Sotvakde byla napsána opera o bezdomovcích, natož bezdomovci samotnými. Takovým uměleckým počinem se může teď pochlubit Budapešť. Pravda, světová premiéra se neodehrála ve „velké“ státní Opeře, ale v divadelním sále kulturního domu v jedné z okrajových čtvrtí města, ale to je čistá formalita... Jak Maďaři tvrdí, podstata je podstata – dílo je na světě.
Od prvního nápadu k prvnímu představení uběhly dva roky. Jistý hudební skladatel, jmenuje se Col Legno a navzdory jménu jde o echtovního Maďara, se náhodou zúčastnil festivalu humoru bezdomovců, kde vyslechl nejrůznější životní příběhy. Jeden se mu zalíbil tak, že se jej zmocnila touha ztvárnit ho v opeře s tím, že libreto napíší sami bezdomovci, autoři a kolportéři houmlesáckého časopisu Bez střechy.
Dějová linie je poměrně jednoduchá. V městečku se jednoho dne objeví bezdomovec a získá si důvěru nejen starosty, ale postupně si jej oblíbí i ostatní obyvatelé. Téměř ráj na zemi. Ale poté, co se o tom rozšíří zpráva po kraji, začnou městečko zaplavovat houfy lidí bez domova. Dopadne to všechno špatně a zklamaní jsou úplně všichni. Tragédie hodná skutečné opery, byť ta bývá spíše o citových problémech králů než o přežívání na ulici.
To je ostatně k vidění také spíše v místě konání premiéry než v centru bývalého královského města. Magistrát se tu odmítá podřídit verdiktu maďarského nejvyššího soudu, který mu ukládá zásadně zúžit rozsah náměstí, parků, podchodů a vůbec veřejných prostranství, na něž nesmí vstoupit noha bezdomovcova. Budapešť by prostě své bezdomovce ráda viděla jen ve zpěvohře. A i tu jen na periferii.
Čtěte také: