Až po opadnutí konjunktury se vždy ukáže, které akvizice dávají opravdu smysl a které byly jenom plodem přehnané sebedůvěry
Češi zvolili v 90. letech minulého století poměrně radikální variantu začlenění do světové ekonomiky. Od ledna 1991 jsme zavedli po sérii předchozích devalvací směnitelnost národní měny pro běžné transakce, liberalizovali ceny i zahraniční obchod, vše k jednomu datu. Brzy nato se začalo s privatizací. Není smyslem tohohle článku vracet se do historie a znovu otevírat polemiku o tom, zda řazení a dávkování reformních opatření bylo správné, ale neuškodí si zopakovat základní kontext.
GLOBÁLNÍ OTEVÍRÁNÍ
Během historicky neuvěřitelně krátké doby pouhých několika let se od roku 1990 v jedné mohutné vlně otevřely světu nejen postkomunistické země, ale i mnoho dalších zemí od Argentiny po Indii a Čínu. Dohromady s více než dvěma a půl miliardami obyvatel. Ne vždy byl obsah reforem stejný, ale co bylo podobné, bylo celkové směřování k tržní ekonomice a nižšímu rozsahu státních intervencí.
Český příběh na pár řádcích je tento: zdědili jsme obrovský vertikálně integrovaný průmysl s velmi zastaralým strojovým parkem.
Během dvou let přestal existovat Sovětský svaz i Německá demokratická republika (tedy největší a druhý největší obchodní partner) a doslova všichni přešli na obchodování v konvertibilních měnách. Značná část exportních odvětví se dostala do obrovských potíží. A najít nové trhy, k tomu potřebujete konkurenceschopný kurz, masivní příliv zahraničních investic a privatizaci do té doby zcela postátněné ekonomiky.
Máte tedy ekonomiku, v níž se budete velmi trápit s restrukturalizací a změnou vlastnických poměrů v kapitálově náročných oborech. Uvolňovaná pracovní síla z privatizovaných (a dost často tunelovaných) firem jde do nově zakládaných malých soukromých firem, často v poddimenzovaném sektoru služeb, kde vznikají stovky tisíc pracovních příležitostí, ale s nízkou národohospodářskou produktivitou. Přidejte si do toho od začátku zadluženou firemní sféru těsně svázanou s polostátními bankami a máte situaci, která by i při brilantním řízení zatížila ekonomiku na nejméně jednu dekádu.
SÍŤOVÁ POLEMIKA
Ve velkých privatizačních transakcích uplynulé éry je pozoruhodně vysoký podíl bank a síťových odvětví. O potřebě privatizovat banky v Česku, kde čištění bankovního sektoru stálo více, než kolik za ně stát dostal v privatizaci, se může vést spíše okrajová diskuse. Také privatizace průmyslových podniků typu Škody Auto do rukou zahraničních investorů se vesměs povedla. Mnohem více lze diskutovat o tom, zda mělo smysl prodávat zahraničním investorům síťová odvětví, neboť zejména u přirozených monopolů může mít „zakupování trhu“ spíše negativní následky. Ale jak by asi tak dnes vypadaly telekomunikace nebo plynárenství, když se podíváte na to, jak stát spravuje korporace, které mu zůstaly?
Poměrně dobře skončily zahraniční nákupy už privátních českých firem. Například když se (za jinak dosti pohnutých okolností) Plzeňský Prazdroj stal prémiovou značkou nadnárodní pivovarnické skupiny SABMiller, znamenalo to pro něj ohromný rozvoj, na němž těžko najdete negativa. Výrazně méně jasná bude jeho budoucnost nyní, když SABMiller pohltila vůbec největší pivovarnická skupina AB InBev. Prazdroj už v portfoliu ostatních značek skupiny nemusí mít tak jasné postavení, a tedy ani perspektivu dalšího rozvoje.
Najdete spoustu dalších příkladů, kdy česká privátní firma byla svými zakladateli prodána zčásti nebo úplně, stala se součástí nadnárodního celku, a neznamenalo to její útlum, ale naopak velký následný investiční rozvoj, i když často za cenu vysoké specializace. Co lze říci o přeshraničních fúzích a akvizicích, platí i pro tuzemské transakce. Mohou přinést potřebnou koncentraci v oboru, dosažení mezinárodní kritické velikosti, umožňující zvednout jak efektivnost investic, tak i produktivitu. Pokud není narušena hospodářská soutěž (existuje velký počet zahraničních konkurentů přítomných na domácím trhu), je takový vývoj přímo žádoucí. A oborů, které jsou fragmentované a „čekají na svého konsolidátora“, najdeme v Česku pořád dost.
Navíc už dost dlouho není pravda, že v zemi chybí domácí kapitál. Spíše si tuzemští investoři stěžují na to, že nemají dost „příběhů“. Opakuje se to už nejméně posledních patnáct let: s levnými penězi pramen akvizic mohutní, aby se po opadnutí konjunktury ukázalo, které z nich dávají i po čase obchodní smysl a které byly jenom plodem přehnané sebedůvěry a arogance. Jeden rozdílu tu je: dřív těmito vlastnostmi trpěli lidé s kšandami v proužkovaných oblecích, dnes už na dress codu nezáleží. Nafouklá ega se nasoukají i do džínsů a bavlněných triček.
O autorovi| zamecnik@mf.cz
