Menu Zavřít

Naředěný pakt

1. 4. 2011
Autor: Euro.cz

K nové bruselské iniciativě se Nečasův kabinet postavil zády

K nové bruselské iniciativě se Nečasův kabinet postavil zády. ČSSD se k ní hlásí, ale bez receptů, jak ji naplnit Ani tentokrát své čtenáře týdeník EURO nepřekvapí svojí skeptickou pozicí vůči tomu, co se domluvilo mezi lídry eurozóny v zájmu „vyřešení“ dlužnické krize a co je nabízeno i ostatním členům unie „k připojení“. Dohoda ohledně Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) jako permanentního nástupce dnešního Evropského fondu finanční stability (EFSF) a přijetí Paktu pro euro plus na podporu konkurenceschopnosti a fiskální disciplíny jsou vydávány za „řešení“, byť detaily nejsou hotovy. Známe jen podmínky financování mechanismu. Hotově má mít k dispozici 80 miliard eur a v garancích členských zemí dalších 620 miliard. Česko se prostřednictvím premiéra Petra Nečase rozhodlo nepřipojit, alespoň pro tuto chvíli nikoli.

Řecko není Korea

Již nejméně od září loňského roku upozorňujeme na rozdíl mezi zeměmi, které mají potíže s likviditou, a těmi s neudržitelnou dluhovou zátěží. První případ může být výsledkem krátkodobé křečovité reakce trhů a pak má překlenovací půjčka samozřejmě smysl. Druhý případ nelze refinancováním vyřešit. Uveďme jeden názorný příklad. Jižní Korea měla v roce 1997 potíže s likviditou a záchranné balíky z mezinárodních finančních institucí poskytly čas a prostor pro vyřešení potíží s předluženými průmyslovými konglomeráty a bankami.
Přijetí půjček tehdy bylo pro Koreu velmi ponižující. Krátce předtím s velkými fanfárami „graduovala“ v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance, jinak řečeno: zařadila se mezi země, které půjčky nepřijímají, ale naopak poskytují rozvojovou pomoc. Z ekonomického hlediska však šlo o velmi rozumné a v podstatě jediné možné řešení. Naproti tomu dnešní Řecko zcela určitě není ve stejné situaci jako tehdy Korea. Jeho předluženost nelze vyřešit jinak než restrukturalizací dluhu. Řecko zkrátka není „fiskálně udržitelné“, což sice všichni vědí, ale málokdo navrhuje realistické oddlužení. Irsko se do dnešního srabu dostalo z úplně jiných příčin než Řecko. Strhla ho bublina na trhu nemovitostí a „přepákovaný“ bankovní sektor, nikoli řecké dlouhodobé mizerné rozpočtové hospodaření. Ve výsledku to ale není o mnoho lepší.

Morální hazard

Refinancovat předlužené země půjčkami z „evropských záchranných valů, zdí nebo přehrad“ je drahý omyl. Je přitom jedno, zda se jim bude do roku 2013 říkat EFSF, nebo po roce 2013 ESM. Vznik takových institucí sám o sobě není chybou. Ani navýšení jejich disponibilních zdrojů ne. Chybné je institucionální řešení a správa fondu, které nebudou apolitické. Rada guvernérů se bude skládat z ministrů financí členských zemí. Chybné je rovněž užití jeho zdrojů, protože zejména v případě současného nástroje EFSF podporuje morální hazard na straně dlužníků i věřitelů. Fakticky nejde o pomoc předluženým zemím, ale o velmi netransparentní pomoc bankám a dalším institucionálním investorům, kteří drží dluhopisy předlužených zemí. To není solidarita, ale perverze na „entou“ a zásadní porušení principu „žádné veřejné peníze pro soukromé věřitele“. Na jeho dodržení byli zástupci evropských zemí v mezinárodních finančních institucích schopni trvat v případě dlužnických krizí v Latinské Americe. Když se krize přiblížila domovu, na princip se urychleně zapomnělo. Důsledky mohou být velmi nepříjemné.
V případě Irska mají nejvíc rozpůjčováno banky britské a německé. Británie není členem eurozóny. Místo toho, aby britské banky vytvářely na své toxické irské pohledávky tučné opravné položky a rekapitalizovali je jejich akcionáři, potažmo britští daňoví poplatníci, se potichoučku nechávají nepřímo refinancovat a skrytě rekapitalizovat zeměmi eurozóny prostřednictvím EFSF. Přispějí tak daňoví poplatníci také ze Slovenska či Estonska, protože podíl na záchraně se počítá podle poměru kapitálu v Evropské centrální bance.
Britové přispěli v rámci „dobrého sousedství“ do irského bailoutu asi tak dvacetinou toho, co mají v sázce. Pokud jednou Irové, stále ještě jedni z nejbohatších Evropanů, hodí ručník do ringu, nepůjde to zdaleka tolik za Brity, jako za EFSF. Tedy za těmi, kteří jeho tříáčkový rating garantují. Stane-li se to, bude za řekou Moravou opravdu hodně radosti. Slováci, stejně jako Češi, si zhruba před deseti lety svoje banky pěkně draho rekapitalizovali sami.

