(Perex místo podtitulku)
Malý test pro obdivovatele Ingmara Bergmana: Znáte Skymningslekar? Kdo v této chvíli odpověděl po pravdě, že ano, zasluhuje hlubokou úctu. Pro ostatní první nápověda: V překladu název znamená Hry za soumraku. Čtenáře, kteří se nyní správně zorientovali, je nutné též považovat za velké znalce. Zřejmě jich nebude mnoho, takže ještě druhá a poslední nápověda: Bergman toto dílo vytvořil v roce 1954. Kdo ani nyní nezná správnou odpověď a chce se ji dovědět, musí číst dál.
Režisér, scénárista, spisovatel, filmař, divadelník a také autor Skymningslekar, ale především filozof, zaobírající se ze svých originálních pohledů smyslem lidské existence. To vše byl Ingmar Bergman. Narodil v roce konce první světové války v Uppsale, stopadesátitisícovém městě ve středním Švédsku, známém především nejstarší univerzitou ve Skandinávii.
Otec Erik Bergman byl pastorem luteránské církve, matka Karin pracovala jako zdravotní sestra. Ingmar vyrůstal za přísného dohledu otce, v prostředí, které bývá označováno za religiózní. V letech 1937 až 1940 studoval na Stockholmské univerzitě literární historii, pak působil jako režijní praktikant ve Stockholmském divadle a začal psát. Novely i divadelní hry. (Název jedné z nich Kašpárkova smrt silně připomíná Cimrmanův Kašpárkův hrobeček). Už ve svých 26 letech se stal ředitelem Hälsingborgského městského divadla (v té době se také poprvé oženil a rozvedl). Některé prameny uvádějí, že byl nejmladším divadelním ředitelem v celé Evropě, což je fakt těžko ověřitelný. V Hälsingborgu také režíroval, stejně jako později v Malmö, Göteborgu, Nörrköpingu a na stockholmských scénách včetně opěry a Královského dramatického divadla. V roce 1946 Bergman natočil své první filmy, když už o dva roky dříve zfilmoval jeho scénář Štvanice režisér Alf Sjöberg.
Láska je nejčernější mor. Bylo by štěstí na ni umřít, jenže ona dříve přejde. IB
Životopisná data významných lidí nejsou většinou příliš vzrušující četbou, v případě Bergmana jsou však důležitá, protože jeho prožitky silně ovlivnily také jeho tvorbu. Proto je dobré vědět něco také o jeho ryze soukromém životě a vztahu k ženám. Asketicky vyhlížející muž měl pět oficiálních manželek a devět dětí (nejen s těmito manželkami). Z manželek byla ve světě umění nejznámější čtvrtá v pořadí, estonská klavírní virtuoska Käbi Lareteiová, s níž žil v letech 1959 až 1969. Čtyřikrát se rozvedl, jeho poslední manželka Ingrid von Rosen, se kterou se oženil v listopadu 1971, v roce 1995 zemřela. Pokud jde o děti, prosadilo se jich více. Dcera Eva, kterou měl s první manželkou Else Fisherovou, se věnuje režii stejně jako syn Daniel. Mats Bergman je hercem a Linn, dcera Bergmana a herečky a režisérky Liv Ullmannové, se prosadila coby spisovatelka. Dále od stromu padlo jablko jménem Ingmar Bergman junior, který je povoláním pilot. Snad ještě malé zastavení u Ullmannové. Jeden z nepravdivých mýtů o Bergmanovi říká, že byla jeho manželkou, naposledy si ho bylo možné přečíst v České televizi ještě 30. července 2007 večer. Pravdou je, že i když se slavným režisérem žila, do sestavy jeho pěti manželek se nevešla.
Divadlo je moje manželka a film moje milenka. IB
Zatímco Bergmanova tvůrčí genialita je médii dokonale propraná, jen občas se připomíná také jeho obdivuhodná píle a s ní jistě související množství uměleckých nápadů a námětů. Především od konce války do poloviny šedesátých let byla jeho tvůrčí bilance obdivuhodná. V letech 1946 až 1964 natočil dvacet šest filmů podle vlastních scénářů a většinou i námětů a stačil psát i pro další režiséry (již zmíněného Alfa Sjöberga a Gustafa Molandera). Přitom šlo pouze o vedlejší povolání, protože zaměstnán byl jako režisér divadelní.
Bergmanovy filmy nesly mnohé autobiografické prvky, ovšem propojené s filozofickými otázkami moderní doby, na které ve svých filmech hledal a často záměrně nenacházel odpovědi. Do většiny jeho významných snímků se promítají zážitky režisérova bohatého života, a to od dětství až po zralý věk. Na plátnech Bergmanových filmů defilují kněží ztrácející víru i krutí a nemilosrdní církevní potentáti, vše chápající i nic nechápající matky, s životem nespokojení mladíci a jejich těhotné dívky, smrtelně nemocní i nemocné, ženy nesnášející své muže a muži nesnášející své manželky, bezcitné klavírní virtuosky, lidé tápající v životě, divadelní intrikáni, znásilňující i znásilňované, neustále se rozcházející a opět scházející manželé, zdánlivě úspěšní muži neradostně bilancující svůj život i sama smrt, která s jistotou a v pravý čas obehraje i toho nejschopnějšího šachistu. I proto Bergman získal pověst filmaře smrti, osamělosti a deprese. To je však přílišné zjednodušení Bergmanovy tvorby. Ta byla stejně košatá jako zájmy a také schopnosti autora. Ani padesát let po jejich vzniku není ztrátou času podívat se na některou z Bergmanových filmových komedií. Zkrátka kdo umí, ten umí a dokáže si najít působivé originální vyjádření v jakémkoli žánru.
