Je to pět let, kdy jsem napsal komentář o prvním roce působení tehdy nového předsedy Občanské demokratické strany Petra Fialy. Pochyboval jsem v něm o tom, že solidní profesor politologie je tím, kdo vrátí kdysi vůdčí stranu české politické scény tam, kam patřila. „Petr Fiala je klidná síla. Představuje tedy něco, co Občanská demokratická strana nezažila od svého vzniku,“ napsal jsem tehdy. „Otázkou ovšem je, zda je to právě to, co ODS dnes potřebuje. Zda klidná síla je přesně tím, co stranu usilující o většinového voliče vyzvedne v dohledné době z politického dna směrem k vládním postům, kam ODS vždycky patřila a patřit chce.“
Petr Fiala mi tehdy zavolal a skoro hodinu mě přesvědčoval, že se zásadně mýlím. Že jeho strategie stabilizace a opětovného oživení strany je správná, že půjde o drobnou masarykovskou práci, která ODS pomalu pozvedne, a že upřímně věří tomu, že by mohla v dohledné době opět vyhrát volby. Nepřesvědčil mě. Vsadil jsem na svůj komentátorský instinkt, který mi říkal, že v době nastupujících autoritám a populistické mediální showmanské politické akce není Fiala typem politika, který by dokázal oslovit větší počet voličů.
Dokáže Petr Fiala vrátit ODS na politické výsluní?
Po pěti letech, pár dní před 29. kongresem ODS, bych na výše citovaném odstavci nezměnil nic. Šest let působení Petra Fialy v roli předsedy ukázalo, že „klidná síla“ má své limity. A že návrat Fialovy ODS na politické výsluní bude těžší, delší a za určitých podmínek - tedy pokud ODS zůstane „klasickou stranou“ - vlastně nemožný.
Když Petr Fiala, který bude na kongresu jediný kandidát na předsedu, nastupoval do funkce, ležela ODS na volebním dnu. V předčasných volbách v roce 2013 získala katastrofálních 7,7 procenta hlasů; strana ztratila důvěru, protože v politické rozpravě i praxi se stala symbolem korupce a klientelismu na všech úrovních vládnutí. Fiala stranu očistil jen částečně, v regionech pořád fungují spřátelené spolky těch, kteří spolu mluví, ale na hlavním politickém jevišti je strana čistá.
Přestože měl Fiala na přípravu na další volby dva a půl roku, zvedl preference ODS v řádných volbách na podzim roku 2017 na pouhých 11,2 procenta. Z jistého pohledu to byl úspěch, protože velká část analytiků posílala občanské demokraty na smetiště dějin, z pohledu tradičních ambicí masové občanské strany, kterých se předseda Fiala ani ODS nikdy úplně nevzdali, šlo jen o maličký posun vpřed. Hlavním důvodem relativního úspěchu navíc nebyla dobrá opoziční politika, nýbrž ze značné části odklon ANO směrem k levicovým voličům, takže spousta pravicových liberálů, kteří předtím podporovali Andreje Babiše, se vrátili ke svým starým koním.
ODS se díky hustému celorepublikovému pokrytí tradičně daří v senátních volbách, což se za Petra Fialy nezměnilo a posílení v Senátu je jistě jeho nesporný úspěch, jakkoli svůj podíl přidává i to, že hnutí ANO, jak říká jeho předseda, „senátní volby neumí“. ODS - na rozdíl od ANO - umí vybrat vhodné kandidáty, ale pomáhá jí i nízká volební účast, neboť volební jádro ODS je disciplinované a chodí k volbám, zatímco voliči ANO nemají pocit, že musejí volit do parlamentní komory, kterou sám Babiš považuje za zbytečnou.
Poslední zhasne. Kdysi hrdá značka „socdem“ je v troskách
Voličské jádro ODS (lidé, kteří vždy a za každých okolností volí občanské demokraty) je ale velmi malé, jak dokládají průzkumy z posledních let. Například výzkum společnosti Median, v němž se ukazuje, že voličské jádro ODS dosahuje jen devíti procent, zatímco volební potenciál strany je podle zjištění průzkumníků dvojnásobný. Současné volební preference občanských demokratů, které se pohybují od 11 do 13 procent, naznačují, že ODS je schopna oslovit jen malé procento nevyhraněných voličů, kteří nejsou skalními „odéesáky“.
Hlavní problém strany, který se jistě vynoří i na pražském kongresu, je strategické vymezení na současné politické mapě: odkud jde, to ODS ví přesně, ale kým je a kam kráčí, to přesně neví. ODS má velmi rozporuplný mediální obraz, který do velké míry odráží i ideové a stylové napětí uvnitř strany. Zatímco předseda Fiala je umírněný typ, který sází na „tradiční pravicovou politiku“ ve stylu Thatcherová-Klaus vzor 1992, lidé jako europoslanec Jan Zahradil, šéf Senátu Jaroslav Kubera nebo ekonomický specialista strany a poslanec Jan Skopeček jsou spíše konfrontační typy, sázející na radikální vymezování vůči druhým. Zahradil a Skopeček k tomu přidávají notnou dávku ideologie, která je někdy tak rigidní, že dokonce předčí i ideologické nasazení některých členů ODS ve zlatých 90. letech.
