, která nese jméno vídeňského starosty Michaela Häupla, jenž je mimo jiné také místopředsedou rakouských sociálních demokratů. Cílem nadace je platit stipendia nadaným studentům, kteří se rozhodnou vystudovat „některou z vídeňských soukromých univerzit“ se zaměřením na turistiku. Formulace je to poněkud zavádějící. Kritéria totiž splňuje pravděpodobně jen jediná škola, Modul University Vienna, za níž stojí právě Muhammad Džábir společně s vídeňskou obchodní komorou. Starosta Häupl mu za to ostatně udělil medaili města Vídně za zásluhy o rozvoj. Ani Modul University ale není zrovna úspěšným příběhem o investování petrodolarů do rakouské společnosti. Zájem blízkovýchodních studentů o rakouský diplom z turistiky nebo nových médií je mizivý a Džábirova snaha o to, stát se ambasadorem dobrého byznysu ve střední Evropě tak pokulhává.
Rusové už nejsou exoti
Příběh poněkud přehnaných ambicí saúdského šejka, který si provinční Vídeň oblíbil stejně jako kosmopolitní Londýn, kde oficiálně sídlí jeho skupina MBI & Partners, není jen výstřední kuriozitou. Zapadá totiž do trendu posledních dvou let, kdy se v Rakousku objevuje stále více kapitálu ze zemí, které dříve platily za exotické. U našich jižních sousedů nadále hrají nejdůležitější roli evropské peníze. A i když finanční krize s toky investic řádně zamávala, nejdůležitějšími investory v Rakousku dlouhodobě zůstávají Němci, Italové, Britové nebo Švýcaři.
Na vzestupu jsou ale například Číňané, kteří v Rakousku investovali předloni 146 milionů eur – více peněz, než kolik přiteklo ze země helvétského kříže. Může za to především vůbec největší čínská investice v zemi. Většinový podíl v hornorakouské firmě FACC, která dodává komponenty do letadel pro Boeing i Airbus, vlastní od roku 2009 čínská státní firma Xi’An Aircraft International. Nezahálejí ani Rusové. Oleg Děripaska, jeden z nejbohatších ruských oligarchů, si podíl v rakouském stavebním gigantu Strabag koupil dokonce dvakrát. Nejprve čtvrtinu v roce 2007, kterou ale musel kvůli finančním potížím později odprodat. Před dvěma měsíci nicméně oznámil, že jedná opět o koupi 17 procent v hodnotě 373 milionů dolarů. Rusové jsou vidět i v regionech. Firma Kraftool Alpen, která obchoduje s potřebami pro domácí kutily, byla dokonce před třemi roky sponzorem rakouského hokejového klubu Villacher SV. A co je možná ještě zajímavější – partnerství osobně dohodil tehdejší korutanský hejtman Jörg Haider.
Jedno se ale od dob charismatického modrookého demagoga v Rakousku změnilo. Země jako Saúdská Arábie, Čína nebo třeba i Rusko už dávno neplatí za rozvojový svět, kam by Rakušané měli investovat z dobrodiní. Naopak – podle loňské studie poradenské firmy A.T. Kearney Österreich 72 procent Rakušanů věří, že Evropu spasí právě asijský nebo ruský kapitál. Rakousko ale zjišťuje, že v podstatě nemá v konkurenci se sousedními zeměmi co nabídnout. V loňském žebříčku Foreign Direct Investment Confidence, který měří investorskou důvěru, se Rakousko neprobojovalo do první pětadvacítky. Oproti tomu Česko skončilo 17., a sousední Polsko dokonce na šestém místě v závěsu za Čínou, USA, Indií, Brazílií a Německem, které platí v Rakousku nejen za největšího investora, ale i konkurenta. „Ve srovnání s Německem je rakouský trh malý,“ říká Robert Kremlicka, šéf A.T. Kearney Österreich. A příliš nefunguje ani lákadlo v podobě vybudování základny pro vpád na východoevropské trhy. „Až na několik výjimek, jako je třeba Polsko, celý region v krizi utrpěl. Pro investory už nebude tak atraktivní,“ uzavírá Kremlicka s tím, že šance Rakouska je nadále vystupovat pro „exotické“ investice jako brána do Evropské unie. Jinými slovy – Rakušané si moc vybírat nemohou. A když na to přijde, musejí vzít občas za vděk i podivínským šejkem, který s nimi hraje hru na kočku a na myš.
