Nad Švermou se fotbalista nepropadne

Opuštěné doly lze likvidovat za pomoci druhotných surovin

Na kamenouhelný Důl Jan Šverma v Žacléři nenadále dopadl stín dioxinů, přestože jeho likvidace probíhá výjimečně šetrným způsobem. Společnost Gemec–Union využívala k výrobě samotvrdnoucích směsí z druhotných surovin, jimiž vyplňuje vyrubané důlní prostory, i popílek ze spaloven komunálních odpadů. Když na rizika spojená s dioxiny upozornilo nevládní sdružení Arnika, firma přijímání popílku ze spaloven okamžitě zastavila.
Česká legislativa dosud neukládá povinnost sledovat obsah dioxinů, ty však patří k dvanácti nebezpečným látkám, jejichž eliminaci vyžaduje čerstvě platná Stockholmská úmluva. Bude trvat ještě dva roky, než na jejím základě vznikne český „dioxinový“ zákon. A tak na odmítnutí dioxinových popílků nelze pohlížet jinak než jako na vstřícný krok firmy k principu předběžné opatrnosti, byť se tak stalo až pod veřejným tlakem.

Zatím ředěná voda.

Obec Lampertice leží na potoce, bohatě napájeném důlními vodami. Starosta Rosa neskrývá obavy z toho, co mu z dolu do obce potokem přiteče. Všechny sledované ukazatele jsou však až na drobné ústřely stále v normě, stanovené vodohospodářským úřadem. Měření provádějí nezávislé akreditované společnosti. Jenže dioxiny tu ještě nikdo nikdy neměřil a první odběry vzorků se teprve chystají. O tom, zda v dole jsou a v jakém množství, se už nikdo bez nákladných destrukčních metod není s to přesvědčit. Všechny chodby, překopy i jámy jsou od nejspodnějšího až do druhého patra zaplněny utuhlou hmotou.
Nejsou tam tím pádem obrovské prostory pro vodní nádrže, v nichž se voda více kontaminuje vlastním horninovým „pozadím“. Poznali to lidé pod zatopeným dolem Kateřina v Radvancích, kde musejí nákladně provozovat čistírnu odpadních vod. Z dolu Zdeněk Nejedlý ve Svatoňovicích zničehožnic vytekly výluhy hydroxidů železa. Nikdo na to nebyl připraven, a tak se potokem dostaly až do Úpy.
Hydrogeolog z Vysoké školy báňské Arnošt Grmela radí, abychom si Důl Jan Šverma představili jako zavařovací sklenici, zahrabanou do písku. Tak je izolovaný od okolí. „Neexistuje tam hydraulický spád ani proudění a žádný z výluhů nemůže přecházet do hydrosféry,“ uklidňuje Grmela. Zároveň však varuje, že výtok z dolu ještě stále zvyšuje průtok zdejšího potoka a nařeďuje jeho vody. To po úplném zaplnění dolu přestane. „Do dvou let výtok poklesne, přestane zvyšovat průtok a Lampertice mohou mít velké ekonomické potíže s potřebou čistit vodu,“ vzkazuje hydrogeolog.

Důl plný výrobků.

Do Žacléře se ze všech stran svážejí velkoobjemové odpady, jako čistírenské kaly, elektrárenské popílky či sedimentační koláče. Také izolační materiály z asbestu, popel, struska nebo odpady z tepelných procesů při výrobě skla či hliníku. Na roztříděných kupách se odpady formálně proměňují v druhotné suroviny, které když se ve vhodném poměru s vodou podle určených předpisů promíchají, vytvoří různě pevné tvrdnoucí směsi. Tyto „výrobky“ se potrubím, instalovaným ještě za provozu dolu, ženou na určené místo, kde vyplňují dutiny dolu. V Žacléři využívá firma Gemec-Union pět různých směsí, na něž má certifikáty Technického a zkušebního ústavu stavebního. Byly vystaveny na základě geologických posudků a užití směsí schválil i královéhradecký krajský úřad.
Závodní dolu Karel Novotný ubezpečuje, že vše je pod kontrolou. Dovozci materiálů musejí deklarovat jejich kvalitu i nevýbušnost, nehořlavost, neinfekčnost a tak dále. Směsi kontroluje provozní kontrola a namátkové zkoušky, dohled nad certifikovaným výrobkem má také ústav, který udělil certifikace.

Nedůvěra.

