Nahrabal sis, tak sol

Poškozený Jaroslav Svoboda figuruje v další kauze jako obviněný

Člen top managementu jedné banky dostává v průběhu roku vyděračské dopisy, jejichž autor mu vyhrožuje smrtí. Poté má nechat na předem určeném místě tři miliony korun. Námět na nepříliš originální detektivku. Jenže někdy může jít i o realitu. Před třemi lety se v roli vydíraného ocitl bývalý náměstek generálního ředitele České spořitelny (ČS) Jaroslav Svoboda (EURO 46/2000). V roce 2000 byli dopadeni pachatelé a odsouzeni k několikaletému vězení. Šťastný konec? Dvě osoby, které v případu vyděračských dopisů figurují, měly úzký vztah k České spořitelně a navzájem si mohly být nepříjemné.

Motiv.

Jeden z odsouzených - Milan Dvořák - pracoval v břeclavské pobočce ČS jako manažer ředitel odboru rizikových úvěrů, předtím byl náměstkem ředitele v okresní pobočce ČS v Hodoníně. Se Svobodou se znal, služebně i ze sportovních akcí. Před lety spolu vyhráli tenisový turnaj. Přátelé ale nebyli. Dvořák byl jedním z manažerů, kteří ztratili svůj post kvůli optimalizaci poboček. Tu v praxi provedl právě Svoboda. Je zde možné hledat motiv činu? Vyšetřovatel případu Jaroslav Švorc říká, že ano. „Kvůli reorganizaci přišel Dvořák o místo, byl přeřazen do jiného města, na nižší pozici,“ říká Švorc. Dvořák s tím ale zásadně nesouhlasí. „Optimalizace se dotkla dalších asi 150 manažerů. Naštvaný na Svobodu mohl být každý z nich,“ tvrdí v rozhovoru pro týdeník EURO. Hlavním důkazem proti Dvořákovi je jeho počítač. Soudní znalec potvrdil, že na něm byly psány vyděračské dopisy. „I když byl text vymazán, v paměti se soubor nalezl. Není pochyb o tom, že dopisy psal Dvořák,“ tvrdí Švorc. Dvořákův advokát Jaromír Josef ale poukazuje na to, že tyto dopisy mohl na počítači jeho mandanta napsat kdokoliv. „Mám teorii, že důkaz byl vytvořen dodatečně. Počítač policie zabavila až měsíc poté, co byl Dvořák vzat do vazby, při převzetí počítače byl porušen zákon,“ tvrdí Josef. Navíc text, který se v paměti počítače nalezl, neodpovídá zcela přesně obsahu vyděračského dopisu. Na dobu, kdy měly být dopisy odesílány z různých měst republiky, má Dvořák alibi, byl na služební cestě a v jednom případě na dovolené v Chorvatsku. Ani to mu ale u soudu nepomohlo. Krajský soud v Hradci Králové, u kterého se případ projednával, odsoudil Dvořáka, který strávil rok ve vyšetřovací vazbě v Pardubicích, na šest let nepodmíněně. Vrchní soud v Praze po odvolání snížil trest na pět let. „Jsem znechucen, nebylo zjištěno nic proti mému klientovi, celé obvinění se zakládá na nepřímém důkazu, kterým je počítač,“ říká Josef. Věří, že Dvořák uspěje s dovoláním u nejvyššího soudu v Praze. Jaromír Josef tvrdí, že Dvořák mohl být pro Svobodu nepříjemnou osobou. „Vzhledem ke své funkci věděl Dvořák o aktivitách Svobody nebo si mohl dát určité věci dohromady,“ tvrdí. Tuto spekulaci ale Švorc vylučuje. Odmítá souvislosti s jiným případem Jaroslava Svobody, ve kterém se ocitl v roli obviněného.

Poškozený podezřelý.

Minulý měsíc zahájila policie výslechy sedmi bývalých manažerů České spořitelny. Důvodem je podezření, že došlo k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, zkreslování údajů hospodářské a účetní evidence. Kromě Jaroslava Svobody je mezi podezřelými bývalý předseda představenstva ČS Jaroslav Klapal i někdejší členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus, Vladimír Kotlář, Karel Kotrba a Kamil Ziegler. Policie soudí, že stíhaní bankéři před pěti lety vyváděním špatných úvěrů z banky způsobili škodu asi za 970 milionů korun. Hrozí jim až osm let vězení (EURO 38/2002). Vyděračské dopisy, které Svoboda v průběhu jednoho roku dostával, poukazují údajně na určité problémové aktivity a investice spořitelny. To potvrzuje i vyšetřovatel Švorc. „Ano v jednom z dopisů je text přibližně znějící: pokud, ty šmejde, nedáš prachy, tak tě zabiju, nahrabal sis přeci dost při ruských investicích, tak koukej solit.“ Spořitelna za více než pět miliard korun nakoupila ruské a ukrajinské státní dluhopisy, jejichž splácení ruská vláda zastavila. Nepodařenou investici odnesl ztrátou místa ředitel divize investičního bankovnictví Pavel Makovec. Jenže o celé akci vědělo představenstvo, protože investici schvalovalo. Švorc však upozorňuje, že nevýhodné ruské investice vyšly najevo již v roce 1998, tedy rok předtím, než pisatel začal dopisy rozesílat. Milan Dvořák tvrdí, že ze spisu ví o odkazech na další skutečnosti týkající se spořitelny, které dopisy obsahují. Jednou z nich je smlouva z roku 1992 s americkou společností Unisys za 180 milionů dolarů. Unisys měl dodat technologicko-informační systém, jehož hlavní částí byla elektronizace sporožira. Američané ale smlouvu nedodrželi a spořitelna požadovala zhruba 100 milionů dolarů jako náhradu škody. Spor skončil v roce 1999 dohodou účastníků. Zda a v jaké výši byla spořitelna odškodněna, není jasné, protože součástí narovnání je dohoda, že veškeré konkrétní údaje týkající se sporů jsou oboustranně důvěrné. Hospodářské noviny z 12. dubna 1999 napsaly, že z celkové zakázky Unisys vyinkasoval přes pět miliard korun za část dodávek.