Vraštění čela? Vyděšené grimasy? Spokojené úsměvy? Ano, to vše jsou viditelné projevy nějakých nálad, pocitů, emocí. Ovšem způsob, jakým dáváte najevo (a zároveň vnitřně prožíváte) svůj vztek či radost, vůbec není neměnný… A to jak v porovnání s jinými národy, tak i v toku času. Podle futurologů a vizionářských psychologů se naše kvapné žití v postindustriálním hypersvětě může vbrzku přetavit i do vzniku zcela nových projevů citů. Představa, že živočišný druh Homo sapiens sapiens, jenž prošel evoluční cestu od vzteklé opice až po zvídavého profesora, již dosáhl vrcholu a přestal se citově vyvíjet, je dosti lichá. „Emoce je komplexní citový stav doprovázený motorickými a žlázovými aktivitami,“ píše psycholog Milan Nakonečný v knize Lidské emoce (2000). Upozorňuje však na rozporuplnost odborných definic a šíři jejich záběru. S podobně širokou kategorií emocí pracuje i esej, který vyšel v lednovém časopise New Scientist a zaměřuje se na možné novinky v oblasti emocionality. Začtěme se. A zatím, prosím, bez emocí.
Velká šestka vs. pětice nových
„Dokážete jmenovat šestici základních emocí? Uspořádejte mezi přáteli hlasování a garantujeme vám, že shodu nenaleznete. Psychologové jsou jednoznačnější: radost, smutek, vztek, strach, překvapení a znechucení. To je takzvaná velká šestka emocí; emocí čitelných ze tváře a také jediných, jež každý jedinec na světě vyjadřuje stejnými dramatickými projevy,“ tvrdí autorka Jessica Griggsová. A připomíná důležitou roli, jakou hrály emoce v přežití lidského rodu. „Našim předkům mohl každodenní strach pomoci v únicích před dravou zvěří, zloba jim pomohla vítězit nad nepřáteli a odpor je uchránil od nemocí, ale my žijeme v celistvějším světě, kde se do popředí tlačí i jiné emoce. Je spousta uchazečů. Rozpačitost, znudění, deprese, žárlivost a láska… Ale našli bychom v dnešních časech i podivnější. Zde se podíváme na pětici těch, z nichž by se mohl rekrutovat souputník ,velké šestky‘,“ píše Griggsová.
1. Pohnutí (elevation)
Když Barack Obama hovořil ve svém inauguračním projevu o krizi, svobodách a amerických dětech, nejednomu divákovi tekly slzy, měl mrazení v zádech a vřelost v srdci. Občané měli chuť ke změně, byli plni nadějí. Souhrnu těchto pocitů, které prý mají univerzální platnost, říká Jonathan Haidt z University of Virginia „elevation“ čili pohnutí, pozdvihnutí, rozjaření. Dle psychologa má tato emoce, jež se pojí s vylučováním oxytocinu, jasný účel – činí moderní lidi daleko vznešenějšími a ochotnými ku pomoci. Důvod, proč prý emoce unikala většímu zájmu, jsou její nedostatečné obličejové projevy a nižší četnost (lidé ji prožívají maximálně jednou týdně). „Když se ale lidí zeptáte na nejdůležitější okamžiky v jejich životě, právě tyhle chvíle se objeví v první pětici,“ upozorňuje Haidt.
2. Zvídavost (interest)
Řeč se zrychluje, svaly na čele se napnou. „Mám to,“ vykřiknete ve chvíli, kdy proniknete do hájemství temné hmoty nebo vyluštíte křížovku. Není pochyb, že tahle emoce rozhodně má tělesné projevy. A podle Paula Silvii, psychologa ze Severní Karoliny, má i zásadní význam. „Motivuje lidi k učení. Ne pro peníze, kvůli zkoušce, ale zkrátka pro svůj účel: kvůli zvýšení znalostí,“ říká vědec, dle něhož bychom byli bez zvídavosti ztraceni. Zvláště pak v moderním světě, kde nám umožňuje zachovat si zdravý rozum a nezbláznit se z informačního přetlaku. Ale může mít i negativní, aberační formu: neklidnou posedlost po novinkách.
3. Vděčnost (gratitude)
Fyziologické projevy vděku ještě čekají dle psychologů na objevení a také prokázání faktu, zda vůbec platí i v nezápadních společnostech. Analogie? Český číšník bez spropitného (projevení vděku) jen tak neodejde, zatímco jeho japonský kolega za vámi vyběhne na ulici i s jediným jenem navíc. To ale může být toliko kulturně získaný návyk. Ovšem vděčnost nás motivuje k činům, k odměně. Sara Algoeová zjistila, nakolik mocně spojují projevy vděku spolubydlící páry. Taková gesta pak připomínají, jak báječný dotyčný partner je, budují vztah a připravují jej na dny budoucí. Podle Algoeové má vděk v dnešní době značný potenciál: obecně přispívá k lepšímu zdraví i společenské harmonii.