Obsah dioxinů v popílcích však na vstupu nikdo nekontroloval, což vyvolalo nedůvěru nevládních organizací. Arnika zjistila, že v roce 2000 putovalo do hloubi dolu 430 tun libereckých popílků prostřednictvím jablonecké firmy Ingeo a 3311 tun popílků z Malešic a Lysé nad Labem dodala společnost SOH z Benátek nad Jizerou. O rok později přísun ještě stoupl. Firma A. S. A. dovezla 614 tun, společnost REO RWE Entsorgung dokonce 4393 tun. Tato skupina označovaná v katalozích kódem 19, tvořila dvanáct procent z celkové výroby zakládkových směsí – ze 66 tisíc tun odpadu.
Z roku 2002 je o stoupajícím významu podezřelé skupiny 19 dostupných ještě méně údajů. Tehdy dovážela na zakládkové směsi 48 procent z celkové sumy materiálů. Loňské výsledky zatím nejsou k dispozici, nicméně vysoká množství popílků ze spaloven v předchozích letech posilují pochybnosti, že s dioxiny není vše v pořádku.
Provozu nedůvěřují ani okolní obyvatelé. Podivují se, proč cisterny s popílkem mají největší frekvenci v noci, když je na příjmu jen osamocený pracovník. Co cisterna v noci vyfoukne přímo do míchačky směsí, ráno už nikdo nezkontroluje, protože hmota do té doby odteče na určené místo v dole. A je vzorek, který si v noci odebere sám šofér, ten pravý? Na dny otevřených dveří, kdy by své pochyby mohli sdělit zástupcům firmy, se lidé příliš nehrnou. A nechávají to na lampertického starostu.

Obraz unikátu.

Mediální obraz o dole plném dioxinů připadá zástupcům společnosti Gemec-Union i jejich odborným poradcům z Vysoké školy báňské nespravedlivý. O unikátní řešení, jak zlikvidovat opuštěný důl pomocí zakládek z druhotných surovin, je zájem po celém světě a sklízí ohlas na mezinárodních sympoziích. Kdyby na podobný návrh začátkem 90. let přistoupili těžaři ze severočeského dolu Koh-i-noor, mohly dodnes stát Libkovice, pod něž nakonec těžba stejně nedošla.
Zakládky totiž velice omezí propadání zemského povrchu nad dolem. Nad Švermou se nebudou propadávat fotbalisti jako na ostravských Bazalech ani kostelík jako u Karviné. Odstraní se rizika výbuchů důlních plynů, protože metan a oxid uhelnatý nedostanou možnost se hromadit. Nebudou ani zápary uhlí, provázené hořením, a ztenčí se riziko kontaminace důlních vod horninovým prostředím.
V zaplněných prostorách nejsou potřeba výztuže, a tak se každé patro s postupem zaplňování dokonale „vyrabovalo“. Výztuže ještě pomohly utlumit i kladenské doly a dnes se z nich dělají odvodňovací stružky na lesních cestách. Co nejde znovu využít, zhodnotí se ve sběru.
Ekonomicky úspěšný projekt, z větší části postavený na využívání druhotných surovin z dolu odvážených i do dolu přivážených, živí sto lidí. Ještě před zakončením za rok za dva umožní v horním patře dolu zřídit hornické muzeum, do něhož budou starou těžní klecí v montérkách a přilbách fárat turisté. Zamezený kontakt s podzemím také sníží uvolňování důlních plynů, a tím náklady na odvětrávání.
Předseda představenstva firmy Gemec-Union Zdeněk Adamec zdůrazňuje, že k výrobě i distribuci zakládkových směsí byla využita původní technologie dolu. A že tím opravdu konečným výsledkem je opětovné splynutí zaplněného dolu s původním skalním masivem.

Vale dioxinům.

Nedomyšlenost s popílky ze spaloven by mohla idylu pokazit. Specialista na dioxiny z České akademie věd Vladimír Pekárek soudí, že riziko může být dlouhodobé a huminové kyseliny či detergenty by později mohly uvolnit dioxiny do prostředí.
Bude velice záležet na firmě, zdali v budoucnu potvrdí své odmítavé stanovisko, nebo se po opadnutí vlny kritického zájmu vrátí k původní praxi. Žádný zákon jí v tom zatím nebrání a ekonomické tlaky mohou být značné. Velké elektrárny za ukládání popílků do kalového jezera někde za svými humny nic neplatí. Nic na ně netlačí, aby je ukládaly pod zem a ještě za to platily. Gemec–Union je však komerční firma a může ukládat jen za úplatu. A spalovny platí rády.
Chystaný národní implementační plán Stokholmské úmluvy má však krátkodobý strategický cíl: existující dioxiny a polychlorované bifenyly zcela odstranit. Proto Arnika usiluje o zákaz využití těchto látek jako druhotné suroviny. „Měly by se shromažďovat jako odpad na jednodruhové skládce a pak být dohromady likvidovány,“ soudí Milan Havel z programu Toxické látky a odpady.