Ani ČSSD neohnula Laferovu křivku
Státní rozpočet trhá rekordy. Na konci třetího kvartálu dosáhl přebytek téměř šestadvaceti miliard korun, a to plánovaný schodek na celý rok činí 83,6 miliardy. Výkon je to na první pohled neuvěřitelný. Na druhý se ukazuje, že ministerstvo financí loni asi pořádně podhodnotilo příjmovou stránku rozpočtu, především velmi konzervativním odhadem dopadů zvýšení daní, zejména spotřebních, a také velmi skromným odhadem příjmů z Evropské unie.
Fenomenálně se vyvíjejí totiž nedaňové příjmy, které dosáhly za tři kvartály stachanovské úrovně 134,2 procenta z plánovaných celoročních výnosů. Váha těchto příjmů v celkovém hospodaření není až tak dramatická. Daleko zajímavější je proto vývoj daňových příjmů. Ty stouply ve srovnání s minulým rokem o 15,5 procenta. Lidé a firmy tak letos za tři čtvrtě roku zaplatili státu o 62,6 miliardy korun více. Výdaje přitom jsou čerpány v souladu s očekáváními a oproti loňsku nenastávají žádné významné odchylky.
Ministr financí Bohuslav Sobotka může třeba třicetkrát opakovat, že hospodaření veřejných financí potvrzuje naplňování cílů takzvané reformy, ale tato čísla ho jednoznačně uvědčují ze lži. Zlepšování hospodaření státu jde jasně na vrub dramaticky změněných daní. Těch více než šedesát miliard totiž nelze zdůvodnit růstem ekonomiky a z toho odvozeným lepším výběrem. Ekonomika roste zhruba o procento rychleji, než se před rokem předpokládalo. To dělá nějakých šestadvacet, možná sedmadvacet miliard korun. Daňová kvóta bez započtení pojistného na zdravotní a sociální zabezpečení činí něco kolem dvaadvaceti procent. Rychlejší růst tak mohl přidat do rozpočtu nějakých pět miliard, možná o něco více, ale těžko třináctkrát tolik.
Takže za rekordně dobrým hospodařením jednoznačně prosvítá loňské zdražení telefonů, energií a služeb při zvýšení DPH z pěti na devatenáct procent a také pravidelné navyšování spotřebních daní dle instrukcí Evropské unie. A tak by sociální demokraté měli jen velmi opatrně vyhrožovat patnáctiprocentní rovnou daní z přidané hodnoty, která chudákům zdraží kde co, protože si své zdražení zhruba stejného rozsahu už odbyli. A jak je vidět z inflace, nebyl to pro nikoho žádný šok.
Pěknou lekci z daňové politiky dávají sociálním demokratům i čísla o platbách daně z příjmu právnických osob. Premiér Paroubek se minulý týden neopomněl v Hospodářských novinách pochválit, že ČSSD za své vlády snížila tuto daň o 40 procent. Myslel tím nepochybně pokles sazeb z 32 na letošních 26 procent a další snížení na 24 procent v příštím roce. Nepodotkl, že se tomu ČSSD vždy bránila a podlehla pouze jednou tlaku opoziční smlouvy a podruhé požadavkům koaličních partnerů.
Jenže ani nevysvětlil, proč při tomto poklesu došlo k růstu výnosu této daně v letošním roce téměř o čtvrtinu. Liberální ekonomové samozřejmě vysvětlení nepotřebují, protože je jim jasné, že nižší sazby obvykle vedou k vyšším výnosům. Leč sociální demokraté, přestože mají unikátní možnost vlastníma rukama si ohmatat v těchto dnech známou Laferovu křivku, nadále odmítají vzít její nevyvratitelnou existenci na vědomí.
Není proto pochyb o tom, že i nadále budou prosazovat svůj principiálně chybný model úpravy příjmových daní, který lze nazývat spíše rozšířením sociálních dávek než daňovou úlevou. Nejvíce dostanou ti, kteří skoro nic neplatí a nejspíše ani nikdy nic platit nebudou. Lidé, kteří skutečně financují veřejné služby a daňová úleva by je motivovala k vyšší aktivitě a vyšším výdělkům - samozřejmě zdaněným - dostanou plivanec do tváře v podobě dvacetikorunového přilepšení.
Nejde přitom o podnikatele, kteří už dnes tak jako tak platí státu jen tolik, kolik považují za vhodné, ale o vyšší profesionály v zaměstnaneckém poměru, vůči nimž tato vládní koalice zřejmě vede prostřednictvím daňové legislativy třídní boj.
Je logické, že vláda bude výsledky hospodaření státního rozpočtu vydávat za své velké vítězství. Stejně tak je logické, že ekonomové budou připomínat, že v této situaci je nesmysl schvalovat na příští rok rozpočet s tak vysokým schodkem. Opozice zase bude volat po nižších daních pro všechny. Podstatné však je, že nadílka na účtu státních financí ukazuje neobyčejný potenciál české ekonomiky. Je přitom jasné, že využití tohoto potenciálu bylo a stále je neuvěřitelně a nepochopitelně omezené. Jak dlouho ale vydrží šance provést potřebné reformy a vyrazit do klubu bohatých?