Vzor z Jižní Ameriky

Přitom existují státy, které dokázaly hrozící bankrot vyřešit vskutku elegantně. Nejlepším příkladem je Uruguay z roku 2003, která ještě předtím, než přestala splácet, vyzvala věřitele k restrukturalizaci dluhu a poskytnutí úlevy na dlužní službě po dobu pěti let v rozsahu asi pěti procent ročně. Způsob, jak se vypořádala třeba s černými pasažéry z řad „vulture fundů“, jak dokázala přimět inteligentními argumenty a právním i finančním řešením celého plánu téměř všechny věřitele k tomu, aby ho dobrovolně přijali, by měl být před každým jednáním hlavounů v eurozóně předmětem opakování. Není. A pravidla pro ESM zůstávají daleko za uruguayským plánem. Škoda promeškané příležitosti.
Horst Köhler, německý šéf Mezinárodního měnového fondu a posléze i německý prezident, blahé paměti na otázku, zda člen eurozóny může vyhlásit státní bankrot, odpověděl: „A proč ne?“ Eurozóna se zjevně chystá utratit pár set miliard, než dospěje ke stejnému názoru.

Čtyři cíle

Němce představa „transferové unie“ irituje nesmírně. Do záchranného balíku mají totiž dát nejvíc peněz (víc než čtvrtinu). A dávají to znát i v zemských volbách. Spolková vláda se snaží ucpat „díry v designu“ záchranných mechanismů eurozóny a pacifikovat veřejné mínění požadavky na těsnější koordinaci ekonomických politik a zavedení sankčních mechanismů. Implicitně řečeno, kdo nebude plnit, bude sankcionován, a hlavně nebude moci ze záchranného mechanismu čerpat. Na konstrukci „paktu konkurenceschopnosti“ se podíleli i Francouzi. Ti by rádi viděli hlavně harmonizaci daní jako nástroj pro vyloučení daňové konkurence. Jejich myšlenky posléze naředila Evropská komise do podoby Paktu pro euro plus. Pakt má čtyři základní cíle:
1. Podpora konkurenceschopnosti
2. Podpora zaměstnanosti
3. Posílení fiskální udržitelnosti
4. Posílení finanční stability
Každá země, která se k paktu připojí, by měla představit specifické nástroje pro dosažení těchto cílů. Česko se na rozdíl například od Poláků pro tuto chvíli k paktu připojit odmítlo. A to hlavně vzhledem k velmi obezřetnému postoji ke sjednocování daňového základu z daně příjmů právnických osob, protože to vnímá jako předpokoj ke sjednocení sazeb této daně.
Samo o sobě není sjednocení daňového základu špatný nápad. Je dost možné, že by Česku prospěl, nicméně skrytý herní plán „skončit na harmonizované sazbě“ je evidentní z nátlaku na Irsko, aby zvýšilo korporátní sazbu z dvanácti procent výměnou za snížení úrokových sazeb z přijatého „bailoutu“ z EFSF. To Irové tvrdošíjně odmítají, ačkoli nižší úrok by jejich nový premiér Enda Kenny rád „vynegocioval“. Zatím neúspěšně, bude muset začít v kuloárech strašit restrukturalizací dluhu. Uvidíme, nakolik výhrůžky, že dojde na držitele dluhopisů a poskytovatele půjček malomocným irským bankám, kteří budou nuceni svoje pohledávky zčásti odepsat, na evropské věřitele zapůsobí.
Pro všechny země, které mají nižší sazbu než 25 až 30 procent, kde osciluje sazba ve „starých“ zemích EU (a Německo a Francie tohle pásmo překračují), je harmonizace vnímána jako hrozba ztráty daňové konkurenceschopnosti. Na té přitom po pravdě řečeno založily (spolu s nízkými mzdami ) celou strategii pro lákání zahraničních investorů.

