Jaroslav Kokeš se chce již věnovat jen těžbě a zpracování ropy
Najít v Česku člověka, kterému nevadí vysoké ceny ropy a ropných produktů, ba dokonce mu nynější stav činí jisté potěšení, není rozhodně snadné. Kromě rodiny Komárkových, ovládající Moravské naftové doly, mezi takové patří i plzeňský podnikatel Jaroslav Kokeš. Generální ředitel a předseda představenstva akciové společnosti Kovopetrol může pociťovat radost pokaždé, když míjí čerpací stanici, hlavně z toho důvodu, že závratné ceny na displeji jsou pro něj signálem vysokých „petrodolarových tržeb za ropu v Rusku, na jejíž těžbě se jeho firma podílí. Navzdory tomu má však tento Plzeňák k oslavám daleko. Podle plánu z roku 1993 měla právě letos vyvrcholit první etapa budování Kovopetrolu. Místo toho byla firma okolnostmi donucena téměř veškerá tuzemská aktiva odprodat. Některé ze společností rozvětvené skupiny skončily v konkursním řízení (Inwest Leasing, stavební společnost Lesostavby). Z rozsáhlého společenství, čítajícího několik desítek firem se záběrem činnosti od mlékárenství až po spravování dětského nakladatelství Albatros, zbude jenom jediná firma, mateřský Kovopetrol. „Všeho ostatního se chceme do konce letošního roku zbavit a soustředit se na jediný strategický záměr – těžbu a zpracování ropy v Rusku, uvádí Kokeš. Uralskaja něfť. Kokešova desetiletá velkopodnikatelská anabáze připomíná kruh, jenž z Ruska vychází a do Ruska se vrací. Někdejší hospodářský pracovník Státních lesů Plzeň exportoval na začátku devadesátých let na východ potraviny, oděvy a výpočetní techniku. Z některých ruských obchodů mu ale zůstaly jen pohledávky, a tak využil možnosti jejich kapitalizace v ropném těžebním průmyslu. V roce 1992 vložila jeho společnost Inwest Leasing pět milionů dolarů do založení společného podniku na těžbu ropy na novém nalezišti poblíž Iževska na Urale. Firma byla nazvána Ural Inwest Oil Corporation (v ruštině Uralskaja něfť), od ruské vlády dostala licenci na dvacet let těžby a Kokešova společnost v ní získala zhruba třetinový podíl. Ještě v roce 1992 vytekla z nových vrtů první ropa. V dalších letech společný podnik produkoval, v souladu s úřady schváleným plánem těžby, vždy mezi dvěma až třemi sty tisíci tun ropy. Zhruba jedna polovina zůstala v Rusku, druhá tekla ropovodem Družba do České republiky. V loňském roce Uralskaja něfť podle Kokešova sdělení vytěžila 240 tisíc tun ropy a z toho 111 tisíc tun exportovala. Čistý zisk dosáhl 130 milionů rublů (necelých 190 milionů Kč). Firma otevřela tři nové těžební vrty a celkem v současné době těží ve 148 těžebních a 56 tlačných vrtech. Stupeň vytěžení zásob iževského naleziště je 51 procent. Kuponové vábení. Sledováno pouze ropnou optikou, vypadalo by Kokešovo podnikání jako pohodový život ve stylu arabského naftového magnáta – šestkrát či sedmkrát za rok jednání představenstva v Iževsku, jedenkrát ročně na valné hromadě hlasování o výplatě dividend. Plzeňský podnikatel, povzbuzen prvotními úspěchy, se ovšem chtěl prezentovat i na domácí scéně a v roce 1993 vstoupil do druhé vlny kuponové privatizace. Kdyby to tehdy neudělal, možná mohl být ušetřen řady nepříjemností a finančně by si v konečném důsledku nijak zvlášť nepohoršil. Fondy spravované skupinou Kovopetrol přilákaly zhruba tři sta tisíc akcionářů. Kolem Kovopetrolu se tak soustředil poměrně rozsáhlý majetek, který, jak sám podnikatel nyní přiznává, bylo obtížné „personálně a legislativně spravovat. Ještě v roce 1998 do skupiny patřilo šest investičních společností, které pod sebou měly šestnáct podílových a dva investiční fondy s majetkem kolem pěti miliard korun. Ropa, dřevo, mléko. Rozmanité akcie, které se v portfoliu sešly, bylo třeba funkčně přeskupit a vytyčit strategické cíle. Kovopetrol se rozhodl, že se postaví na tři nohy – kromě ropy zvolil ještě oblast těžby a zpracování dřeva a mlékárenství. K tomu účelu vytvořil tři hlavní divize – ropa, dřevo a mléko. Divize „dřevo , která zahrnovala těžební Lesní společnost Železná Ruda, Lesní společnost Královský Hvozd a 1. Českomoravskou