Vláda představila II. fázi reformy veřejných financí, jejímž základem je zákon o dani z přidané hodnoty, nedávno přijatý Poslaneckou sněmovnou. Vláda vedená levicovou ČSSD učinila významný pozitivní posun, když se snaží přesunout daňové zatížení z daní přímých na daně nepřímé.
Rozumné je i snížení základní sazby DPH z 22 procent na 19 procent, přestože ještě rozumnější by bylo reciproční zvýšení snížené sazby na 7 procent. Zásadním problémem je ale hektičnost a nesrozumitelnost jednotlivých vládních kroků. Celý zákon o DPH, respektive jeho restrukturalizace, vznikla na jednání v Kolodějích, a od té chvíle vládní představitelé v čele s ministrem financí předváděli dobové tance ve stylu „odvolávám, co jsem slíbil a slibuji, co jsem odvolal,“ podle toho, jak se zrovna vyspali jejich poslanečtí kolegové. Zákon se nakonec schvaloval na koleně, s komplexním pozměňovacím návrhem, který vlastně znamenal projednávání úplně jiné materie, než která před poslanci ležela. O práci vlády nejlépe svědčí fakt, že k zákonu, který předkládala, přiřadila více jak dvě stě vlastních pozměňovacích návrhů, nemluvě o dalších, které si „osvojili“ disciplinovaní poslanci jednotlivých vládních stran. Problém bude ale i s časovým horizontem, který je vyměřen následnému legislativnímu procesu po schválení sněmovnou. Zákon o DPH musí vstoupit v platnost 1. května, protože to je datum našeho vstupu do EU. Do té doby jej ještě musí přijmout Senát a podepsat prezident. V případě nepodepsání, což se dá u tohoto typu zákona u Klause předpokládat, musí jeho veto přehlasovat sněmovna. Přitom zákon o DPH půjde v nejlepším případě do Senátu tento týden. Pro podnikatele, kterým zákon přináší vedle daňových změn idalší úpravy spojené se vstupem do Evropské unie, pak zbude vysloveně šibeniční čas se s celým novým zákonem seznámit, a od prvního května podle něj začít fungovat. Legislativní proces se může zadrhnout i v případě, že předpokládané výnosy ze zvýšené DPH nepokryjí vládou navržené a sněmovnou již schválené kompenzace rodinám s dětmi a důchodcům. Vláda totiž konkrétní finanční dopady nedokázala spočítat dopředu, čímž porušila zákon o rozpočtových pravidlech. Ten jasně říká, že předkladatel každého výdaje nad rámec zákona o státním rozpočtu musí zároveň sdělit, kde ušetří. Vláda nejenom že neušetřila, ale zároveň se může díky svým kompenzačním slibům dostat do pasti vyššího než schváleného deficitu státního rozpočtu na tento rok. Obcházení rozpočtu se ostatně projevilo i v takové personální nuanci, že kolodějských jednání se sice zúčastnila náměstkyně ministra financí pro daně Legierská, nebyla ale přizvána nejvyšší autorita z oblasti státního rozpočtu - náměstek Janota. Koaličním počtářům nemusejí počty vyjít i proto, že přesun převážné části zboží do základní sazby může přibrzdit poptávku a tím snížit výběr daně. Málo se hovoří o tom, že bity zvýšenou sazbou budou i obce a kraje, byť se krajům (ne však obcím) zvedne příjem díky zvýšení DPH, protože tato daň patří s ohledem na zákon o rozpočtovém určení daní ke sdíleným daním. Vzhledem k tomu, že změny v DPH nebyly přijaty v době schvalování státního rozpočtu, ale ani rozpočtů regionálních či obecních, nemohlo se zvýšení DPH (především za stavební práce) do těchto rozpočtů promítnout. Odhady, o kolik obce přijdou, se různí, nicméně například Ostrava počítá s chybějícími 140 miliony korun, Praha 4 s dvaceti. Navíc kvůli snížení stropu pro plátce daně z přidané hodnoty budou muset obce počítat i s tím, že DPH musí platit řadě firem, které pro ně zajišťují různé služby, např. údržbu zeleně. Suma sumárum je tedy otázkou, zda rozumně znějící úvaha o potřebě nahradit přímé daně nepřímými, v konkrétní vládní praxi nepřinese nakonec více škody než užitku.
