NASTANE SOUMRAK BYROKRACIE?

Evropská komise předá značnou část pravomocí národním orgánům

Šéfové švédských automobilek Volvo a Scania se letos na jaře domluvili na spojení svých podniků. Radost z domluvené fúze však trvala jen pár týdnů. Podobně jako chystané spojení tří hliníkáren Pechiney, Alcan a Algroup totiž plány na spojení Volva a Scanie zhatila Evropská komise. Přesněji řečeno úřad dohlížející na volnou soutěž. Obě chystaná spojení skončila v koši, přestože společnosti byly ochotné učinit řadu ústupků, aby vyšly vstříc všem požadavkům úřadu. V jeho čele stojí kontroverzní Ital Mario Monti a vztek zmíněných firem i mnoha expertů se snesl právě na jeho hlavu. Ani hněv okolí ovšem Montiho neodradil od toho, aby na konci června zamítl další spojení: tentokrát zhatil plány amerických telekomů Sprint a WorldCom. Řada dalších spojení se v průběhu letošního roku ocitla v ohrožení a nakonec prošla jen díky velkým ústupkům fúzujících firem. Monti stačil za rok svého úřadování zlikvidovat čtyři plánovaná spojení. I tyto spory však měly jedno pozitivum. Donutily komisi urychleně vypracovat návrhy na změnu legislativy volné soutěže, po níž se již delší dobu volalo. Úředníci na roztrhání. Bruselský úřad pro kontrolu fúzí a akvizicí (merger task force) praská ve švech. Zatímco před deseti lety ročně přezkoumával kolem šedesátky spojení, loni už to byly tři stovky. Letošní čísla budou ještě o něco vyšší. Jen lidí nepřibylo: od začátku své existence úřad zaměstnává dvaačtyřicet právníků a ekonomů. Pracují ve tří až čtyřčlenných skupinách, v čele každé je case manager, který za případ odpovídá. Právníkům a ekonomům je k ruce zhruba čtyřicet sekretářek, asistentů a technických pracovníků. „Potřebovali bychom nejméně dvacet expertů, prohlašoval na jaře šéf merger task force Gotz Drauz a hrozil kolapsem úřadu. Noví lidé nepřišli a úřad těžkopádně funguje dál. Právníci v Bruselu si ale stěžují, že přetíženost úředníků se negativně podepisuje na posuzování případů. „Nemají čas ani na schůzky, ani na podrobná vysvětlení celé kauzy. A když už se sejdeme, nejeví příliš ochoty poslouchat naše argumenty a debatovat o možných ústupcích, řekl týdeníku EURO zdroj z Bruselu, který si nepřál být jmenován. Experti tvrdí, že začne–li kontrola fúzí a akvizicí podléhat novému režimu, nebude nutné přijímat další lidi. Brusel oželí část pravomocí. První konkrétní návrhy spatřily světlo světa již v létě. Definitivní podobu získaly v září a zatím se kolem varianty schválené komisí nezvedl žádný povyk. Řada odborníků si myslí, že nový způsob kontrol by mohl začít fungovat již příští rok, nic ale není stoprocentně jisté. Značná část současných pravomocí komise totiž přejde na členské státy, a ty podle mnohých nejsou na nové povinnosti připraveny. Když se s kontrolami fúzí a akvizicí na evropské úrovni začínalo, všichni jásali. Společnosti, které se dohodly na spojení, musely dříve absolvovat schvalovací procedury v každé členské zemi Evropských společenství, v níž působily. Znamenalo to jak značné výdaje na právníky, tak velké časové ztráty. S novou právní úpravou mělo jít vše levněji a rychleji. Změny, které komise letos na podzim schválila, zruší ohlašovací proceduru. Většina firem již nebude muset absolvovat bruselský byrokratický kolotoč. Nový systém svěří rozhodování o spojeních národním orgánům – soudům a antimonopolním úřadům, a svou roli bude dál hrát i komise. Ta má rozhodovat výjimečně jen o nejsložitějších případech a bude mít mnohem větší možnost kontroly přímo na místě. K dispozici bude mít i vyšší hranici pro ukládání pokut. Všichni pak budou muset aplikovat evropskou legislativu tam, kde spojení ovlivní vnitřní trh. Obavy z vyšší odpovědnosti. Jedné věci se však mnoho odborníků obává: budou národní soudy schopné dostatečně kvalifikovaně posoudit dopad toho kterého spojení na celý evropský trh? „Národní orgány budou muset mnohem více spolupracovat, vyměňovat si tajné informace. Nejsem si jist, zda to především národní soudy zvládnou. Nemají dostatek zkušeností s konzistentní aplikací pravidel, tvrdí T. Reeves z bruselské pobočky právní kanceláře Clifford Chance. Zrušení oznamovací povinnosti bude mít pro firmy i jiný důsledek. Nová úprava na ně klade mnohem vyšší odpovědnost za uzavřené smlouvy ve vztahu k regulátorům. Samy budou muset správně odhadnout, zda jejich spojení nebude mít na trh negativní vliv. Pokud regulátor později zjistí, že spojení trhu uškodilo, budou muset zaplatit vysoké pokuty. Proto se už dnes mezi byznysmeny ozývají hlasy, že revoluční změny schválené v Bruselu nebudou tím nejlepším řešením. Někteří dokonce prohlašují, že dosavadní způsob dohledu nad fúzemi byl pro podniky méně riskantní. Jinými slovy, dával jim větší možnost přesvědčit regulátora, že fúze trhu neuškodí. Když totiž přesně neodhadnou, jaký názor by na spojení mohl regulátor mít, čekají je větší postihy než dosud. Reeves navíc tvrdí, že poměrně vysoké je i riziko rozdílných interpretací práva národními orgány. Spory o dopady. Když se dnes větší společnosti dohodnou na spojení, musí to v Bruselu do týdne ohlásit. Komise má měsíc, ve výjimečných případech šest týdnů, aby se k případu vyjádřila. Tiskový mluvčí komisaře Montiho tvrdí, že pro souhlas komise jsou důležité jen dvě věci: zda ze spojení bude mít zákazník užitek a zda se neomezí konkurence. Většinou vše probíhá bez problémů a komise dá spojení zelenou. Pakliže se tak ale nestane, nastává hloubkové šetření. To může trvat nejdéle čtyři měsíce, v jejichž průběhu musejí týmy právníků rychle vypracovat nebo obstarat analýzy dopadů na takzvaný relevantní trh. Kolem tohoto pojmu se často odehrávají velké hádky. Při zkoumání každého případu u merger task force mají právníci komise a spojujících se firem svůj vlastní výklad. Francouzský ekonomický měsíčník Les Echos tvrdí, že úředníci pod Mariem Montim mají poněkud zvláštní názor, když za relevantní na dnešním společném trhu pokládají trh národní. Tomu aspoň nasvědčují všechna závažná rozhodnutí, k nimž komise dospěla v uplynulém roce. Volvo a Scania měly po spojení získat kvazimonopolní postavení ve Skandinávii. Komise se tehdy obávala zhruba desetiprocentního nárůstu cen pro tamní spotřebitele. Jenže nová společnost v měřítku vnitřního trhu měla mít jen asi čtvrtinový podíl. Přitom DaimlerChrysler v té době ovládal už třicet procent trhu a nikomu to nevadilo.

