Na perském přehozu lidé nevyniknou

Investoři mají také odpovědnost ke společnosti, říká architektka

Eva Jiřičná (63) se narodila ve Zlíně. V roce 1962 ukončila studium architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od roku 1968 žije v Londýně. Patří k nejuznávanějším současným architektům. Je autorkou řady významných projektů. V České republice navrhla sídlo společnosti Andersen Consulting v Tančícím domě, Oranžérii na Pražském hradě, nedávno dokončila hotel Josef. V Británii v poslední době pracovala na zakázkách pro Amec, Royal Academy of Aarts a Jubilee Line Extension. Je držitelkou čestných doktorátů několika universit, zasedá v mezinárodních porotách a přednáší na vysokých školách. Byla zvolena do britské Královské akademie Royal Academy of Arts a Royal Designer for Industry. Britský časopis Evening Standard ji v prestižní anketě zařadil mezi TOP 100 žen Londýna. Eva Jiřičná je rozvedená, bezdětná.

EURO: Pracujete na zakázkách po celém světě. Lze vypozorovat nějaký směr, kterým se ubírá současná architektura? JIŘIČNÁ: Bylo by báječné, kdyby člověk věděl, kam se bude ubírat budoucnost. Ta ale nesměřuje jedním směrem. Můj dědeček říkal, že svět je jako kyvadlo. Nejprve jde doleva a pak zjistí, že tam nic zajímavého nebylo a vrátí se zpět doprava přes nulu. Člověk dělá v určitém okamžiku to, co umí nejlépe a doufá, že neudělá více škody než užitku.

EURO: Každoročně se konají přehlídky architektonicky nejúspěšnějších budov, přesto se ale zdá, že architektura je ve většině případů developmentu podřízena. Proč vyznívá vztah mezi architekturou a developmentem v neprospěch architektury? JIŘIČNÁ: Je to komplikovaný vztah. Manželství může také fungovat dobře, nebo špatně. Každý z manželů má své cíle. To je stejné jako mezi developerem, investorem a architektem. Investoři se snaží získat co největší profit z peněz, které do podnikání vloží, a nemají ve většině případů žádné svědomí, co se týká kulturních, sociálních, urbanistických a ekologických stránek. Architekti by teoreticky měli všechna tato hlediska sledovat. To má ale dva problémy: architekti se mnohdy snaží o to samé, co developeři - vydělat velké peníze za malé vynaložení energie. Udělají cokoli, co jim developer přikáže nebo jenom naznačí. Někdy také architekt nemá dostatečnou zkušenost investorovi vysvětlit a dokázat, že kvalitnější projekt se může odrazit ve vyšším zisku. V tomto řetězci vystupuje navíc spotřebitel, který ve většině případů nemá vkus a zaplatí stejně peněz za šunt jako za kvalitní architekturu. A abych to ještě víc zkomplikovala: svou úlohu hrají také novináři, kteří v zájmu propagandy vychovávají architektonické hvězdy, které jsou postaveny na podstavce, aby se jim ostatní kořili. Velmi často tyto superstars tvoří pro své ego a ne pro normální smrtelníky.

EURO: Může být vůbec vztah mezi developery a architekty vyvážený? JIŘIČNÁ: Pakliže se dva lidé shodnou na stejném cíli, je docela dobře možné, že vztah bude fungovat perfektně. Člověk nemůže mít zájem jen na tom vydělávat peníze, ale také vytvářet hodnoty. Nemohu tvrdit, že dobrá architektura vytváří komerční hodnoty a komerční profit. Bohužel, špatná architektura se může obrátit v zisk. Je mnoho příkladů, že to tak funguje.