4. Hrdost (pride)
Ve své arogantní podobě se pýcha stává jedním ze smrtelných hříchů, ale čirá hrdost je užitečná. Posouvá nás k dalším cílům, učí nás vítězit a zdolávat překážky. Dokonce má i jasné tělesné projevy: zvednutí hlavy, vytrčení rukou a snahu vypadat co možná největší, jak už nás poučil Charles Darwin ve studii o emocích (1872). „Hrdost posiluje sebeuvědomění,“ připomíná Jessica Tracyová z Vancouveru, která své výzkumy publikovala v odborných časopisech včetně Emotionu. Odhalila, že fyziologické projevy spojené s hrdostí jsou shodné jak pro přírodní národy, tak i slepé občany, takže jde spíše o věc vrozenou nežli naučenou.
5. Zmatení (confusion)
Zařadit zmatení mezi základní emoce může být skandální, přiznává autorka článku v časopisu New Scientist. Ale jen na první pohled. Pozdvižená obočí, zúžené oči, sevřené rty. Klinické studie ukazují, že projevy zmatku a nejistoty jsou pro člověka druhé nejlépe rozpoznatelné; hned po výrazech radosti. Funkce je také jasná: mozek nás upozorňuje, že NĚCO není v pořádku. „Jde o zřejmý pocit toho, že nám prostředí podává částečné, útržkovité informace,“ říká Dacher Keltner z Berkeley. Co s tím? Ano, měli bychom být na pozoru – stáhnout se, změnit jednání nebo se v problematice více vzdělat. A to je příležitost, kdy „nám konfuze přináší nové znalosti a vybízí k budování nových společenských vazeb, čímž ze zmatení vytváří dokonalou emoci 21. století“, končí citovaný článek.
Lze nakročit ještě dál?
Tři cesty ve vývoji emocí vidí filozof Aaron Ben-Ze’ev v knize The Subtlety of Emotions (2001) z vydavatelství MIT Press: „Moderní komunikace již nyní zvyšuje úlohy představivosti – co se týče emocí. Nyní pohovořím o budoucím vlivu komputerizovaného světa na naše citové zkušenosti. Tento dopad může být vyjádřen ve třech hlavních pohledech: 1) budoucí svět bude zbaven emocí, 2) svět bude emotivním, leč osídlí jej emoce odlišného druhu, 3) budoucí svět emoce sice zahrne, ale ty budou vznikat jiným způsobem.“ Podle autora, rektora univerzity v Haifě a šéfa tamního Centra pro interdiciplinární výzkum emocí, je první možnost nepravděpodobná, a to i v kybersvětě.
Daleko schůdnější se mu jeví druhá varianta. „Ve vzdálené budoucnosti můžeme očekávat vznik emocí, jež se přidají k těm současným. Bude tomu podobně, jako se ve vývoji od živočichů k lidem přidávaly další emoce a činily je komplexnějšími, přičemž žádná z předchozích úplně nevymizela. Byl by to zajímavý úkol předpovědět nové typy emocí, nicméně to přesahuje zaměření mé knihy,“ píše Ben-Ze’ev a nabízí psychologům pole k bádání. Nejpravděpodobnější je asi cesta třetí. A sice: „Největším rozdílem mezi dnešním a komputerizovaným světem bude způsob, jakým emoce vzniknou… Budeme mít daleko méně osobních kontaktů tváří v tvář, přitom však budeme ,propojenější‘ s více lidmi. A proto se budeme muset daleko více spolehnout na svou představivost.“ Z toho prý vznikne častější neschopnost odlišit skutečné od vybájeného; dá se též očekávat i běžnější užívání chemikálií, které dokáží navodit tu správnou emoci. Po pilulce STRACH pak asi sáhne málokdo… Čeká nás tedy huxleyovský „krásný nový svět“?
*
DVOJBOX
Velká šestka…
Univerzální emoce, které jsou čitelné i z lidské tváře:
1. Radost
2. Smutek
3. Vztek
4. Strach
5. Překvapení
6. Znechucení
Pramen: New Scientist
… a nastupující pětice
Emocionální stavy, které mohou zaujmout jejich místo:
1. Pohnutí (elevation)
2. Zvídavost (interest)
3. Vděk (gratitude)
4. Hrdost (pride)
5. Zmatení (confusion)
Pramen: New Scientist
*
BOX
Co je to emoce?
Nejčastěji jde o zastřešující pojem pro subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziologickými změnami, motorickými projevy (gestikulace, mimika), stavy menší či větší pohotovosti a zaměřenosti (láska, strach, nenávist aj.). Lze u nich zjišťovat směr přibližování či vzdalování, intenzitu a čas trvání. Fenomenologie rozlišuje city, afekty, nálady a vášně; též dělení na vyšší (soucit) a nižší (agresivita), na intelektuální, etické, estetické, dále na astenické a stenické atd.
Pramen: Pavel Hartl: Psychologický slovník, Praha – Budka 1996