bitcoin_skoleni

Na domácím politickém písečku

Pro českou politiku má pakt zajímavé implikace. Zatímco ČSSD se k paktu verbálně hlásí a může koalici pohlavkovat za to, že v obavách z harmonizace sazeb korporátních daní zařazuje Česko na druhou kolej a „poškozuje české národní zájmy“, není tak úplně jasné, jak by ČSSD jeho hlavní cíle naplnila. Pakt a veřejně deklarované představy ČSSD o hospodářské politice totiž nejdou příliš dohromady, a často jdou přímo proti sobě. V čem a proč?
Za prvé chce pakt měřit konkurenceschopnost podle jednotkových mzdových nákladů, a to jednak na úrovni národního hospodářství, jednak na úrovni sektorů (zpracovatelský průmysl, služby, obchodovatelné a neobchodovatelné statky). Specificky by se měly vlády zavázat, že ve veřejném sektoru půjdou na takové jednání s odbory, aby nešířily mzdovou nákazu do privátní sféry. Tuto pozici jistě přijme ČSSD s radostí…
Za druhé je cíl podpory zaměstnanosti něco, co ČSSD prozatím vstřebává jen ve verbální rovině. Konkrétně zmíněná „flexikurita“, tedy zjednodušeně řečeno snadné propouštění při zachování vysoké podpory v nezaměstnanosti za podmínky aktivního vyhledávání práce a účasti na rekvalifikačních programech dle dánského vzoru, je pro ČSSD i pro odbory v Česku tradiční anatéma. Nechtějí o tom ani slyšet.
Prohlášení nového předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky o tom, že česká cesta ke konkurenceschopnosti nevede přes snižování sociálních odvodů, je v naprostém rozporu s doporučením paktu „snižovat zdanění práce při zachování celkových daňových příjmů“. Co by asi tak mělo výpadek příjmů způsobený nižším zdaněním práce nahradit? Realisticky vzato by na jakékoli významnější snížení odvodové zátěže zcela určitě nestačilo ani zavedení druhého pásma pro zdanění příjmů fyzických osob, pokud by nemělo postihnout i střední třídu. Výnos ze zdanění těch opravdu bohatých by byl makroekonomicky zcela nevýznamný a nic by nevykompenzoval. Ani zpětinásobení daně z nemovitostí by nic nevyřešilo, nehledě na to, že jde o příjem místních rozpočtů. Vyšší korporátní daně by zas posloužily k odlivu investic. Když se realisticky podíváte na možnosti, jak doporučení paktu naplnit, pak vždy a nevyhnutelně dospějete ke zdanění spotřeby, tedy v praxi zase jen ke zvýšení výnosů z DPH. Nic, co by se ČSSD dělalo snadno.

Kalkulačkou proti demagogii

Pokud jde o výzvu Paktu „podněcovat zaměstnanost second earners“, v českém překladu žen pečujících o malé děti, tak Česko díky mimořádně nevhodně nastavenému dávkovému a daňovému systému ve skutečnosti dělá pravý opak. ČSSD v této oblasti spíše tendovala ke všemu možnému, jen ne k povzbuzení ekonomické aktivity žen radikální změnou systému sociálních dávek ve vazbě na daňovou soustavu. Vytvoření sítě předškolních zařízení jistě není v rozporu s názory ČSSD, takže aspoň nějaký soulad.
Pakt jednoznačně doporučuje zvýšení udržitelnosti penzijních systémů, například prostřednictvím prodloužení věku odchodu do důchodu. Bohuslav Sobotka však již oznámil, že tohle ČSSD neplánuje (EURO 13/2011).
Jak zvýšit míru zaměstnanosti, což je další doporučení, když jediný velký rezervoár (ženy na rodičovské dovolené s malými dětmi) nehodláte řešit, stejně tak jako snížení zdanění práce pro vyšší ročníky, je velkou otázkou. Pro Česko je však srovnání nekrytého deficitu důchodového účtu věc, kterou bychom měli přijmout, a všechny politické strany by měly být schopny věrohodně sdělit, jak toho chtějí dosáhnout. Zveřejnit kalkulačku, která umožní všechny nápady vyhodnocovat, je jedna z nejlepších služeb proti demagogii, již můžeme před příštími volbami stihnout.
Zrovna tak oprávněný je požadavek „fiskálních brzd“. I když i jejich konstrukce a spouštěcí mechanismy mohou být různé, nikterak to nemění nic na konstatování, že existence legislativně zakotvených pravidel fiskální disciplíny by zcela jednoznačně prokázala, kdo si kupoval v dobrých letech přízeň voličů a kdo dělal proticyklickou fiskální politiku v časech krize. „Fiskální brzdu“ potřebují Češi, Moravané a Slezané jako prase drbání. Bude-li výpočty fiskální udržitelnosti dělat v Česku důvěryhodně obsazená Národní rozpočtová rada, opět si připravíme dobrý počinek do příštích voleb.

  • Našli jste v článku chybu?