obchodní, obchodující s dřevní hmotou, se měla stát určitým stabilizačním prvkem skupiny, která by zajistila pravidelné výnosy. Rozpadla se však jako první. Ještě v roce 1997 měl Kovopetrol eminentní zájem získat další tři lesní těžební společnosti, tak aby ročně zpracovával minimálně 300 tisíc metrů krychlových dřeva. Nakonec nic nekoupil a v průběhu roku 1998 prodal Železnou Rudu i Královský Hvozd. Jejich nynějším majitelem je Lesní společnost Teplá. Ambiciózní plány měla zejména mlékárenská divize Kovopetrolu. Postupem času se v ní sešlo několik významných českých mlékáren: Trojská mlékárna, Kolínská mlékárna, Pragolaktos, Mlékárna Klatovy, Mlékárna Mariánské Lázně, Milpa Pardubice, Mlékárna Hradec Králové. Poslední dvě byly ovšem jen určitou náhražkou, když v létě 1997 selhal záměr získat od fondů IPB majoritu v největším podniku v republice, Jihočeských mlékárnách. „Kovopetrol měl původně zájem vybudovat holding, který by svým záběrem pokrýval region západních, jižních a středních Čech spolu s hlavním městem, přibližuje původní projekt Kokešův někdejší spolupracovník Miroslav Koberna. Nakonec ovšem ztroskotal i záměr na spojení mlékáren Hradec Králové a Pardubice v jeden subjekt. Konečným důsledkem je fakt, že ani v jedné z východočeských metropolí se dnes mléko nezpracovává. Zda za to může více Kovopetrol, který podniky nedokázal uřídit, či vzájemná řevnivost východočeských zemědělců a mlékařů, těžko hodnotit. Na západě Čech a v Praze Plzeňští částečné úspěchy přece jen zaznamenali. Mlékárna Klatovy byla loni vyvedena z červených čísel a nyní stabilně zpracovává kolem 160 tisíc litrů mléka denně. V Praze a jejím bezprostředním okolí sice Kovopetrol uzavřel Trojskou mlékárnu spolu s mlékárnou v Kolíně. Výrobu ale úspěšně převedl do modernějšího Pragolaktosu, v němž se nyní zpracovává kolem 130 tisíc litrů mléka denně. Záchrana Pragolaktosu, který Kovopetrol koupil v roce 1996 coby naprosto zdecimovaný podnik, je jedním z nezpochybnitelných plusů působení plzeňské firmy. Navzdory tomu ale pražská mlékárna z finančních problémů nevybředla, a na začátku letošního roku proto Kovopetrol kontrolu nad ní přenechal zemědělcům, kteří v ní kapitalizovali své pohledávky. Akcie Plzeň neopouštějí. I přes Kokešem ohlášený odprodej majetkových účastí se v řadě firem oficiálně nic nemění. V klatovské mlékárně se například žádná změna neuskutečnila – majoritu stále drží Rentiérský holding spolu s Plzeňskou kapitálovou společností tak, jako tomu bylo dříve. Kokeš však říká, že Kovopetrol už tyto dvě firmy, stejně jako další, nevlastní, a jakýkoliv vliv na mlékárnu tudíž ztratil. Odmítá ovšem sdělit, komu nyní investiční společnosti patří. „My s tím již nemáme nic společného, říká pouze. Při podrobnějším zkoumání obchodního rejstříku je možné vystopovat, že ve statutárních orgánech společností a fondů, které do skupiny Kovopetrolu dříve patřily, se často objevují jména několika mladých mužů z Plzně (Jiří Gregor, Martin Rozlivek, Petr Pěnkava, Roman Kloud, Josef Chmelík, Robert Hafner a Petr Panoš). Podle informací týdeníku EURO jde z valné většiny o bývalé zaměstnance Kokešova impéria, kteří od něj firmy převzali. Určitá spojitost tak zůstane zachována. Myšlenkami jinde. Předběžné a zatím neauditované výsledky svědčí o tom, že mateřská akciová společnost Kovopetrol, v níž Kokeš jako fyzická osoba drží asi pětinu akcií, dosáhla za účetní rok 1999 ztrátu ve výši 21,5 milionu korun. Tento údaj prozatím nezahrnuje opravné položky. Jediné další zveřejněné číslo hovoří o bilanční sumě, která na konci roku 1999 měla činit 3,239 miliardy korun, z toho cizí zdroje představovaly 1,743 miliardy. Dnes už si ale Jaroslav Kokeš raději povídá o nových ropných aktivitách v Rusku než o dohasínajících mlékárensko-lesnických v tuzemsku. Je přesvědčen o tom, že pozornost upřená na jeden cíl přináší větší úspěch než široké spektrum činností. „Prodejem majetkových účastí v Čechách získáme prostředky na nové projekty. Uvažujeme například o další investici v oblasti ruské petrochemie, načrtává Kokeš svoje ropné vize.
