Co je to náhrada škody
Újmu způsobenou na majetku určité osoby je možné vymáhat a kompenzovat. Jedná-li se o újmu majetkovou, hovoří se o takzvané náhradě škody. V případě újmy nemajetkové je možné obvykle pouze kompenzovat její důsledky, ačkoliv se lze setkat také s případy, kdy její následky mohou přesahovat do majetkové roviny.
Problematikou náhrady škody se zabývá především zákon č. 89/2012, občanský zákoník, který upravuje právní postavení poškozeného a stanovuje podmínky pro rozsah a způsob kompenzace jak majetkové, tak nemajetkové újmy. Kromě občanského zákoníku pak řeší náhradu škody také zákoník práce či předpisy civilního hmotného práva.
Majetková a nemajetková újma
Česká legislativa rozlišuje dva možné typy újmy na základě toho, čeho se vzniklá škoda týká. Dle aktuální právní úpravy se může jednat buď o újmu majetkovou, jíž představuje škoda na jmění, nebo takzvanou újmu nemajetkovou, v případě které jde například o poškození zdraví nebo pošramocenou pověst dotčené osoby.
O majetkové újmě se tedy hovoří v souvislosti se ztrátou, která vznikla na majetku poškozené osoby. Může to být buď cena, o níž byla hodnota majetku snížena, nebo také ušlý zisk. Platí, že majetková újma je vyjádřena v penězích, čili je možné takovou škodu poměrně jednoduše finančně kompenzovat. V případě újmy nemajetkové je situace o něco hůře vyčíslitelná, neboť nepředstavuje přímou ztrátu na majetku dotyčného, nýbrž škodu na jeho zdraví, soukromí nebo cti.
Kdy vzniká nárok na náhradu škody
Pojem odpovědnost za škodu není definován občanským zákoníkem, ale při jejím uplatňování se vychází z principu odpovědnosti za řádné plnění povinností. Platí, že předpokladem pro vznik povinnosti kompenzovat poškozenému vzniklou majetkovou či nemajetkovou újmu jsou následující okolnosti:
- protiprávní jednání,
- vznik újmy,
- příčinná souvislost (kauzální nexus),
- zavinění (úmyslné či nedbalostní).
Existují však také okolnosti vylučující povinnost nahradit škodu, přestože určitá újma vznikla. Jedná se o případy, kdy škůdce jednal v krajní nouzi nebo v rámci nutné obrany. To znamená například v situaci, kdy byl poškozeným napaden a během toho, kdy se bránil, mu způsobil újmu na majetku nebo třeba na zdraví.
Samozřejmě je v případě použití institutu nutné obrany nezbytné zohlednit také její přiměřenost. Pokud napadený použil například střelnou zbraň, zatímco byl ohrožen pouze tělem útočníka, nebyla nutná obrana přiměřená. Krajní nouze zase představuje okolnost, kdy je škoda způsobena v důsledku snahy odvrátit nějaké nebezpečí.
V Oddílu 2 Hlavy III občanského zákoníku jsou pak uvedeny zvláštní druhy škod, u kterých se aplikuje speciální forma odpovědnosti. Jedná se o následující případy:
- škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání,
- škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi,
- škoda z provozní činnosti,
- škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným,
- škoda na nemovité věci,
- škoda z provozu dopravních prostředků,
- škoda způsobená zvířetem,
- škoda způsobená věcí,
- škoda způsobená vadou výrobku,
- škoda na převzaté věci,
- škoda na odložené věci,
- škoda na vnesené věci,
- škoda způsobená informací nebo radou.
Uplatnění nároku na náhradu škody
Nejběžnějším způsobem, jak získat kompenzaci za vzniklou újmu, je písemné uplatnění požadavku o náhradu škody poškozeným. Pokud jsou obě strany (tedy jak poškozený, tak škůdce) ochotné se na kompenzaci domluvit, sepíše se žádost o náhradu škody. Pokud však osoba, která újmu způsobila, odmítá na tuto žádost přistoupit, přichází na řadu občanskoprávní žaloba.
V případě majetkové újmy se pak náhrada řeší buď finanční kompenzací, nebo uvedením poškozené věci do původního stavu, přičemž druhá zmíněná možnost je upřednostňována. Pakliže však uvedení do původního stavu není z nějakého důvodu možné, musí škůdce poskytnout poškozenému peněžní náhradu.
Pro stanovení kompenzace se přitom vychází z hodnoty, jíž měl předmětný majetek v době jeho poškození. Pokud ovšem došlo k poškození věci ze škodolibosti, zaplatí škůdce poškozenému takzvanou cenu zvláštní obliby. Ta zahrnuje kromě hodnoty poškozeného majetku v daném čase také hodnotu emocionální. Není-li možné výši kompenzace jednoznačně určit, stanoví ji soud.
V případě nemajetkové újmy se nejedná obvykle o náhradu škody, ale o odčinění v podobě přiměřeného zadostiučinění. Tím může být například omluva nebo odstranění závadného stavu. V některých situacích, kdy došlo k nemajetkové újmě, je však také možné vyžadovat finanční kompenzaci například na úhradu nákladů spojených s důsledky této újmy.
Žaloba o náhradu škody
Pakliže je podána žaloba na náhradu škody, je v rámci civilního řízení nezbytné, aby poškozený prokázal, že k újmě skutečně došlo a že existuje souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou. V případě, kdy škůdců bylo více, se hovoří buď o takzvané solidární odpovědnosti, což znamená, že všichni škůdci odpovídají za způsobenou újmu společně a bez rozdílu, nebo o odpovědnosti dělené, kdy se škůdci podíleli na vzniku újmy nerovnoměrně.
Poškozený má přitom právo podat žalobu na všechny škůdce, kteří se na vzniku újmy podíleli, nebo vymáhat škodu pouze po některém z nich. Pokud vzniklou škodu nahradí jen jeden ze škůdců, jsou zproštěni odpovědnosti vůči poškozenému i všichni ostatní.
Náhrada škody zaměstnavateli
Náhrada škody zaměstnancem je řešena v rámci zákoníku práce, který jasně stanovuje okolnosti, za kterých je pracovník povinen kompenzovat zaměstnavateli újmu, jíž mu způsobil. Pakliže škoda vznikla porušením pracovních povinností zaměstnancem nebo v souvislosti s plněním pracovních úkolů, je pro uplatnění nároku na náhradu škody potřeba, aby byly splněny následující podmínky:
- k porušení pracovních povinností došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,
- musí skutečně dojít ke vzniku škody,
- mezi vznikem škody a porušením pracovních povinností ze strany zaměstnance existuje příčinná souvislost.
Výše kompenzace je pak stanovena podle toho, zda k újmě došlo úmyslně, v důsledku požití návykových látek, nebo z nedbalosti. V každém případě je peněžitá náhrada škody zaměstnavateli zákonem omezena. Pokud zaměstnanec způsobil škodu z nedbalosti, je maximální hranicí této náhrady čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku dotyčného pracovníka.
