Česko si klidně vystačí s pár vinnými odrůdami Degustace vín naslepo bývá noční můrou všech someliérů, profesionálů i amatérů zabývajících se vínem. Kvůli své náročnosti na rozsah chuťové paměti a potenciálu veřejného ztrapnění se považuje za královskou disciplínu, i když v praxi mívá jiný smysl než při zkouškách. „Ochutnávat víno jako Master of Wine znamená ochutnávat ho analyticky. Je proto možné udělat degustační zkoušku, aniž byste poznali odrůdu. Ale kdybyste třeba nepoznali ryzlink, tak to už je špatné,“ říká Sedláčková, zatímco řídí slepou degustaci v Makro Akademii.
Takže je to se mnou špatné. Ve čtyřech sklenkách na stole přede mnou je nalitý právě ryzlink, protože právě ten Sedláčková vyfasovala, vedle čtyř červených vín, i v Londýně při degustačních zkouškách na titul Master of Wine. Jediná nápověda od ní je, že všechna čtyři vína jsou stejná odrůda, pocházejí ale ze čtyř různých zemí.
Což je přesně důvod, proč potřebujete analytické myšlení i sofistikovaný rozpoznávací systém profesionála, který si naše jediná Master of Wine sama vypracovala: všechna čtyři vína jsou sice stejná, ale také úplně jiná; ryzlink z Nového Zélandu vůbec nechutná jako ryzlink z Alsaska. Jestli chcete také nápovědu, je to dost podobné jako poslouchat naslepo politiky: všichni stejně lžou, každý ale jinak.
Také proto ryzlink (téměř) spolehlivě poznávám až při čtvrté sklence; pochází totiž z Wachau a právě ryzlinků odsud mám v puse (a v hlavě) z posledních dnů více, než potřebuje i profesionál. U předešlých, snad s výjimkou německé Mosely, mám štěstí, že nám Sedláčková dopřává výsadu veřejně mlčet. I když nakonec mé amatérské ego i trochu zachrání: „Stane se, že si ryzlink spletou i lidé při zkouškách na Master of Wine,“ usmívá se.
Pil jsem víno s předními českými someliéry a vím, že občas bývají naslepo stejně bezradní jako amatéři. Je to i tím, že zatímco v Česku máme snad nejvíc víkendových profesionálních someliérů na hlavu ve světě, nemáme téměř žádné someliéry se skutečně profesionálními znalostmi uznávanými ve světě velkého vína. Nakonec i náš několikanásobný nejlepší someliér Jakub Přibyl je samouk.
A mnozí jeho kolegové jsou spíš mistři nejhorších tuzemských someliérských klišé než analytických vědomostí. I v přední restauraci se vám proto stane, že vám někdo hrdě prodává evidentní neznalost jako znalost. Důvod je jediný: začarovaný kruh chudého českého vinného trhu, kde o nákladné elitní vzdělání a nezávislé kritické soudy vlastně nikdo ani nestojí. Od someliérů se nejvíc čeká, že prodávají kritické soudy prodejců vína.
Na mnohých vinných soutěžích, které mají podobnou kvalitu jako vesnický titul doktora práv Michala Haška, si vína radši hodnotí sami vinaři, aby jim jejich dílo nikdo nekazil. I proto u nás dodnes nemáme ani žádnou školu, která by nabídla moderní teoreticko-praktické enologické vzdělání typu Master of Wine. Jeho absolventi totiž mají globální srovnání a klidně vám jako Sedláčková řeknou, že se Česko ve světě považuje za zemi piva a klidně si vystačí s pár vinnými odrůdami. Ty ostatní totiž umějí lépe jinde na světě.