Ministr Zdeněk Škromach chce zvýšit nezaměstnaným podporu, starším lidem prodloužit podpůrčí dobu, ale současně chce být přísnější k těm, kteří nebudou dostatečně aktivní při hledání zaměstnání. Absolventi škol by například neměli mít automatický nárok na podporu, ale měla by pro ně být zřízena absolventská místa.
Myšlenky to jsou jistě záslužné. Jak však budou fungovat v praxi? Dosavadní zkušenosti se státem podporovanými absolventskými místy nejsou slavné. Autoři sloupků v denním tisku vyjadřují své názory na ty, kdo si práci nemohou či snad někdy ani nechtějí najít. Pro některé z nich jsou lidé bez práce jen příživníci, kteří při hledání nového zaměstnání vůbec nespěchají a v mnoha případech si k podpoře přivydělávají načerno. Jiní zase tvrdí, že jakékoliv drastické omezení či zpřísnění vyplácení podpor v nezaměstnanosti by se nakonec nejvíce dotklo těch, kteří práci opravdu najít nemohou, přestože se snaží. Když se nad oběma názory zamyslíme, vidíme, že ani jeden nelze označit za nesprávný. V obou je něco pravdy. V této souvislosti bych se rád zmínil o extrémních, leč skutečných případech, které mohou sloužit k hlubšímu zamyšlení nad stavem naší soudobé společnosti. V první řadě se jedná o příběh absolventa technické vysoké školy, který krátce po ukončení studia dostal nabídku pracovat jako programátor v Německu. Vydržel jeden rok. Přijel domů, přihlásil se na pracovní úřad, kde mu vypočítali podporu v nezaměstnanosti z jeho německého platu, a půl roku ji úspěšně pobíral. „Přece bych byl hlupák, kdybych teď pracoval. To musíte uznat. Ještě se namakám celý život,“ dodával. Ale neležel celý den doma. Občas tu a tam pro známé něco naprogramoval. Další příklad: Můj známý zaměstnával ve své soukromé firmě i mladého programátora. Relativně bezproblémového, mladého a vzdělaného člověka. Zaměstnanec kolotoč pravidelného pracovního zatížení chvíli vydržel a pak si řekl: „Proč bych pracoval každý den za 20 tisíc, když mohu být doma za 10 tisíc.“ A to mu opět na nějakou dobu skromného života stačí. Nedivím se lidem na malých vesnicích a městech, kteří mají pár roků do důchodu a jejichž kvalifikace či znalost cizích jazyků nestačí tempu moderní doby. Pro ty je nezaměstnanost často jediným východiskem, zároveň ale traumatem a strašákem, protože práce je smyslem jejich života. Je dobře, že si někteří podnikatelé raději vezmou na pomoc staršího člověka, který je sice pomalejší a méně flexibilní, ale práce si váží a je na něj spolehnutí. Zaráží mě přístup některých příslušníků mladé generace, kteří bez uzardění parazitují na systému. Mluvím samozřejmě o těch, kteří jsou zdraví, mají dostatečnou kvalifikaci a bydlí v krajských městech. Ovšem nechce se jim pracovat. Tím na druhou stranu nechci říci, že bych někomu ubíral právo na to, aby nepracoval. Potom ať takový člověk ale zůstane doma bez podpory.