EURO: Jakým způsobem je možné tuto situaci změnit? JIŘIČNÁ: Jde o to, aby si všichni investoři uvědomili, že mají odpovědnost nejen k vlastnímu profitu, ale také k budoucnosti národa a ke společnosti. Kulturní hodnoty přežijí, na což špatná architektura nemá naději. Důležitá je výchova dětí od malička je učit rozeznávat kvalitu. V architektuře je milion způsobů jak najít stejně dobrá řešení. Pokud se klientovi něco nelíbí, architekti mohou změnit návrh tak, aby byli všichni spokojeni. Nesmějí nechat developerovi volné ruce. Žádná dobrá budova nebyla postavena bez dobrého klienta a žádná dobrá budova nebyla postavena bez dobrého architekta. Developeři musejí být zodpovědní a architekti musejí pochopit, že finanční limity jsou částí jejich povinnosti k investorovi. Samozřejmě je to složité a každý projekt je škola života, do které všichni vstupuji za účelem se obohatit duševně a s rizikem, že to nemusí současně znamenat obohacení penězi. Na to málo slyší lidé na obou stranách.

EURO: Zdá, že zatím není mnoho developerů, kteří by si toto uvědomovali a na druhé straně k tomu nejsou ani nijak tlačeni… JIŘIČNÁ: To je čistě jejich osobní rozhodnutí, a proto si myslí, že vše je založeno na soutěži. Jakmile bude tlak ze strany zákazníků, že kulturní hodnota je něco, co lidé chtějí, tak samozřejmě developeři udělají vše, co budou moci, aby uspokojili své spotřebitele nebo své uživatele.

EURO: A pozorujete nějaké změny k lepšímu? JIŘIČNÁ: Například v Anglii do nedávna tlak na developery nebyl. Dnes je ale více méně moderní dát světovým architektům nebo lidem s dobrým jménem práci, která je potom publikovaná a fotografovaná. Do vědomí široké společnosti se dostává, že je to příklad kvalitní architektury. To samozřejmě na druhé straně zvětší zisk, který by jinak byl zanedbatelný. Vše je ale otázka výchovy a osobního rozhodnutí. Bohužel se nedá jednoduše vtělit do lineární rovnice: čím lepší architektura, tím větší profit. Tak to není. I když by to tak být mohlo.

EURO: Lze najít příklad země, kde je vztah mezi developmentem a architekturou vyrovnanější? JIŘIČNÁ: Byla jsem na bienale v Benátkách, kde se ukazuje světová architektura, a nejvíce příkladů je z architektury anglické. Myslím si, že ve většině evropských zemí už určitý tlak na developery existuje a že se to již odráží v příkladech budov, které byly v posledních letech postaveny, nebo které jsou teď před realizací. Naděje rozhodně je. Zůstává ale otázka, zda je možné podpořit a nějakým způsobem ovlivnit lidi, kteří investují do zemí bývalého východního bloku, aby finanční aspekt a profit nebyl jen jedinou stránkou jejich zájmu. Bylo by smutné, kdyby tomu tak bylo.

EURO: V posledních deseti letech byl v Praze vybudován nespočet administrativních a polyfunkčních komplexů. Jak je hodnotíte z pohledu architekta? JIŘIČNÁ: V České republice natolik situaci neznám, abych se mohla vyjádřit jednoznačně. Z toho, co se staví v Praze, bohužel nevidím nic, co by mě přesvědčilo o tom, že si investoři hledají dobré architekty. Spíše naopak. Spousta investorů oslovuje architekty, kteří jsou průměrní a ochotni udělat to, co oni chtějí, a ne to, co by bylo správné. Architekt si musí vytvořit s developerem nebo s investorem vztah a oba se domluvit na nejlepším přístupu. Připadá mně - ale je to jen pocit, nejsem si jistá, zda tomu tak je ve skutečnosti - že investor řekne: tak, pane architekte, já chci, abyste mně tady postavil zelený dům se zlatými hvězdičkami, a pan architekt zasalutuje a udělá. Myslím, že právě tento přístup nemůže fungovat a ani se mně nezdá být vhodný. Každý proces, každý dům, každá architektonická činnost je více méně nový krok při výchově obou, architekta i investora. Dostanou se ze stupínku číslo jedna na stupínek číslo dvě, a na tom se oba musí podílet a musí do toho věnovat energii a také trochu srdce. To zatím moc často nevidím.

