Obavy ze ztráty přízně „mas“ jsou pro předsedy ODS a ČSSD klíčové
Hlasy 66,33 procenta delegátů 17. kongresu byl Mirek Topolánek potvrzen v čele ODS. Vzápětí se vyjádřil, že je to podpora „nebývalá, neskutečná“. Skutečně? Topolánek je už téměř půl roku od sněmovních voleb premiérem s vládou v demisi a zároveň premiérem vlády příští, kterou složitě a namáhavě sestavuje. Jestli něco potřeboval, tak demonstrativní podporu kongresu, z níž by vyplynulo, že ODS za ním stojí v jednom šiku a ztotožňuje se plně s kroky, které dělal, dělá a udělá. Necelých sedmdesát procent hlasů je na takovou demonstrativní podporu málo, jakkoli Topolánek tvrdí opak.
Zároveň má ale pravdu, že oněch třicet procent, konkrétně 141 hlasů, které nedostal, „nejsou ani tak hlasy proti mně, ale vůbec proti jednání s ČSSD a pro předčasné volby hned zítra. Vyjadřují určitou vůli ODS postupovat jinou cestou, než kterou jsem navrhl.“ Dobíraje si své kritiky, v kandidátském projevu o dotyčné části ODS pravil, že „zavazuje své vyjednavače, aby vyjednali předčasné volby a do té volby že je třeba zavést rovnou daň“. Kritikům se nežinýroval připomenout, že s výjimkou Vlastimila Tlustého nenabídli alternativní postup, že kromě odvahy je zapotřebí i rozvahy a cituje poslance Jana Klase shrnul, že „všechny dobré rady vedou do opozice“. Na kongresech ODS opravdu nebývalo zvykem, aby delegáti prali do předsedy a on aby jim to bez taktických piruet vracel. Nebyla by to ale ODS, aby si vahou sedmdesáti procent hlasů pro Topolánka neodpověděla pragmaticky na jím položenou otázku: „O co nám jde? O možnost hýčkat si v opozici svoje zásadové ego anebo splnit část z našeho programu?“
Samozřejmě že o to druhé! „Mandát, který jsem dostal, vůbec nehovoří o tom, s kým se mám dohodnout a jestli vůbec se mám dohodnout,“ liboval si Topolánek. „Jestli samotná vláda bude jednobarevná, dvoubarevná, tříbarevná nebo čtyřbarevná, k tomu kongres neříká vůbec nic. Architekturu vlády nechává zcela na vyjednávání. Mantinely jsou jasné. Na jedné straně neudělat chybu a zamezit případné vládě sociální demokracie a komunistů a na druhé straně v žádném případě exkluzivní smlouva s ČSSD. Všechno ostatní je možné…“
Úplně všechno zase ne! Pokud ODS po osmi letech v opozici nechce riskovat třetí pokus o sestavení vlády, kterým by ji mohl Jiří Paroubek poslat do ofsajdu na další čtyři roky, Topolánek se prostě dohodnout musí. Ví to on, pochopil to i kongres. K dispozici jsou ČSSD, lidovci a zelení v několika kombinacích a kongres by se musel sejít znovu, kdyby býval Topolánkovi schválil jednu určitou variantu a později se ukázalo, že musí být modifikována. Navíc je-li Topolánkův mandát skutečně silný, patří k němu i silná důvěra strany v jejího náčelníka. Triviální kongresová usnesení by ji zpochybnila.
Pokud jde o Topolánkovy mantinely, zdají se pevně trčet i bez usnesení kongresu. Komunisté sice v úterý doporučili Jiřímu Paroubkovi buď vládu „levého středu“, anebo „národní shody“, ale zřejmě nepochodili, protože už dva dny nato komunistické Haló noviny v titulku oznámily, že „KSČM dává od her velkých stran ruce pryč“. Velké strany skutečně již od počátku minulého týdne zprvu diskrétně a pak nezakrytě vyjednávaly o tom, jak se vyhnout exkluzivní velkokoaliční dohodě a přitom se dohodnout na spolupráci. Hned zkraje bylo arciť jasné, že Topolánek nesplní bod 2.4 kongresového usnesení, označující „za prioritu konání předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v co nejkratším termínu v průběhu roku 2007“. Pro ČSSD by to byl debakl a od Paroubka nelze očekávat, že by o něm uzavřel s ODS předběžnou dohodu. Budou-li tedy nějaké předčasné volby, tak možná na prahu léta 2008 či dokonce až na podzim roku příštího, kdyby to ještě někomu stálo za to. ODS se ale s vizí předčasných voleb preventivně rozloučila, neboť kongres Topolánka vyzval, „aby v případě, že nebude možné prosadit předčasné volby v roce 2007, sestavil stabilní vládu, která bude schopna v maximální možné míře prosazovat volební program ODS“.
Právě tahle varianta je nyní na pořadu dne, byť zatím nedohlédneme, jaké bude její „umělecké provedení“. Až do minulého čtvrtka to vypadalo na koalici ODS-KDU-ČSL-ČSSD. Lidovci by do ní vnesli například svoje tradiční téma pomoci venkovu a zemědělství, aby nevypadli jako pouhé mimikry velké koalice. ODS a ČSSD by ve spolku s lidovci teoreticky mohly prosadit sice kompromisní, leč základy důchodové, daňové, zdravotní či debyrokratizační reformy. O jejich nezbytnosti existuje široká shoda, avšak ODS a ČSSD je musí uskutečnit společně, aby za ně společně inkasovaly chválu i hněv voličů. V praxi by však bylo hledání kompromisu ztíženo ideologickými souvislostmi, z nichž se žádná z obou stran nemůže vyvázat bez rizika úkroků ze svého programu. I proto by taková reformní vláda musela skončit včas, tedy do poloviny roku 2009, aby se před příštími volbami dokázaly zúčastněné strany od sebe odpoutat a zakopat se v „nepřátelských pozicích“, jež by nevypadaly jako kulisy.
Velkokoaličnělidovecké trojici ale zamíchali kartami zelení, když ve čtvrtek Topolánkovi zopakovali, že trvají na předčasných volbách nejpozději zkraje léta 2008. Zároveň oživili ideu trojkoaličního programu ODS-KDU-ČSL-SZ, k němuž by se nyní ČSSD buďto aktivně připojila, anebo ho pasivně tolerovala. Sociální demokracie v létě trojkoalici opakovaně odmítla a aby mohla nyní případně změnit názor, musela by být do tohoto projektu vtažena. Každopádně Topolánek začal hovořit o čtyřkoalici. Paroubkovi se do ní evidentně příliš nechce a vzal si čas na rozmyšlenou. Paroubek a Topolánek nicméně už dospěli ke shodě v tom, že veřejnost je už po půl roce „poněkud unavena“. Začínají-li mít předsedové obou směrodatných stran skutečně vážné obavy ze ztracené přízně „mas“, pak jsme snad na prahu dohody o příští vládě.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
