Nová předsedkyně Akademie věd prožila život ve Fyziologickém ústavu
Mnozí kritici Akademie věd se nemohli dočkat konce března, kdy vypršel mandát jejímu předsedovi Rudolfu Zahradníkovi. Když ale byla vzápětí zvolena Helena Illnerová, jejich naděje na změnu klesly na bod mrazu. Předsedkyně Illnerová je sice první ženou v čele Akademie věd v celé její historii, ale jinak naváže na akademii Rudolfa Zahradníka. Po obě Zahradníkova funkční období byla Illnerová jeho místopředsedkyní. „Od počátku byla ve vleku Zahradníka. Byla vykonavatelkou jeho pokynů, mezi něž spadalo i odstraňování lidí, kteří byli vůči tehdejšímu předsedovi Akademie věd kritičtí, říká jeden z kritiků, poslanec a sociolog Petr Matějů. Helena Illnerová na otázku, zda hodlá řešit spory vzniklé v Akademii věd za jejího předchůdce, například vyhození hudebního vědce Marka Fraňka (EURO 45/1999), odpovídá: „Ne. Pan Franěk a další se mohou obrátit k Dozorčí komisi a k soudu, jde o spor vědce s ústavem, ve kterém pracoval. Rozhodně nejde o spor akademie. Její bývalý kolega z Akademické rady, molekulární genetik Václav Pačes naopak novou předsedkyni velmi chválí: „Znám ji dobře již velmi dlouho, ještě z dob turistického oddílu, který jsme vedli. Je skutečnou morální autoritou a po vědecké stránce jednou z našich nejcitovanějších autorek. Zvolení Illnerové je právně sporné. Zákon praví, že člen Akademické rady může být v této funkci maximálně dvě po sobě následující období. Illnerová však byla od roku 1993 dvakrát po sobě místopředsedkyní a mnozí soudí, že tedy již nesměla kandidovat potřetí v řadě. Na vědecké internetové konferenci Czechsci toto stanovisko přesvědčivě obhajoval například Jindřich Bucha z Ústavu teorie informace a automatizace AV. Zákon však umožňuje dvojí výklad a Akademie věd použila ten méně smysluplný, podle nějž by Illne–rová sice již letos nemohla být místopřed–sedkyní, ale předsedkyní klidně. Tyto výhrady však ani v nejmenším nezpochybňují vědecké kvality usměvavé třiašedesátileté paní docentky, která zkoumala časové systémy savců ve Fyziologickém ústavu AV. To otevřeně deklarují i její kritici. „Docentka Illnerová patří nezpochybnitelně ke špičce svého oboru. Podíváme–li se na výsledky její práce i přes standardní míry vědecké práce, jakými jsou citační index a počet odborných publikací, patří mezi nejlepší české přírodovědce, uvádí například Petr Matějů. Dědeček Heleny Illnerové byl za heydrichiády zastřelen, její tatínek byl právník a po celou válku byl vězněn. Vyrůstala tedy s maminkou a se sestrou. „Doba nebyla lehká ani po válce. Tatínek v roce 1948 ztratil místo a nakonec byl zaměstnán ve sklářství. Doba mě předurčila ke studiu přírodních věd, šla jsem na chemii. Více bych asi tíhla k humanitním oborům nebo možná i k medicíně, ale chtěla jsem obor, který by byl co nejméně ideologicky zneužitelný. Postupně jsem od chemie přešla k biologii. Hned po vysoké škole jsem totiž nastoupila do Fyziologického ústavu, kde jsem zůstala celý život. Pokusy mě velmi bavily, věda je pro mě takovou detektivní historií, svěřuje se nová předsedkyně. Záhy začala bádat nad vlivem světla na organismus a zkoumat tak–zvané biologické hodiny savců. Do laboratorních experimentů s potkany ji komunistická ideologie sice nezasahovala, ale jinak totalitní prostředí nebylo pro její práci příznivé. „Chemikálie jsme museli plánovat na rok dopředu, takže nešlo přečíst si nějaký zajímavý článek o novém objevu a pokusit se na něj třeba rychle navázat. Nebo v roce 1976 jsem měla jet na prestižní konferenci do USA, ale nakonec jela osoba, která byla čerstvě přijata do KSČ. Ještě v roce 1987 mě nepustili na delší pobyt do Ameriky. Věda se dělá taky tak, že člověk přijede na konferenci a pochytává, co se kde zkoumá. A když se tam sám objeví, jiní vědci jej začnou znát, on se prezentuje a oni jej pak citují. Všechno jsme tedy tehdy museli čerpat z literatury, neměli jsme přímé kontakty s jinými vědci. Těžko jsme se proto prosazovali do těch nejlepších vědeckých časopisů, nikdo nás neznal. Měli jsme několik vynikajících objevů, které měly být publikovány buď v Nature, nebo ve Science, ale nebyly, protože jsme nepocházeli z té správné země a nejezdili na ty správné kongresy. Pozitivní snad na té izolovanosti bylo, že člověk mohl originálně myslet a originálně pracovat, že nejel v tom širokém hlavním proudu. Za své největší objevy považuje vliv světla na biologické hodiny. I jedna minuta světla může u savců tyto hodiny zpozdit či předběhnout. Zvířata prý nikdy netrápila. Jen jednou dělala pokusy se stresem, ale toho musela rychle nechat. „Postoj, že se zvířata nemají týrat, je naprosto správný. Člověk nerad zabíjí a někdy si říkám, že jsem možná těch potkanů usmrtila až příliš. Ale šlo vždy o rychlou smrt, zlomili jsme jim vaz, narozdíl od hubení při deratizacích se tedy netrápili. Navíc jsme pokusy s nimi museli dělat potmě nebo jen při slabém osvětlení červenou baterkou, a potkani nejsou úplně bezbranná zvířata. Mnohokrát mě pokousali. Kromě práce vedla dlouhá léta turistický oddíl mládeže – Sluníčka při Slavoji Praha, dodnes ráda jezdí na kole. Na bicyklu vyjíždí nejen na výlety podél Berounky, ale používá ho i jako dopravního prostředku pro cestu do práce.
