Občanství v Evropské unii s sebou nese mnohé problémy
Ve slovnících - například v českém nejslavnějším, Ottově - byli jako nádeníci již od středověku definováni nekvalifikovaní dělníci najímaní „na den“. Kupodivu se ukazuje, že termín není ve svém principu dávnou a mrtvou minulostí. Aktuálně se totiž týká (a zřejmě bude týkat) nejednoho podnikatele a nejen v pohraničí. Také v těchto případech lze totiž mluvit o krátké a jednorázové výpomoci, viditelně výhodné více pro jednu, zpravidla tu zahraniční stranu. V čem je problém?
Dělba práce.
Spolupráce se zahraničními partnery se odehrává dnes stále běžněji na celé zeměkouli, ve všech kontinentech a má v globálním světě dneška tu nejrozmanitější podobu. Počínajíc prostou prací ve mzdě, pokračujíc společnými („joint venture“) podniky a nejrůznějšími malými, ale i velkými aliancemi například končíc. Často tak k sobě přivádí jak ty (relativně) dobré a vyspělé, tak také ty méně dobré a méně vyspělé z opačné strany (stále méně důležité) státní hranice. Primárně je to téma o dělbě práce. Ta potom může mít různou dynamiku a různé dimenze. V těch nejlepších, leč (nejen) v Česku stále dost vzácných případech, spojí své síly nejčastěji dvě většinou docela dobré firmy a „přetaví“ se tím do jediné, která je ještě lepší než jedna každá z těch předchozích. Říká se tomu synergický efekt. Školní příklad: ta první při takové „svatbě“ dá k dispozici svůj (nejlépe ne ještě zcela nasycený, ale solventní či perspektivní) trh, ta druhá (know-how na) přiměřeně levný a kvalitní výrobek.
Zejména ale v Asii a Jižní Americe a jmenovitě pak v textilním, automobilovém či počítačovém průmyslu, to šlo z počátku tak daleko, že zahraniční společnosti i malé, avšak dobré podniky, přivážely k chudším sousedům někdy dokonce veškeré vstupy. Ty potom s využitím levné domácí síly více či méně kompletovaly a pak konkurenceschopně reexportovaly. Výhodnost této koncepce (dnes již pod kontrolou místních vlád stále více tlačené k maximální možné finalizaci „doma“) potom dala následně vzniknout nejen dalším pracovním příležitostem, ale také úplně novým, protože zcela netradičním formám podnikání. Postupně se tak objevovaly (pro nás zatím stále) málo známé role celých podniků coby kontrahentů (nájemců) a celých podniků coby subkontrahentů (najímaných). Rozrostla se okolo nich zpravidla i rozsáhlá servisní síť umožňující „outsourcing“ (tedy nákup četných výrobků, prací a služeb od na ně specializovaných firem, které jsou ovšem levnější a většinou i kvalitnější, než jsou-li prováděny tradičně ve vlastním podniku), vznikly nové vztahy a svazky mezi podniky, mnohá území se takřka den ode dne přímo „zahušťovala“ celými shluky (clusters) takových podniků, které se seskupily kolem jednoho jediného odvětví nebo dokonce jediného výrobku (vznikla tak třeba „hlavní města“ počítačů, bot, kalhot či košilí aj.). A navíc: růst potom nenastal jen u průmyslu, ale namnoze se dotkl celé oblasti a došlo k jejímu celkovému oživení, k další, jiné a většinou lepší etapě její nové historie.
Další tvrdá varianta.
K podobnému vývoji se schyluje i v Čechách. Ve střední a východní Evropě dosud nízké výrobní náklady a budoucí bezcelní provoz povedou k příbuzným přístupům. Nebudou mít patrně tak vyhraněnou podobu, nicméně hlavně zpočátku o nerovná postavení také půjde. Už jsme ostatně začali. A nejednou i z toho úplně opačného konce takové pomyslné stupnice mezipodnikové spolupráce. To počítáme-li mezní variantu, takzvané „domácí práce“ zadávané přímo jednotlivcům, s nimiž v pohraničí udělali lidé své nové zkušenosti a při nichž nájemce sice zatím s rizikem, ale tvrdě, spoří ve svých nákladech na režijních a sociálních položkách. Jinak těžiště takové spolupráce se dnes většinou nachází ve svým způsobem neméně tvrdé variantě, kdy kontrahent přiveze (i veškerou, často vlastní) technologii, nářadí, suroviny apod. a celou produkci si zase postupně odváží. Najímaný podnik dodává vpodstatě jen levnou pracovní sílu. I když zahraniční extrémy překračující standardy zaváděné ILO-Mezinárodní organizací práce (v oblasti porušování lidských práv, délky pracovní doby, dětské práce …) se v Česku v nekontrolované míře dlouhodobě nevyskytují, i tak je takový podnik pak zpravidla rukojmím zadavatele. Má všechny podstatné znaky nesvéprávnosti, je nesamostatný, o sobě nerozhoduje, je závislý, nesvobodný. Má-li štěstí (na partnera a dnes hlavně také odvětví) vyrábí a jsou na tom majitel i zaměstnanci finančně docela dobře. Nemá–li štěstí, příběh někdy končí dokonce dříve než začal, jindy za pár měsíců, za rok, dva, tři. Někteří majitelé zkoušejí hledat ještě dalšího partnera, jiní již rezignovali.
