Současný vývoj nahrává scénáři rozpadu země na dvě části
Ruský prezident Vladimir Putin definitivně odhalil svou skutečnou tvář. Takový je pohled kritiků vládce Kremlu, který si údajně hodlá nevybíravým způsobem podmanit ostatní republiky bývalého Sovětského svazu. Proto na Ukrajině podpořil prezidentského kandidáta a dosavadního premiéra Viktora Janukovyče, představitele zločinného a zkorumpovaného režimu.
Zdaleka ne všichni byli v minulosti vůči Putinovi a ruské politice tak kritičtí. Americká odbornice na tuto oblast světa Fiona Hillová tvrdila, že Rusko získává zpět ztracený vliv prostřednictvím „měkké“, nikoliv „tvrdé“ vojenské moci - stává se přitažlivým pro obyvatele Ukrajiny, Kavkazu či střední Asie svou kulturou, spotřebním zbožím, filmem, hudbou a nabídkou pracovních míst. Faktem je, že Ukrajinci dosud měli hodně daleko ke středoevropské nevraživosti vůči Rusům po pádu sovětského impéria.
Vladimir Putin však začal ruský pozitivní kapitál promarňovat. Vstoupil přímo do ukrajinské prezidentské kampaně, jakoby Moskva měla určovat výsledek tamních voleb. Pozdější Putinovy výroky, že by se zahraničí nemělo do ukrajinských záležitostí vměšovat, znějí z jeho úst nevěrohodně. Sám podpořil tu stranu, která se - jak tvrdí mezinárodní pozorovatelé - rozhodla neregulérním způsobem ovlivnit výsledek hlasování. Statisíce Ukrajinců, kteří protestovali proti zfalšovaným volbám, na postoj ruského prezidenta nezapomenou. I kdyby se v Kyjevě udrželi u moci Putinovi favorité, může Kreml na Ukrajině zaznamenat velkou prohru. To, že politika z pozice síly mnohdy bývá kontraproduktivní, platí nejen pro Američany, kteří dnes připouštějí, že ztratili sympatie v muslimském světě.
Na Ukrajině však mnozí k Americe, či k celému Západu, vzhlížejí s nadějemi. Kdo jiný by měl podpořit demokratické změny? Není pochyb o tom, že Ukrajina takové změny potřebuje, pokud její občané nechtějí nečinně přihlížet pokračování režimu „řízené demokracie“ ve stylu dosluhujícího prezidenta Leonida Kučmy.
Je tragédií, že celé prezidentské volby na Ukrajině byly prezentovány jako bitka o to, zda se tato země spojí se Západem, či se přikloní k Rusku. Řada Ukrajinců to takto vyhroceně určitě neviděla, někteří asi ano. Dilema „Rusko, či Západ“ je ale nesmyslné. Pokud má být druhá největší republika bývalého Sovětského svazu úspěšná, musí se dívat oběma směry. Potřebuje hospodářskou spolupráci se Západem stejně jako ekonomickou součinnost s Ruskem, nemluvě o tranzitech ropy a plynu, které přes Ukrajinu míří z východu. Zaslepení zastánci západní cesty by si také měli uvědomit, že Ukrajina rozhodně nebývala v Evropě ani Americe právě v centru pozornosti. Vztahy s Moskvou jsou strategicky mnohem důležitější…
Můžeme si říkat, co chceme, ale v očích mnoha pozorovatelů to už takto zůstane: opoziční prezidentský kandidát Viktor Juščenko a jeho hnutí Naše Ukrajina jsou pro Západ, Viktor Janukovyč je pro Rusko. O takové zkreslené vidění se velmi zasloužil právě Vladimir Putin, který před volbami dvakrát přijel Janukovyče teatrálně podpořit. Ruský prezident asi přijde o sympatie mnoha lidí, kteří dosud v celém světě měli pochopení pro jeho úsilí stabilizovat svou zemi a získat jí nezbytnou prestiž na mezinárodní scéně. Nyní se zdá, že vládce Ruska už opravdu překračuje rozumnou míru. Ruský opoziční politik Grigorij Javlinskij nikoliv bezdůvodně tvrdí, že Kreml chtěl demonstrovat svým vlastním občanům, že v celém postsovětském prostoru není možné uspořádat svobodné volby. Javlinskij to dává do souvislosti s Putinovými snahami potlačit v zárodku jakoukoliv opozici v samotném Rusku. Na druhé straně lze i představitelům Západu vyčíst, že rozhodně neodmítli spojování s jakoukoliv stranou v ukrajinských volbách. Nyní už je na to pozdě. Když zastánci demokracie v ulicích Kyjeva žádají o podporu Spojené státy či Evropskou unii, není lehké jejich naděje zrazovat.
Brusel a Washington si však musejí být zároveň vědomé všech úskalí současné situace. Oranžová revoluce nemá charakter celonárodního boje za svobodu. Někteří demonstranti v Kyjevě sice prohlašují, že vyjadřují vůli většiny ukrajinského lidu, ale skutečnost je jiná. I kdybychom připustili, že v opravdu svobodných volbách by zvítězil opoziční vůdce Juščenko, velká část země (snad necelá polovina) stojí za Janukovyčem. Západní část Ukrajiny má úplně jiné preference než východní. Vytrvalost oranžových revolucionářů je obdivuhodná, ale i oni by měli mít na paměti, že jejich akce by nakonec mohla přinést i nechtěný důsledek: rozpad země na dvě části.
Leckdo si pomyslí, že právě toho chce dosáhnout Vladimir Putin, který by si východní část pěkně připojil k Rusku. To ale nezní logicky. Ani ruský prezident nemůže mít zájem na výrazné destabilizaci oblasti na západ od hranic své země. V jedné věci se Putin shodl s evropským „ministrem zahraničí“ Javierem Solanou na setkání v nizozemském Haagu naprosto jasně: teritoriální integrita Ukrajiny musí být zachována. O budoucnosti svého státu by však měli rozhodovat především sami Ukrajinci. Na západě i na východě země.
