Teherán poskytl světu nezvratný důkaz, že doktrína Baracka Obamy je absurdní
Povolební vývoj v Íránu zruinoval nejenom naději mnoha obyvatel této země na reformu tmářského režimu, ale měl také jeden vedlejší, zatím jen málo doceněný účinek. Jako by mimoděk obrátil také v hromádku trosek velkolepou zahraničněpolitickou konstrukci amerického prezidenta Baracka Obamy. Smysl ideové novinky, s níž Obama vyhrál volby, lze slisovat do jediné teze – vstřícná diplomacie funguje lépe než postoje opírající se o sílu. Platnost poučky hodlal Obama dokázat režimu zarputilých ajatolláhů nabídkou vlídných jednání bez jakýchkoli předběžných podmínek. Po událostech v Teheránu je však celá koncepce použitelná asi stejně jako turistický průvodce rakousko-uherskou říší.
Ono by to tak jako tak přišlo nastejno. Kdyby zvítězili reformátoři a s nimi demokracie, vzorně nepřátelský režim by byl pryč a nebylo by na kom dokazovat drtivou sílu vstřícné a podmínkami nezatížené diplomacie. Nyní, když jsou reformní síly jsou zadupány do teheránské dlažby, režim je sice na místě, ale nemístný se zdá nápad s vlídnou vstřícností. Poté, co Mahmúd Ahmadínežád a ajatolláh Chameneí poodhalili, co v nich doopravdy vězí, i těm nejzatvrzelejším nadšencům z Obamova týmu připadá poněkud žinantní mluvit o nedostatku vstřícnosti na americké straně. Politické ohledy a prostá lidská slušnost vedly k tomu, že celý svět odsoudil teheránský režim za krveprolití, a nyní je hrozně nesnadné potřásat si rukama s někým, o kom se ví, že je má potřísněné krví.
Před 12. červnem byla Obamova připravenost k jednáním s Ahmadínežádem vynášena do nebes jako důkaz jeho velkorysé víry v moc nepředpojaté diplomacie a vymodlený opak Bushovy úzkoprsosti. Nyní, když klerikální junta stupňuje krutost při potlačování odpůrců, se věru špatně tvrdí, že její protizápadní vzdor způsobila především Bushova zaťatost a nedostatek jemného pochopení pro íránská specifika. Je zarážející, jak neochotně a pomalu to chápe Obamova administrativa. I jeho největší příznivci uznávají, že náhlý spád událostí zastihl Obamu v nedbalkách. Tak dlouho rozpačitě mlčel nebo cosi neurčitého blekotal prý proto, že „dolaďoval svou odpověď“. Ve skutečnosti bezradně hrál o čas. Dle Jima Hoaglanda z deníku Washington Post „jeho instinkt mu zapovídal říkat cokoli, co by zpochybňovalo jeho předvolební slib dosáhnout dohody o jaderném programu s každou teheránskou vládou“. Proto ve svých prvních prohlášeních tvrdil, že nevidí podstatné rozdíly mezi Ahmadínežádem a jeho reformním odpůrcem Mírem Hosejnem Músávím. Odsoudil masakrování bezbranných až poté, co to učinili Evropané a jeho vlastní Kongres. Proč vůbec má Obama takové viditelné potíže s íránským problémem? Jde o to, že odstranění íránské jaderné hrozby není pro Obamu samostatnou prioritou, nýbrž důležitou součástí všeobecného blízkovýchodního narovnání. Američtí experti přirovnávají situaci k puzzlu – bez zasazení íránského dílku na správné místo nikdy nevznikne ucelený obraz. Ve své ambiciózní blízkovýchodní strategii využívá Obama slib dojednat s Íránem ukončení jeho jaderného programu jako páku, kterou chce přimět Izraelce k dohodě s Palestinci. Proto obraz Ahmadínežáda s atomovou bombou v ruce používá jako strašáka, aby přiměl Izraelce k ústupkům. Zda by taková strategie byla účinná i za nejoptimálnějších podmínek, však lze pochybovat. Po tom, co se v posledních dnech odehrálo v Íránu, je zhola nemožná. Konzervativci léta tvrdili, že s Íránem není žádná kloudná řeč. Jedni poukazovali na to, že antiamerikanismus je tomuto režimu vrozen, tvoří jeho podstatu. Druzí varovali, že nabídnutá ruka bude vnímána jako známka slabosti. Když se Obama ve snaze zavděčit se teheránským mulláhům v káhirském projevu zmínil, že USA mají svůj díl viny za svržení vlády Muhammada Mosaddeka v roce 1953, bylo mu připomenuto, že se ani Madeleine Albrightová za omluvu v roce 2000 vděku nedočkala. O lidožroutském postoji k Izraeli a chuti dokončit Hitlerem rozdělanou práci darmo mluvit. Právě tato posedlost nutila íránské vládce štědře sponzorovat různé mezinárodní srazy profesionálních popíračů holokaustu, soutěže protižidovských karikatur i odměňovat ozbrojence z Hizballáhu nebo Hamasu úměrně počtu zabitých Izraelců.
Nic z toho neznělo pro Obamovo ucho dost přesvědčivě. Chtěl spíše věřit oněm znalcům z expertního společenství, kteří tvrdili, že teheránský režim dávno prodělal blahodárnou proměnu ze středověké teokracie v moderní nacionalistickou skorodemokracii. Celá víra byla založena na premise, že Bushova politika podpory svobody ve světě je z definice absurdní právě proto, že je Bushova. Nuže, žádný Bush daleko široko není. Obama udělal smírčí gesto a natáhl ruku. Nikdo se jí nechopil. Teherán poskytl světu nezvratný důkaz, že i Obamova doktrína je náramně absurdní. Teď tu stojí s napřaženou rukou a přemýšlí, kdy přijde vhodný okamžik, aby ji mohl nenápadně strčit do kapsy. Leč nenápadně už to nepůjde.