Přežívání versus podnikání.
Zahraniční nájemce si obyčejně v potřebné míře neuvědomuje, že druhý (český) partner, který když nezná (nebo dokonce ani nechce znát) alespoň jeho základní marketing a potřebné souvislosti, nemůže včas a dobře na požadavky a případné změny reagovat, dobře se připravit, problémům předcházet … Ještě horší obvykle ale je, když takovému cizímu záměru a nové situaci nerozumějí zaměstnanci (nebo naopak rozumějí až moc dobře); potom jako vykonavatelé cizí vůle ztrácejí motivaci, odpovědnost, roste úrazovost, nemocnost apod. Efekty z toho plynoucí, včetně zaměstnanosti, jsou nejisté. Je to situace nevýhodná oboustranně a v důsledku toho přestávají být přínosem i přednosti, se kterými se původně počítalo a kvůli kterým se vlastně spolupráce organizovala. Jde potom spíše o přežívání ze dne na den, než o podnikání.
Zkušenost těch dnes již zběhlejších říká, že musí včas, nejlépe hned na začátku, nastoupit úzká, dobrá a permanentní spolupráce obou stran. Potom už to bude ne podnikatelské nádenictví a totální závislost, ale vzájemná užitečnost, partnerství; ne pasivní čekání a plnění příkazů kontrahenta, ale aktivní participace. Ta začíná postupným přebíráním dalších operací, hlavně potom úkonů s vyšší přidanou hodnotou a směřuje k úplné finalizaci produktu. Cíl je ovšem ještě mnohem dále. Až tam, kde jde nejen o společnou koncepci, a tedy o co možná úplné obsáhnutí celého výrobního a distribučního řetězce, ale hlavně již o změny a inovace, o nové domácí i zahraniční trhy a zákazníky, o posun v kvalitě, desingu, o programové snižování nákladů, lepší ekologii. I od nás to chce dobře rozumět věci, celku a ten rozvíjet, být nejen výrobcem, ale i obchodníkem a systematicky hledat ony synergické efekty. A hlavně: “brát“ si partnera, který na to „slyší“, důvěřuje a chce do toho v tomto duchu jít (a nezapomene to tak do společné smlouvy také zakomponovat).
Příležitosti i potíže.
Platí to i tam, kde už taková kooperace delší dobu běží. Po mnoha dobrých i špatných zkušenostech, a s (snad) končící krizí v Německu, si to vesměs uvědomili i ti naši podnikatelé, jejichž zaměstnanci po léta lepili na porcelánové hrníčky ouška nebo na talíře barevné obrázkové potisky. Onen pověstný „míč“ je přece čas od času také na naší straně hřiště. Jsme nejen levnější v manuální práci, ale i v té tvůrčí. Leccos umíme a máme v lecčems dobrou tradici a dodnes přehled (nejhledanější je samozřejmě ten o trhu).Úloha je obecně v tom, mít co nabídnout, nejen „střechu“ či práci ve mzdě. Ani všichni zahraniční partneři se nutně, ve všem a od samého začátku nemusí dobře orientovat. Namnoze do toho jdou i oni také bez jakékoliv předchozí zkušeností, protože prostě musí. I pro ně je to věc v mnoha směrech nová a teprve ji poznávají. Proto ti skutečně dobří a perspektivní takový přístup nepochybně ocení.
Úloha to není jen pro podnikatele a manažery. Je to i výzva a prostor pro pozornost a podporu ze strany našich odvětvových svazů a sdružení a jejich (alespoň evropské) strategie.Stále mají k tomu co říci i ministerstva, odborové svazy, Hospodářská komora ČR, krajské úřady a další. Podnětné jsou rovněž iniciativy společné. Jako příklad poslouží třeba i rakouské sdružení Automotive Cluster Viena Region, které cíleně vyhledává podnikatelské příležitosti plynoucí z mimořádně vysoké koncentrace automobilového průmyslu, která se den ze dne rozrůstá v okolí Bratislavy. Také vzhledem k podprůměrným ekonomickým výsledkům v příhraničí je zde příležitost pro fondy Evropské unie.
„Občanství“ v Evropské unii sebou nese nové příležitosti a formy (nejen) podnikové spolupráce, ale i problémy. Přeshraniční kooperace, i při již vpodstatě neexistujících hranicích, jsou stále cesty ještě někdy v mnoha směrech více než obtížné, v jednotlivých případech možná i neschůdné, ale obecně jde určitě o ty z možných, efektivních, a proto dnes i více než důležitých.Vědět o té na první pohled nejsnazší, nádenické, která ovšem daleko nevede, bychom určitě měli. Naproti tomu partnerství sice stojí více úsilí, ale je lepší. Je to úloha směřující k vyváženým a perspektivním vztahům, a ty jsou teď na pořadu dne i v managementu.