EURO: Jak vám se daří uspět při jednání s investory? JIŘIČNÁ: Z vlastní zkušenosti moc dobře vím, jak je náročné uspět. I přes to, že mám zkušenost jak jednat s investory, a už jsem dost stará na to, abych je dokázala přesvědčit. Ono je to velice těžké. Není to jen kritika architektů, ale myslím, že je to hlavně přístup těch, kteří tu investují: o český kulturní odkaz jim nejde. To je trochu smutné.

EURO: Kdy myslíte, že nastal takovýto zlom? Vždyť za první republiky jsme měli plno významných architektů, kteří se prosadili. JIŘIČNÁ: To je věc, která mě opravdu zaráží. Celá generace moderních architektů, která působila v Praze, byla výjimečně geniální. Myslím, že i ve světovém měřítku byla Česká republika opravdu dobrá. Bohužel tato generace sklidila nejprve neúctu během komunismu, protože jejich práce byly proti režimu, proti socialismu, proti komunismu. Architektura první republiky byla spojena s modernismem a nebyla v duchu socialistického realismu.

EURO: Zlepšilo se něco po revoluci? JIŘIČNÁ: Nejvíc mě bolí, když nyní vidím budovy jako hotel Juliš, palác Baťa, Astra a další, které ještě po roce 1990 byly krásné zachované. Mohly se s nimi dělat zázraky. Ale památkové úřady, architekti, investoři, všichni se na ně vykašlali. Mysleli si, že postmodernismus je budoucnost světa. Samozřejmě ten za pár let odezněl, ve světě už byl v roce 1990 na odchodu. Bohužel nová generace architektů se dívala do světa tak, aby zachytila to, na čem více méně neměla příležitost se podílet. Architekti se domnívali, že kopírování světové architektury je důležitější než zachovávat to, co bylo hodnotné v České republice. A to bohužel nemá návratu.

EURO: Zmiňovala jste památkáře, kteří v případě rekonstrukce mnoha budov nezasáhli. Paradoxem je, že se v Praze vede neustálý boj mezi památkáři a developery… JIŘIČNÁ: Památkáři to v podstatě myslí velice dobře. Bohužel moderní architekturu ale dostatečně neoceňují. Daleko více jim jde o kousek gotického oblouku než o celou budovu hotelu Juliš. Neříkám, že se gotický oblouk nemá zachovat, naopak, ale v tom samém smyslu je stejně vzácná budova Juliš, protože v odstupu věk smyje hodnotu času. Architektura by neměla být chráněna jen proto, že je starší nebo mladší.

EURO: Pracujete často v zahraničí, a máte tak srovnání s Českou republikou. Liší se nějakým způsobem práce doma a v cizině? Kde je tvrdší vyjednávání s úřady a památkáři? JIŘIČNÁ: S památkáři je vyjednávání stejně tvrdé v Anglii jako v Česku. Samozřejmě se s nimi dohaduji jako každý jiný. Nerada bych byla spojena se zničením jakékoliv kulturní památky, protože si vážím kulturních hodnot vytvořených svými předky víc, než toho, co dělám sama. Všechny památky potřebují investora. Vždy je lepší zachovat památku alespoň tak, jak je to možné, než ji nezachovat vůbec. Nejhorší na tom je, že například památkový ústav někdy nevidí, že investice není možná, protože komerční záměr neumožní čistě investovat do památek. Vláda na památky nemá. Bylo by skvělé, kdyby kulturní organizace a stát mohly přispívat na údržbu památek. Bohužel realita je jiná. Některé památky trpí tím, že se nenajde řešení problému, které je akceptovatelné jak investorem, tak památkovým ústavem. Tak se nakonec památky rozpadnou a zničí se úplně. To je nebezpečí, proti kterému člověk musí bojovat.

