Na ODSstřel

Skončila éra oteplování vztahů mezi partajemi

Čtvrtečním zatčením Topolánkova fámula Marka Dalíka skončila několikaletá éra oteplování mezi partajemi. A to i přesto, že Dalíka stejně jako zadrženého lobbistu Jana Večerka nakonec státní zástupce Martin Fraš překvapivě pustil na svobodu. Nad kšeftíky každého s každým, neznajícími stranických mezí, se - podobně jako už před osmi lety - rozhostil mrak ranních policejních šťár a výslechů, vzduchem létají výrazy grosstapo, putinizace, kretén, hloupý Kořistka, policejní stát nebo návrat před rok 1989. A zataženo už zřejmě zůstane, alespoň dokud Topolánek nevybředne z potíží. Rozčílení ODS bylo pochopitelné, kdyby Grossovi zatkli Surňaka, Klausovi Jakla, Havlovi Špačka nebo Zemanovi Šloufa, nereagovalo by jejich prostředí jinak. Hlavní otázka, podobná té po Sarajevu, ale stále nebyla zodpovězena: totiž zda systém nepřímo atakovanou politickou veličinu vyvrhne, nebo se přizpůsobí jejímu setrvání a zakořenění. Klaus kdysi přežil. Přežije i Topolánek?
Bez ohledu na vinu či nevinu v kauze Kořistka to s Topolánkem vypadá bledě. Letní obraz triumfujícího vynálezce taktiky nulové tolerance vůči levostředové vládě zmizel jako mávnutím kouzelného proutku, vystřídán podzimním barvotiskem nervózního muže s ústy plnými nadávek a máslem na hlavě. Přitom už za měsíc bude muset přeskočit laťku veledůležitých voleb do krajů a do Senátu, kterou mu Klaus před čtyřmi lety nastavil mimořádně vysoko. Když nepřeskočí, nemusí na prosincovém kongresu ODS obhájit předsednické křeslo. Pokud by si Topolánek do politického ústraní odnesl i čím dál objemnější batoh potíží, může být prosincové střídání stráží lákavé pro hodně vládychtivých občanských demokratů. Právě Topolánkova snaha držet alespoň do příštích voleb jasnou hranici mezi koalicí a opozicí je trnem v oku mnohým z nich, protože občas ve sněmovně překáží při potenciálně výhodných bárterech mezi koaličníky a opozičníky.
K projasnění aféry Kořistka ovšem dvoudenní zatčení Dalíka a Večerka nepřispělo vůbec. V odůvodnění razantního kroku totiž policie neuvedla nic, co by nebylo řečeno už dříve. Žádný nový svědek, žádná nová skutečnost. A obava z ovlivnění dosud nevyslechnutých svědků? Jestli existují, proč nebyli ještě vyslechnuti? Přičemž je pravděpodobné, že k ovlivnění už stejně mohlo dojít během dvou měsíců přešlapování na místě. Verdikt okresního státního zástupce Fraše vlastně asi ani jiný být nemohl: k vazbě prostě přesvědčivý důvod nebyl.
Smutnější je ale něco jiného. Při uvažování o motivech, průběhu i vyšetřování osudné ostravské schůzky tria Kořistka - Dalík - Večerek 29. července pozorovatel chtě nechtě dojde k závěru, že někteří aktéři a možná i policejní vyšetřovatelé byli jen piónky na šachovnici hry, o níž toho víme jen málo. Vrcholila tehdy mimořádně taktická jednání o vládě, hrálo se o ministerský post Vladimíra Mlynáře, v jehož resortu má dojít k významné privatizaci a jehož poradcem Kořistka dva roky byl, hlavní lobbisté měli žně. Právě koncem letošního července ti nejschopnější z nich vymýšleli tahy týkající se těchto dnů, a do jejich osidel možná spadli méně zkušení kolegové, včetně politiků.
Co vlastně s takovou politikou prostou ideologických hranic? Nesl by větší vinu emisar politika, snažící se úplatkem získat pro svůj úmysl jednoho z politických soupeřů, nebo někdo, kdo tuto situaci naaranžoval k diskreditaci úplatkáře? Jenže co když máme co dělat jen s prostou, nezaranžovanou korupcí? A co když si poslanec Kořistka jen vymýšlí? Možné je zatím všechno, což ukázalo i rychlé propuštění zatčených.
Bývá pravidlem, že když policie ve spletité kauze přestane bezradně přešlapovat na místě a udeří, veřejnost se podvědomě raduje. Z posledních radikálních kotrmelců kolem údajného desetimilionového úplatku pro Zdeňka Kořistku se však mohli těšit jen blázni. Nebude totiž vítězů ani poražených, protože tak či tak prohrajeme všichni. Proti vlkům tu nestojí žádní beránci, ale zase jenom vlci. Není čistá ODS a vedle ní zpolitizovaná policie sloužící partajním zájmům vládní garnitury. Stejně tak nejsou ani korumpující modří, krocení přísně apolitickými strážci zákona. Realita je horší: opoziční Topolánek poslal svého asistenta do Ostravy zlanařit za ne úplně jasných okolností vládního poslance a policie asistenta zčistajasna zatkla, aniž by uvedla přesvědčivý důvod. K těžké devastaci českého politického systému by tak přispělo jak zostuzení lídra nejsilnější pravicové strany Topolánka, protože pak mohou triumfovat zvláštně fungující bezpečnostní složky v rukou koalice, tak i policejní blamáž, protože to by mohlo znamenat prosté vítězství peněz nad stranickou loajalitou.
Dobré není ani jedno. Ještě horší by ale bylo kauzu úplně zamést pod stůl, k čemuž má ovšem zvolené řešení nejblíže.