Jak Větrák, Tuhoš a Prasoň s Pantátou přivedli Mařenu do maléru
Zdvíhat varovně prst, že se Česko stává policejním státem, je dnes k smíchu. Už rok žijeme v zemi katů, kde se nepohodlní jednoduše popravují bez výstrahy. Politicky, a bohužel i fyzicky. Premiér Stanislav Gross, Paroubkův kancléř Zdeněk Doležel, poslanci Vladimír Doležal a Michal Kraus, mocný podnikatel František Mrázek a nejnověji ředitel Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) Jan Mareš: ti všichni a ještě mnozí další byli skoleni profesionální, přesně mířenou ranou ze zálohy. Není podstatné, jestli padli k zemi hned po prvním výstřelu jako Mrázek, nebo zda jejich agónie trvala o chvíli déle, jako třeba v případě Krause. Děsivá je chladnokrevnost, s jakou byli zlikvidováni.
Samozřejmě jíme kaši, kterou jsme si sami navařili. Hroší kůže vyvolených v Česku dosáhla v posledních letech takové tloušťky, že vůči normálním prostředkům, jakými jsou diskuse, interpelace, pokuta či ostuda, naprosto znecitlivěla. Muselo přijít něco drsnějšího, před čím se skloní i největší frajeři. Hitem se staly telefonní odposlechy. Dokud se jen nabíral materiál, bylo hej, teď však přišel čas účtování.
Marešova dva roky stará kauza ovšem ukazuje, že nikdo si nemůže být jist dnem ani hodinou, kdy se kde otevře nějaký policejní šuplíček a vyplave ta správná špínka. Tahle hra nemá pravidla. Na každého je něco. Načasované vypouštění důvěrných informací či odposlechů samozřejmě vnáší trochu jasna do starých kauz typu barrandovský byt, ghanské kakao nebo privatizace Unipetrolu, což je dobře. Ani potrefené hříšníky netřeba litovat. Avšak nemylme se, že smyslem ataků je nějaká očista veřejného života, jak by být měla. Rezervoár policejních dat slouží evidentně hlavně jako zbrojní arzenál politickým i podnikatelským intrikánům. Komu se hodilo právě teď uvolnit kompromitující materiál na Mareše? Policistům? Politikům? Nebo se Marešovi mstí někdo ze stíhaných, kteří mají veškeré texty už nějakou dobu volně k dispozici? Proč se vlastně dva roky nic nedělo a Mareš mohl veškerá podezření vyplývající z Šišova napojení na Větrovcovu konkurzní chobotnici bohorovně bagatelizovat (ředitelské místečko na úřadu vlády si v klidu držel i Pantáta alias František Kozel)?. Co všechno teď bude ještě proti komu v NBÚ vytaženo? A co když hodina otevřeného šuplíku NBÚ pádem Mareše skončila a nad celou šílenou aférou se zavře voda? Pokud takto vypadá začátek volební kampaně, máme se ve finále na co těšit. V éře svištějících otrávených šípů budou nějaké volební programy působit jako cynický výsměch.
Nad tím, co si po telefonu povídali Větrák, Tuhoš, Mařena nebo Brácha, blednou i Ivánkovi slavní kapříci. Takovou dávku konspirace, arogance i otrlosti jsme přeci jen zvyklí vidět spíše v televizních detektivkách než u lidí, kteří jsou placeni z našich daní, či se holedbají akademickou kariérou. Přitom za to, že se Větrovcův, respektive Berkův gang podařilo odhalit a alespoň částečně rozplést, nevděčíme ani tak policii, jako amatérismu a hamižnosti členů skupiny. Chtěli peníze rychle a tak dělali chyby. Kdyby však byli opatrnější, mohl si třeba Větrovec už po letošních volbách lebedit za ČSSD v poslanecké lavici, nebo se dokonce stát ministrem školství. Jeho brněnská škola měla ovšem dobré kontakty i na lidi blízko ODS. Větrovcův gang je přímo ukázkovým případem mafiánského spolčení: Pro nápad manipulovat ve velkém konkurzy a vysávat peníze z padlých firem byla získána řada zdatných realizátorů s právnickým vzděláním i mnoho slouhů typu Šiša. Fascinující je také napojení na brněnskou Vysokou školu Karla Engliše, z níž si gang udělal jak přípravku oddaných kádrů, tak seriózní zástěrku svých pletich. Spodní patro důmyslného pěnězomlejnku představovali Větrovcovi severočeští kamarádi Brdlík, nazývaný posvětím Prasoň, a Procházka, v jejichž provozovnách teklo sperma a krev. Dodejme, že krev nejen zvířecí, ale i lidská; Procházkův spolumajitel libereckého masokombinátu Limas byl před šesti léty brutálně rozstřílen a Procházka byl kvůli podezření na čas ve vazbě.
Hodně věcí ale zůstává zatím ve tmě. Třeba důvod, proč si bývalý náměstek na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně Jaroslav Fenyk kdysi vymínil, že státní zástupce odpovědný za konkurzy bude ve věci konkurzů podřízen přímo jemu. Zvláštní je i nadměrná koncentrace osob s vojenskou minulostí v kauze (například Brdlík i Fenyk byli původně vojenští prokurátoři). Divné je i to, že si státní zástupce Jaroslav Dolejší stěžuje na pomalý postup policie při zpracovávání odposlechů kolem Mareše, když sám mohl stanovit lhůtu nebo věc urgovat. Jako by nebyla vůle spěchat. Hlavně však Marešův pád či ujišťování jeho pověřené nástupkyně Zdeňky Jůzlové nerozptýlily letité podezření, že se na NBÚ manipulovalo s vydáváním bezpečnostních prověrek.
To jen ukazuje, že se pomocí odposlechových atentátů z rozličných důvodů likvidují figurky, ale nečistí se chlév. Ochránci zákona jasně prohrávají. I proto mají Větrák, Tuhoš, Prasoň a další jejich kumpáni z extraligy sil ještě dost.