EURO: Učíte na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, jak hodnotíte své studenty? JIŘIČNÁ: Pokud se týče studentů, jsem optimistická. Nová generace je nadaná, schopná a velice často líná, ale věřím stoprocentně, že je na cestě nová avantgarda, která světu ukáže co a jak, jak se to také podařilo generaci mezi dvěma světovými válkami.

EURO: Má současná česká architektura nějaká svá specifika, nějaké charakteristiky? JIŘIČNÁ: Nemyslím, že by v současné době česká architektura měla své vlastní rysy nebo charakter. Těžko se definuje i například architektura francouzská, německá, španělská. Jsou určité znaky, které odborník rozpozná. Vlivem toho, že architektonická scéna je velmi mezinárodni, se tyto rozdíly budou pravděpodobně neustále zmenšovat. Je mi to líto, ale takový je život….

EURO: Vaší poslední prací v Praze byl nově otevřený hotel Josef v Rybné ulici. Používáte často kov a sklo, vaše interiéry působí jednoduše až trochu stroze… JIŘIČNÁ: Člověk má začínat jednoduše. Až do hotelu přijde klient, umístí třeba polštáře a další doplňky. Myslím, že větší nebezpečí je, když se navrhne interiér komplikovanější, který se nedá zjednodušit. Je lepší začít s minimem. Interiér hotelu ještě není hotový. Přemýšlíme o dalších doplňkách. Když jsou peníze limitované, tak člověk musí posuzovat na základě priorit. Je hlavní, že hosté mají na čem sedět, že je zde podlaha, stolky… Potom teprve rozhodujeme o dalších věcech, zda dáme květiny, motýly, závěsy… Až bude vše hotové, bude interiér teplejší. Člověk často zapomíná, že tyto prostory žijí lidmi, a ti jsou velice dekorativní. Když se na perský přehoz posadí člověk, tak nevynikne. V hotelové recepci je důležité, aby lidé byli vidět. Jsou důležití, viditelnější a rozpoznatelnější a dovedou se lépe nějakým způsobem vnímat na neutrálním interiéru. To je ale můj osobní názor. Každý architekt to dělá jinak. Bylo by nudné, kdyby všichni vytvářeli interiéry tak, jak je dělám já. Ráda se též podívám do interiéru někoho jiného. Teď je v architektuře a vůbec v módě ta nejpozitivnější situace. Móda nediktuje, každý má volnost projevu tak, jak to cítí sám. Uživatelé si mohou tudíž vybírat.

EURO: Nebude tento trend do budoucna znamenat, že budou například vytlačeny řetězce, v jejichž hotelech nerozeznáte, zda bydlíte v New Yorku nebo v Praze nebo v Římě? JIŘIČNÁ: Hranice mezi jednotlivými státy se neustále rozptylují. Zrovna tak, jako máme v Evropě jednu měnu, tak za chvíli možná budeme mít jeden jazyk. Já doufám, že to tak nebude, ale je velice pravděpodobné, že jednotlivé národní kultury se budou v budoucnu směšovat. Proti tomu člověk nemůže udělat více méně nic, protože teď už není doba Boženy Němcové na obranu jazyka českého. Možnost komunikovat je čím dál důležitější. My to nezastavíme, člověk ničeho nedosáhne, když jde proti proudu. Když spolu budou lidi komunikovat, může to taky znamenat pozitivní výsledek - nebudou války, zlepší se životní úroveň a tak dále. Je to těžké, architekti odpověď nenajdou a politici taky ne. Spíše si myslím, že člověk se musí vždycky zeptat svého vlastního svědomí, co ví a dělat to, co nejlépe umí. Já na to žádnou lepší radu nemám.