Nechci žádný telefon s videem, televizí ani internetem. Nechci velký displej ani maličká tlačítka. Chci telefon, kterým můžu volat, prohlásil revolučně můj učitel na univerzitě v Tokiu. Psal se rok 2005 a v Japonsku vrcholil vzestup mobilů x-té generace, které byly zároveň televizí, kamerou, počítačem, peněženkou a intimním deníčkem. Druhý den vítězně přišel s černobílým, úzkým a poměrně dlouhým přístrojem s velkými, barevně kontrastními tlačítky. Výrazný, jednoduchý a působivý design, evokující šachovnici, se nedal přehlédnout. „Jaképak šachy. To je vzor kimona, ičimacu.“
Telefon Infobar navrhl pro japonského operátora au/KDDI jeden z nejznámějších japonských designérů „obyčejných věcí“ Naoto Fukasawa. Jeho úkolem bylo vytvořit přístroj, který by se odlišoval od převládajících bílých „véček“ a byl co nejsnáze ovladatelný. Výsledek byl uveden v roce 2003 v několika barevných provedeních, inspirovaných například posvátnými červenými kapry, elegantní smetanovou barvou mandlového dezertu annin dófu či metalickým odleskem tokijských mrakodrapů. V oblasti designu mobilních telefonů způsobil přístroj převrat, dostal se do stálé sbírky newyorského Muzea moderního umění (MoMA), ale především získal oblibu spotřebitelů.
Neviditelný designér
Příběh jednoho telefonu skvěle ilustruje, co je pro japonský design charakteristické: za prvé musí být skutečně funkční, forma nesmí převládnout nad obsahem. Za druhé sice vychází z japonské estetické tradice, ale využívá nejmodernějších materiálů a techniky. A konečně je dostupný širokým masám, čímž se potvrzuje jeho úspěšnost a vzniká další ikona všedního dne. Jednou z nejslavnějších „desénových“ věcí v Japonsku se tak stala obyčejná láhev na sójovou omáčku Kikkoman nebo šinkansen Akita, které navrhl Kendži Ekuan v šedesátých letech. Naoto Fukasawa k designu přistupuje s podobnou skromností: je mu jedno, pro koho bude navrhovat a co to bude, nesleduje trendy v designu a nezajímá ho nakupování věcí. „Mám rád, když se produkt prodává, aniž by na něm bylo mé jméno nebo byl patrný nějaký můj rukopis.“
Japonci žijí s designovými předměty každý den, proto už si často ani neuvědomují, že je musel vytvořit nějaký návrhář. Designéři se v běžné populaci nestávají celebritami jako například Philip Starck. Fukasawa chtěl být původně malířem, ale vystudoval prestižní uměleckou školu Tama Art University v Tokiu, obor produktového designu. Poté nastoupil do společnosti Seiko, jednoho z poválečných symbolů japonského hospodářského zázraku, kde navrhoval – příznačně – digitální hodinky. Těsně předtím, než ekonomická bublina splaskla, odjel sbírat zkušenosti do Spojených států a ocitl se v partě designérů kolem Tima Browna, pozdějšího zakladatele současné vlivné skupiny IDEO. Pobyt v jiné kultuře nebyl pro Fukasawu jednoduchý, neuměl příliš anglicky a byl zvyklý pracovat spíše sám než v týmu. Naučil se tam ovšem zřetelněji vnímat podstatu japonské elegance, těžil ze svých vzpomínek na dětství, ale také se naučil myslet více na trh. Když se v roce 1996 vrátil do Japonska, aby zde založil pobočku rapidně se rozrůstajícího IDEO, mohl všechny zkušenosti bohatě zúročit. Již se nepřidal, jako většina japonských produktových designérů, k určité konkrétní velké korporaci, ale začal pracovat pro několik subjektů najednou.
Nápady, i když podivné
Nejznámější se stala Fukosawova spolupráce s řetězcem MUJI, který prodává jednoduché, ale designově vytříbené produkty každodenní spotřeby – od kancelářských potřeb, základního oblečení po doplňky do domácnosti. Pro MUJI navrhl CD přehrávač, který na první pohled vypadá jako malý větrák – je připevněn na zeď a spouští se zatáhnutím za šňůrku. Reproduktor je umístěn do rohů kolem CD. Přehrávač symbolizuje, jak Fukasawa přemýšlí: vždy se snaží zamyslet, k čemu a jakým způsobem vlastně předmět používáme. Do držátka obyčejného deštníku tak třeba vymyslel zářez, aby se na něj dala uchytit taška – drobný detail, který sice Evropan příliš nedocení, ale Japonec, který musí stát denně dlouhé hodiny v příměstském vlaku s deštníkem i taškou, ano.