Zahradil, Skopeček a nově i europoslanec Alexandr Vondra se v poslední době nejen na divokých sociálních sítích, ale i v klasických médiích stavějí do role ochránce západní kultury, která prý strádá pod útoky neomarxistů a progresivistů, zejména pak v ideologickém boji o klima a v oblasti rodinných práv homosexuálů. Občas to vypadá, že tato mediální vrstva ODS soutěží o to, kdo vymyslí zábavnější nálepku, ostřejší vymezení na obranu „přirozeného chodu světa“. Zásadnější než tvrdý konfrontační styl je její velká vstřícnost k autoritářským tendencím v Polsku a Maďarsku (sympatie k brexitu a tolerance mediálních manipulací kolem něho), jejichž kritiku Zahradil a Skopeček shazují jako hysterickou posedlost tzv. unijních obránců demokracie a Vondra bagatelizuje tvrzením, že nejde o autoritářství, ale o „úplně normální konzervatismus“, který brání tradiční hodnoty.
ODS se tu opět překrývá s klausovským naladěním, které se jí vrací navzdory tomu, že za předsednictvím Petra Fialy se Klausova dědictví měla strana zbavovat. I proto se v médiích ozývá, že Fialova ODS „klausovatí“. Kandidatura Saši Vondry na post místopředsedy je jasným znamením, že toto křídlo strany se hlásí o větší slovo. Pokud se Vondra dostane do užšího vedení strany, posune to ODS k radikálnějším postojům neliberální pravice, zejména pak v otázkách ochrany klimatu, kterou radikálnější mediální hvězdy ODS v souladu se starými názory Václava Klause vykládají jako nové zelené náboženství.
Bude zajímavé sledovat, jak tento tlak na ostřejší, vyhraněnější, populistickou politiku ustojí současný i budoucí předseda ODS Petr Fiala. V parlamentních volbách v příštím roce může ODS uspět jedině tehdy, když její hlas bude výrazněji a blíže voličům než hlasy ANO a konkurenčních pravicových stran. V zelené klimatické agendě, kterou velká část občanů České republiky podceňuje (podle průzkumu britské NatCen pět procent lidí v Česku v existenci klimatických změn vůbec nevěří a 54 procent se jich bojí, což je nejméně v EU; například v sousedním Německu se klimatických změn obává 86 procent lidí), by se jí to mohlo podařit poměrně snadno.
Přečtěte si komentář: Inspirace Topkou: konec ČSSD je blízko
ODS se skrze mediálně známé tváře pro voliče výrazně ideologizuje a natáčí politiku jako osudový spor o míru pronikání „zeleného náboženství“ do „normálního života“ Čechů. To, co poslední roky chybělo Václavu Klausovi a lidem blízkým jeho myšlení, tedy ideologický střet, se vrací v nové podobě, a část ODS (jak velká, se ukáže na kongresu) doufá, že na tomto dějinném bojišti hvězda strany opět vystoupá vzhůru.
Bude těžké kouzlu až religiózní ideologizace klimatických změn nepodlehnout. Má to velkou výhodu: téma je třaskavé, jde o velké peníze a přitahuje pozornost, voličský zásah je zaručený. Fialově cestě masarykovské drobné práce na formulování a prosazování programu to ale už neodpovídá. I Petr Fiala se po 29. pražském kongresu bude muset rozhodnout, zda se alespoň částečně změní v politického showmana, který umí chytře a solidně prodávat své i to, co zrovna letí, nebo bude dál nenápadnou klidnou silou a nechá se zastínit ostatními, kteří už dnes tak či onak unášejí ODS jinam, než chce on.
ODS se vždy hlásila k britských toryům. Není vyloučeno, že i ona je nyní na rozcestí, na jakém britští konzervativci stáli před brexitem: jít rozumovou Cameronovou evropskou cestou postupné modernizace a uvolňování programu reagující na proměnu okolního světa, nebo se vydat Johnsonovou emocionální cestou „národní hrdosti“ a mediální megalomanie.
Petr Fiala má ještě šanci tvořivě spojit obě cesty, pokud na to při své umírněné mentalitě bude mít. Rozum dokáže tlumit cit, jakkoli ho k přesvědčení voličů také hodně potřebuje. Jenže rozum, to je moc nejistoty, práce a přemýšlení a cesta čirých národních emocí je dnes mimořádně svůdná. Vždyť na ní tak úspěšně spolu běží všichni ti „normální konzervativci světa“: Trump, Kaczynski, Orbán či Johnson.
Čtěte také:
Komentář: Kde vzít na předvolební guláš
Volební model: ANO se vrátilo nad 30 procent, polepšili si i Piráti a ODS
Z představitelů stran lidé nejvíc věří Babišovi, nejméně Okamurovi, vyplývá z průzkumu
Průzkum: ANO stále vede, preference mu ale klesají. Piráti se dotahují