Tuzemské tradiční obory včetně výroby hraček mají šanci přežít, i když neskýtají naději stát se páteří ekonomické prosperity
Na hračkách je něco magického a ta magie je demografická. Husákovy děti vyrůstaly v době, kdy hračky byly v drtivé míře domácí provenience, a teď se na ně rozpomínají, obklopeny všemi těmi elektronickými ptákovinami. Proč by jejich potomek nemohl se stejným výrobkem prožít tytéž úžasné chvíle co oni, když byli malí? Nostalgie samozřejmě není nejlepším nápadem, na němž dlouhodobě postavit hračkářský byznys. Pokud nedovedete obnovit sílu značky, s níž se spotřebitel dokáže identifikovat napříč generacemi, nemáte šanci.
„Ostalgický fenomén“ chodí napříč celou postkomunistickou Evropou a zdaleka se netýká jenom hračkářství. Slovinci se pyšní „Cocktou“, což je náhražka Coca-Coly z počátku padesátých let, zatímco Česko má o něco mladší Kofolu a oběma firmám se docela daří. Sasko drží pevně v rukou pivo Radeberger, na což by si před dvaceti lety nikdo nevsadil. Na odbyt jdou uzeniny vyrobené podle starorežimních norem, staré známé značky vstaly z popela a slušně se jim vede i třeba v bytové chemii.
Že ale přežije domácí produkce plechového traktůrku natahovaného na klíč, to opravdu dojímá. Na rozdíl od Zetoru, který na přelomu tisíciletí málem zkolaboval a v byznysu se drží (překvapivě dobře) jen díky inovacím, se na hračce paradoxně cení nulová změna. Nejhezčí je ten, jemuž je 55 let. Svým způsobem je to povzbuzující, že něco vypadá pořád stejně a jde to na odbyt.
Čistě ekonomicky vzato, tenhle obor už by v Česku neměl existovat, stejně jako nepřežila spousta jiných, jež převálcovala nízkonákladová východoasijská konkurence. Afinita k tradičním domácím hračkám ovšem nepřichází zadarmo. V mnoha případech je spojena s platy, které nemají zas až tak daleko ke mzdám, jež jsou dnes vypláceny v pobřežním pásmu Číny. Třináct tisíc hrubého s přihlédnutím k cenové hladině v Česku opravdu není mnoho a svědčí to především o dvou věcech. Za prvé, český sociální systém od práce neodrazuje ty, kteří jsou zvyklí pracovat a mají vnitřní disciplínu, i když jsou odměňováni na hladině odpovídající zhruba polovině průměrné mzdy. Za druhé, tuhle nízkou úroveň mezd, která zachovává pracovní příležitosti, nelze udržet donekonečna. Takovou práci totiž přijímají jen lidé s mimořádně nízkou mobilitou, ve velmi chudých regionech (více na str. 18). A to nepotrvá věčně.
Jenže ani Čína nebude pořád levná. Její nástup ve zpracovatelském průmyslu v předchozích desetiletích tlumil cenovou inflaci u spotřebního zboží na Západě přinejmenším poslední dvě dekády. Byl to výjimečný historický fenomén, který v Česku, anebo šířeji vzato na Západě, „pobil“ desítky milionů pracovních příležitostí v klasických zpracovatelských odvětvích. Pravda, vznikla jiná místa ve službách, za stejné peníze a s menší možností, že je po čase opět nahradí Číňani.
Tohle období je nicméně u konce. Čína už delší dobu není nejlevnější a ani do budoucna levná nebude. Existují levnější produkční
základny než provincie Kuang-tung nebo širší okolí Šanghaje. Třeba Vietnam, Bangladéš a Indie. A těm bude trvat léta, než se dostanou na dnešní čínskou kvalitu – ať si o ní myslíte cokoli.
Třebaže české tradiční obory včetně výroby hraček neskýtají naději stát se páteří tuzemské ekonomické prosperity, mají šanci přežít. Zvláště když ti, kdo koupili jádra hračkářských byznysů z opakovaných konkurzů, z ruin velkosériové výroby, nespoléhají na nostalgii. Obměňují sortiment tak rychle, že je asijští konkurenti nestačí kopírovat. Pohotově reagují na požadavky trhu a slušně zvládají marketing. Ale hlavně jsou jejich výrobky kvalitní. Tudy vedla a povede cesta nejen v hračkách. Takže zatočte klíčkem a jedéééém… l
O autorovi| miroslav zámečník zamecnik@mf.cz