Ve stínu právě projednávané reformy veřejných financí zanikla jedna z významných vnitropolitických zpráv. Poslanec KDU-ČSL Miroslav Kalousek oznámil svou kandidaturu na předsedu strany. Zodpověděl tak otázku, zda se Cyrilu Svobodovi bude mít odvahu na listopadovém sjezdu strany kdokoli ze straníků postavit.
Tato otázka se nad hlavami lidovců vznášela již delší dobu. Jako první ji na jaře nastolil ministr pro životní prostředí Libor Ambrozek. I když jej na předsedu strany nominovala opavská okresní konference, rukavici zatím nezvedl. Přesto na rozdíl od Kalouska pronesl zatím nejsilnější kritiku dosavadního stranického kurzu, když prohlásil, že volební program by se KDU-ČSL lépe plnil ve vládě s ODS a že by se strana měla vrátit zpět ke svým konzervativním zásadám. Obdobně hovoří i Kalousek, který zároveň dodává, že jej především znepokojuje fakt stále se rozevírajících nůžek mezi českým městem a venkovem. Ponechme stranou fakt, zda je tento demografický faktor ovlivněn objektivně danou postupující strukturalizací společnosti, a nebo zda jde o subjektivní trendy, které se dají politickými opatřeními zvrátit. V každém případě může být akcent na venkovskou voličskou základnu významným prvkem doplňujícím lidovecký program. Přitom masy venkovského obyvatelstva skutečně dnes nikdo adekvátně nehájí a nepřináší ani recepty na jejich neduhy. Ačkoli nelze zcela paušalizovat, čas jako by se na vesnici zastavil v roce 1990. Politické diskuze, které se na téma venkova v současnosti vedou, se omezují na diskuze o zemědělských dotacích. Komplexnímu řešení problémů venkova se však žádná politická strana zatím příliš nevěnuje. Zda bude mít Kalousek se svými vizemi šanci, závisí především na vývoji vnitropolitické situace. Stejně tak, jako je předseda nejsilnější vládní strany Vladimír Špidla ve své funkci premiéra limitován existencí současné vládní koalice, je tímto vnitropolitickým faktorem limitován i lidovecký předseda Cyril Svoboda ve své funkci ministra zahraničí a místopředsedy vlády. I jeho další setrvání v čele KDU-ČSL je podmíněno fungováním koalice. A to je opět podmíněno především reformou veřejných financí a schválením státního rozpočtu na příští rok. Cyril Svoboda totiž je hlavním architektem lidoveckého spojenectví s ČSSD. V případě rozpadu či vleklé krize současné vlády a formování jiného vládního uspořádání by se mohl stát pro svou stranu personální přítěží. Kalousek je spojen s reformou veřejných financí rovněž, a to jako předseda rozpočtového výboru. Má ovšem tu výhodu, že v případě neprůchodnosti současné verze reformy či rozpočtu může spíše obhajovat z pozice Svobodova vyzyvatele změnu politického kurzu. Zatímco pro případnou příští koalici s ODS je Svoboda se svými antiklausovskými postoji prakticky neúnosný, Kalousek by byl schopen spolupráci s občanskými demokraty realizovat, aniž by ztratil tvář. Za Svobodou zatím stojí naprostá většina okresních konferencí, Kalouska navrhla řada okresních konferencí pouze do užšího vedení. Odtud odešel z místopředsednického postu před minulým sjezdem strany a odmítl kandidovat. Důvodem byly spekulace o jeho údajných podezřelých ekonomických aktivitách, které přiživoval i dnešní předseda. Kalouskovo případné podzimní vítězství by tak nebylo jenom vítězstvím odlišné politické koncepce, ale i osobním zadostiučiněním.