Popularita je trest, který vypadá jako ocenění. IB
Bylo by pokrytecké předstírat, že Bergmanova světovost má původ jen a jen ve filozofickém náboji jeho děl. V době, kdy v prudérním poválečném Hollywoodu byla vrcholem sexu na plátně Marilyn Monroe v trikotu či plavkách (zásadně jednodílných), běhala Bergmanovi před kamerou v téměř panenské severské přírodě jedenadvacetiletá Harriet Anderssonová nahá, a to zcela. Bylo to krásné a na rozdíl od našpulené Marilyn v trikotu přirozené.
Bergmanovy filmy prosluly nejprve akty na plátně a pak i sexuálními scénami na svou dobu ojedinělými. Z pohledu dnešní kinematografie by sice šlo o velice nevinné náznaky sexuálních aktivit, ale v první polovině šedesátých let to byly pohledy do soukromí téměř skandální a také revoluční. Tyto scény samozřejmě nebyly v Bergmanových dílech samoúčelné, nicméně přitahovaly do kin i diváky, které by nikdy nenapadlo zhlédnout nějaký hluboce psychologický či filozofický film, navíc často s dějem rozhodně ne strhujícím. I když to jistě nebyl autorův záměr, tyto scény přivedly do kin i diváky, které by nikdy ani nenapadlo zabývat se symbolickým příběhem dvou silně nevyrovnaných odcizených žen v cizím městě, z nichž jedna umírá.
Především s nálepkou skandálního filmaře vstoupil Bergman - ovšem se zpožděním - i do československých kin. Do roku konce 1965 se v Československu promítalo jen sedm z 26 filmů, které do té doby natočil. Politické uvolnění ve druhé polovině šedesátých let však otevřelo jeho dílům cestu i do socialistického středu Evropy a Bergmanovy snímky se začaly promítat nejen ve filmových klubech, ale i v běžné distribuci. S opožděním několika let se z Bergmana stala v Čechách velká móda a bohužel částečně i modla intelektuálních snobů. Lze říci, že Bergman byl nezaviněně postižen stejně jako jiný významný filozof Franz Kafka. Kdo tenkrát nečetl Proces či Zámek nejdéle týden poté, co se na něj ve čtvrtek vystála dvouhodinová fronta, byl v určitých kruzích společensky znemožněn. Právě tak nevidět „nového Bergmana“ týden po premiéře znamenalo ocitnout se na okraji.
Vytvářím každý svůj film, jako by byl můj poslední. IB
Tři Ceny americké filmové akademie za nejlepší zahraniční film, šest dalších nominací na Oscara a téměř šedesát ocenění z významných světových filmových festivalů, mezi nimi například Palma palem z Cannes. To jsou velké úspěchy režiséra, který pro filmový svět objevil takové výrazné švédské a později mezinárodní hvězdy, jako jsou či byli Max von Sydow, Ingrid Thulinová, Liv Ullmannová a Harriet Anderssonová, Bibi Anderssonová či Erland Josephsson.
Poslední film pro kina dokončil Bergman v roce 1982, poslední čtvrtstoletí svého života se již výhradně věnoval televizní tvorbě. Celkem napsal 66 scénářů, z nichž mnohé vyšly i knižně. Vydal také vlastní autobiografii Laterna Magica (1987). Jako režisér se včetně televizních inscenací a krátkých i dokumentárních snímků podílel na 62 filmech. Naopak o Bergmanovi bylo natočeno osm životopisných filmů a vydáno dvanáct biografií. Psal rozhlasové hry a pro rádio upravil například díla Strindberga, Anouilha, Lorky, Cocteaua… A k jeho tvůrčí bilanci je třeba ještě připočítat balet Skymningslekar z roku 1954.
Ingmar Bergman zemřel šestnáct dní po svých 89. narozeninách ve svém domě na ostrově Farö.
(box)
Filmografie režiséra Ingmara Bergmana (1918 - 2007)
Filmy určené pro biografy:
1946 - Krize
1946 - Prší nám na lásku
1947 - Loď do Indie
1947 - Hudba v temnotách
1948 - Přístavní město
1949 - Vězení
1949 - Žízeň
1949 - K radosti
1950 - U nás se to stát nemůže
1950 - Letní sen
1952 - Čekání žen
1952 - Léto s Monikou
1952 - Večer kejklířů
1954 - Lekce v lásce
1955 - Sny žen
1955 - Úsměvy letní noci
1956 - Sedmá pečeť
1957 - Lesní jahody
1957 - Než se rozední
1958 - Tvář
1959 - Pramen panny (Oscar)
1960 - Ďáblovo oko
1961 - Jako v zrcadle (Oscar)
1962 - Hosté Večeře Páně
1963 - Mlčení
1964 - A co všechny ty ženy
1966 - Persona
1968 - Hodina vlků
1968 - Hanba
1969 - Náruživost
1971 - Dotek
1972 - Šepoty a výkřiky
1975 - Kouzelná flétna
1976 - Tváří v tvář
1977 - Hadí vejce
1978 - Podzimní sonáta
1980 - Ze života loutek
1982 - Fanny a Alexandr (Oscar)