Někdy se jeho „zlepšováky“ zdají naprosto nelogické, například plochá obrazovka televize, která má klasický hluboký tvar, nebo knihovna, jejíž příčky jsou nakoso, takže se do ní knihy nedají pořádně srovnat. Šikmé příčky knihovny však nutí k zajímavějšímu naaranžování knih. Viděno Fukasawovou optikou, fakt, že něco můžeme udělat tenčí, rovné či úsporné, neznamená vždy lepší, hezčí či uživatelsky příjemnější. Fukasawa vždy vše vysvětlí a příběh jeho produktu tvoří neopominutelnou část jeho tvorby. Velmi populární se staly Fukasawovy návrhy domácích spotřebičů pro společnost National/Matsushita – moderní čajovar, odšťavňovač či toustovač, které v minimalistických liniích a čisté bílé barvě přesně odpovídají modernímu japonskému stylu. Mezi designově nejzajímavější určitě patří také zvlhčovač vzduchu, vypadající jako kulatý lesklý oblázek, či pohovka Cloud Sofa pro B&B Italia (2006).
Mezi Platónem a zenovým buddhismem
Z jeho filozofických konceptů, které jsou přítomny v jeho tvorbě, je nejvýznamnější Super Normal, který představil na výstavě v Londýně a Tokiu společně s britským designérem Jasperem Morrisonem v roce 2007. Spojuje v sobě dva atributy: super, tedy něco excelentního, a normal, tedy něco běžného. Podle Silviany Annicchiaricové, kurátorky milánského trienále, lze těžko říci, zda jde o oxymóron, nebo naopak zda je nejvyšší formou výjimečnosti to, že ji většina přijme za svou normu. Výjimečnost se pak projevuje právě v tom, jak je „normální“. Fukasawa s Morrisonem shromáždili na dvě stovky předmětů, které reprezentují, co považujeme za normalitu, a přemýšleli nad tím, jak se v nich odráží – a zároveň znovu vytváří – archetyp dané věci. Co se nám vybaví, když se řekne stůl? A jaký stůl má nejblíže k té univerzální „stolovosti“? Z filozofického pohledu se nejedná o nic jiného než o „poznámky pod čarou k Platónovi“, jak by prohlásil britský filozof Alfred N. Whitehead, ovšem tentokrát v lákavém, designérském balení. Perfektní design však podle Fukasawy nenajdeme z vnějších podnětů – ty nás svedou pouze k módním vlnám. Stejně jako ve filozofii zenového buddhismu hledá Fukasawa pravou inspiraci ve svém nitru, v iracionální a nevědomé vrstvě – říká tomu „bezmyšlenkovité navrhování“, Design without Thought. Jeho cílem je nalézt harmonii, v níž bude nový produkt koexistovat ve světě, mezi lidmi.
Kreativní prostor
Touha po prozkoumání širších souvislostí a možnostech experimentální tvorby vedla několik významných japonských návrhářů, architektů a designérů, aby se spojili a vytvořili prostor pro kreativní tvorbu. Vzniklo muzeum 21_21 Design Sight, o němž týdeník EURO již informoval (EURO XXXX). Jeho řediteli se vedle Naota Fukasawy stali také inovativní módní návrhář a designér Issey Miyake a grafik Taku Sató. Později se k nim připojila ještě novinářka a výtvarná kritička Noriko Kawakamiová. Budovu v tokijské progresivní čtvrti Roppongi navrhl světoznámý architekt Tadao Ando. 21_21 Design Sight neslouží primárně jako muzeum či výstavní síň, ale spíše jako experimentální prostor, dílna či laboratoř, kde si návštěvníci i designéři „hrají“.
Za dosavadní tvorbu nasbíral Fukasawa kolem padesáti nejrůznějších ocenění a jeho produkty jsou zastoupeny v prestižních uměleckých sbírkách. V současnosti spolupracuje s několika subjekty, jmenujme alespoň Vitra, B&B Italia, Muji, Danese, Boffi, Magis a další. Vyučuje design na své mateřské Tama Art University a Musashino Art University a spolupodílí se na řadě publikací. V japonštině vyšly například Obrysy designu (Dezain no rinkaku, 2005), v angličtině katalog Super Normal: Sensations of the Ordinary (2007) či monografie Naoto Fukasawa (Phaidon, 2007). Když se jednou Naota Fukasawy zeptali, jaký mu jím navržený předmět přinesl nejvíce radosti, řekl: „Asi ten telefon.“
