LÉKAŘ KAREL HARVÁNEK Z PRAŽSKÉ NEMOCNICE NA BULOVCE: V nemocnici Na Bulovce pracuje Karel Harvánek už čtvrt století. Dnes je zástupcem primáře dětské chirurgie a traumatologie a předsedou revizní komise České lékařské komory na Praze 8. V oblasti zdravotnictví několik let podnikal, poté se vrátil jako lékař do velké nemocnice.
LÉKAŘ KAREL HARVÁNEK Z PRAŽSKÉ NEMOCNICE NA BULOVCE: V nemocnici Na Bulovce pracuje Karel Harvánek už čtvrt století. Dnes je zástupcem primáře dětské chirurgie a traumatologie a předsedou revizní komise České lékařské komory na Praze 8. V oblasti zdravotnictví několik let podnikal, poté se vrátil jako lékař do velké nemocnice. Štěpení zdravotnictví lékařům nepomůže. Lobbování za zájmy jen jedné skupiny je sice legitimní, ale i nebezpečné. V druhé polovině devadesátých let jste si zařídil soukromou praxi. Jaké byly začátky vašeho podnikání?
Nesnadné. Neměl jsem zkušenosti, ty ostatně neměl nikdo, ale přesto jsem se najednou musel chovat jako podnikatel a zároveň jako lékař. Už z povahy zdravotní péče je jasné, že ne vždy se to rýmuje. Dalším problémem byla nepřehledná houština nejrůznějších předpisů na jedné straně a vůbec jednání se státní správou na straně druhé.
Byrokratické obstrukce?
Je nutné předeslat, že to byla dosti složitá doba. Teprve se „zajížděl“ systém zdravotního pojištění, podnikat ve zdravotnictví, to byla vůbec novinka. A příslušné odbory místní správy proto dosti tápaly. Věci většinou řešily odkladem a vyžádáním dalších podkladů. Pravda, na stavebním odboru mi přímo řekli, že soukromí lékaři budou jenom odírat lidi. Ale to bylo spíše úsměvné, horší věci na mne a mně podobné teprve čekali.
Jaké? Ekonomika českého zdravotnictví je založena na bodovém systému. Ovšem ceník se tehdy teprve rodil a v jeho první verzi byla velká spousta chyb. I proto se pak neustále upravoval - pro podnikatele to ovšem znamenalo, že se neustále měnily základní podmínky. Stalo se mi třeba, že jsem si pořídil laser - investice 80 000 korun se vzhledem k bodovému ohodnocení jednotlivých výkonů laserterapie zdála opodstatněná. Jenže potom se platby za tyto výkony radikálně snížily a pak dokonce byly z ceníku vůbec vyškrtnuty. Ideální ostatně není ceník ani dnes. Třeba na tříhodinovou operaci, kterou provádějí dva lékaři s početným sálovým personálem, má sazbu 4000 bodů, což představuje zhruba 3200 Kč. Po několika letech jste své podnikání ukončil. Proč?
Z čistě ekonomických důvodů. Chtěl jsem dělat běžnou chirurgii, ale v nadstandardních podmínkách, ať už se to týkalo vybavení, interiérů ordinace či ordinační doby. Všechny výkony proto byly relativně drahé a na to tehdy - a možná i dnes - Všeobecná zdravotní pojišťovna nebyla připravena. Překračoval jsem průměr, a tak si u mne revize akontroly doslova podávaly ruce. Později se dokonce pro každou odbornou profesi určil maximální počet „odpracovaných“ bodů. Reagoval jsem tak, že jsem s pojišťovnou rozvázal smlouvu a nějakou dobu působil jako ryzí soukromník. Poměrně brzy se ale ukázalo, že ani za viditelně kvalitnější služby nejsou u nás lidé ochotni platit, vždyť ve „státní“ nemocnici to mají „zadarmo“.
Jak vidíte současný stav našeho zdravotnictví?
Není dobrý, dokonce bych řekl, že je špatný. Ale současně musím přiznat, že nemám po ruce žádný zázračný recept na léčbu. Do zdravotnictví nateče hodně peněz, nemálo jich ale končí v černých dírách. Ekonomický systém je prostě špatně nastaven. Určitě by pomohla legální finanční spoluúčast pacientů na léčbě, podobně jako je tomu ve stomatologii. Nutná je i změna v obecném povědomí - zdravotní péče prostě není bezplatná, ale hodně lidí si to stále myslí. Není
možné ignorovat skutečnost, kdo kolik do systému odvádí. Samozřejmě: na jednotce intenzivní péče jsme si všichni rovni, ale pak už ne. Přitom nejenom já tvrdím, že nejvíce zdravotnických služeb čerpají právě ti, co na ně přispívají nejméně.
Zdravotnická obec je dnes zase jednou ve varu.
Poslední vývoj mi nepřijde příliš šťastný. Česká lékařská komora zastupuje čtyřicet tisíc lékařů, tedy všechny, kteří v České republice působí. A také proto je poměrně silným partnerem při jednání se státní správou, zejména při jednáních o cenách výkonů. Přitom komora nemůže vyhovět všem - jednou se vyhoví spíše soukromníkům, jindy zaměstnancům, někdy praktikům, jindy specialistům. Jakékoli štěpení, nebo dokonce zrušení povinného členství v komoře, zdravotnictví a lékařům nepomůže. Lobbování za zájmy jen jedné skupiny je sice legitimní, ale i nebezpečné. K dispozici je jen jeden balík peněz. Pokud se výrazně přidá jedněm, bude se muset stejným způsobem ubrat jinde.