KSČM může upevňovat své pozice, poněvadž ČSSD nenabízí inspirativní a reálnou vizi
Palachův lednový týden před dvaceti lety. Demonstranti v ulicích Prahy a proti nim policisté a milicionáři s obušky a vodními děly. „Budování rozvinuté socialistické společnosti“ se tehdy fatálně zadrhlo a v listopadu 1989 se minulý režim zhroutil. Komunistická strana Československa (KSČ) si na mimořádném sjezdu v prosinci 1989 sice nasadila masku kajícnice, leč záhy přišla novelou ústavy o „vedoucí úlohu“ ve společnosti. V červnu 1990 se uskutečnily první svobodné volby, z nichž vyšla s necelými čtrnácti procenty hlasů. Její předlistopadová 1,3milionová členská základna se obratem scvrkla na desetinu a dále z ní ubývalo. Nedalo se sice vyloučit, že až se komunisté otřepou, opět zvednou hlavu, ale další volby v červnu 1992 tyto obavy nepotvrdily. Středo-pravicová vládní koalice svými 105 hlasy v parlamentu zařídila, že na komunisty nezbyla ani ta nejmenší funkcička. Ocitli se v koutě a v zemi České a Moravské zdomácněla iluze, že je pouze otázkou času, kdy v důsledku obecného nezájmu a odúmrtí členské základny přestanou být politickou silou. Ještě poměrně nedávno jeden český deník vypočítal, že by to mělo být na jaře 2013.
Kdyby ano, musel by však být vztah české společnosti ke Komunistické straně Čech a Moravy (KSČM) nekompromisnější, než je. Loni v prosinci STEM zaznamenal odmítavé postoje ke KSČM u necelých tří pětin občanů. Prakticky stejný jejich podíl si nepřeje, aby se její představitelé dostali do vrcholných státních funkcí, ale jen 51 procent by chtělo vliv KSČM na českou společnost zásadně omezit. Kdyby ke KSČM pociťovala česká společnost „nepřekonatelný odpor“, čísla by musela být výrazně vyšší! Filipova strana může být spokojená, poněvadž i dřívější průzkumy pro ni vyzněly celkem příznivě. Otázkou však je, proč. Proč i po dvaceti letech života v demokratických poměrech překáží KSČM jen mírné většině občanů a 36 procent z nich dokonce zastává prokomunistické postoje?
Mnozí lidé v této zemi léta opakovaně žádají, aby se KSČM národu upřímně omluvila za totalitní minulost, oddělila se od ní a ubírala se ke standardní demokratické politické straně. Užitečnější by však bylo se KSČM ptát, navazuje-li na Marxe, Lenina i další „klasiky“ a v čem, zda se distancuje od diktatury proletariátu a tedy násilného převzetí moci, jak si představuje případný podíl na ní, co se skrývá za požadavkem rovnosti různých vlastnických forem, vylučuje-li nové znárodňování, považuje-li se za „avantgardu“, jíž přísluší být „vedoucí silou“, a konečně jaké záruky poskytne, že v budoucnu opět nepůjde „cestou Vítězného února“ od demokracie až k zlopověstným šibenicím. Zatím takové dotěrné otázky nikdo KSČM soustavně neklade a nedožaduje se veřejných, jasných a nevyhýbavých odpovědí. Do jisté míry právě proto nemusela dosud odhalit svou „krásu bez závoje“! Všeliké soupisy jejích hříchů a výzvy k zákazu činnosti KSČM ji jen šimrají, místo aby jimi byla atakovaná.
Zdejší komunistická strana, od svého vzniku v květnu 1921 „ideologie futrál“, dnes provozuje ideologicky matnou, silně pragmatickou a do jisté míry i věcnou politiku. Komunističtí starostové a zastupitelé, kteří jsou ve styku s občany, dodávají Filipovu vedení konkrétní poznatky, a proto celek může na část populace, zejména staršího věku a nižšího vzdělání, působit jako „starost o zájmy obyčejných lidí,“ jíž se KSČM ohání. Dokud nejen ČSSD, ale i ODS či KDU-ČSL neprobudí u deprimovaných spoluobčanů pocit, že se o ně zajímají přinejmenším stejně intenzivně, KSČM vliv neztratí. Mimochodem, oněch 36 procent prokomunisticky orientovaných občanů připadá také na notorické reptaly, kteří by stejně jako kdysi Sládkovi republikáni nejraději kdekoho „naházeli do Vltavy“. Coby „zdivočelé sociální demokraty“ jich kdysi většinu „adoptoval“ Miloš Zeman, čímž SPR-RSČ vyřadil ze sněmovny a majitelům protestních hlasů v ní na léta zbyla zase jen KSČM. Kdyby však Vojtěch Filip příliš „zkrotl“, notoričtí rebelové zběhnou třeba k českým „fašounům“.
Sečteno a podtrženo, ve zdejší politice se před více než deseti lety přestalo vášnivě debatovat, přít se a snít a postupně v ní nabyla vrchu rutina. Jako mucholapka kolem letících much se strany zmocňují témat, jež nabízí den, bez kontextu a s cílem, k němuž na základě poctivého programu, pokud obé vůbec existuje, směřují. Důsledkem je, že si strany přetahují občany, otrávené machrováním nahrazujícím politiku, marketingovými triky, a nikoli idejemi. KSČM může „jet na volnoběh“ a dokonce upevňovat pozice, poněvadž Paroubkova ČSSD nenabízí levicovému publiku do té míry inspirativní a zároveň reálnou vizi, aby komunisty oželelo. Třebas však má takový počin za lubem. Jiří Paroubek a jeho strana spolupracuje v některých krajích s KSČM právě proto, aby kvalitativní převaha ČSSD konečně vyšla najevo. K překonání historického rozkolu české levice ani jiná cesta nevede. Je to však úkol jen pro skutečného vůdce strany. Pouhému předsedovi stačí vyhrávat volby.