Je „šílenec“ Monti SKUTEČNĚ šílený? Jen pár měsíců v Evropské komisi stačilo Mariu Montimu, aby se zařadil mezi postavy bruselské exekutivy, o nichž se nejvíce diskutuje. Mnohými je zatracovaný, mnohými uznávaný. Konzervativec, který nechápe nové potřeby trhu a navíc potřebuje všem ukazovat, jakou moc má on i celý Brusel, říkají jedni. Jejich oponenti na ochranu Montiho prohlašují, že je to vysoce vzdělaný, nekompromisní člověk, který nepodléhá nátlaku žádných lobbistických skupin. Říká se o něm, že má jeden jediný kult, a tím je soutěž. Sedmapadesátiletý úředník v komisi zdaleka není nováčkem. Od roku 1995 až do loňska byl komisařem pro vnitřní trh. Tehdy odolal nátlaku lobbistů za duty–free obchody a označil je za škůdce. Nepodařilo se mu však prosadit jednotnou vnitřní fiskální politiku. Monti se dlouhou dobu těšil velké podpoře Silvia Berlusconiho a také Romano Prodi ho pokládal za vysoce profesionálního a perspektivního odborníka. Po nástupu do čela komise z něj Prodi udělal komisaře pro soutěžní politiku s ročním platem zhruba 120 tisíc dolarů. Unijní legislativa volné soutěže a její prosazování je terčem řady sporů a bezpodmínečně potřebuje reformu. Není divu, když jde o velké fúze a akvizice, kartely a nekalou soutěž a logicky také o velké peníze. Monti vystudoval prestižní univerzitu Bocconi v Miláně, obor ekonomika a management, a poté postgraduál na americkém Yale. Vrátil se do Milána a stal se odborným asistentem. Vše nasvědčovalo tomu, že u práce na univerzitě zůstane. V sedmdesátých letech působil jako profesor v Turíně, poté se vrátil do Milána. Už mu však nestačilo učit studenty, a tak nastoupil u Fiatu, odkud odešel ke Generali a poté k italské pobočce IBM. V osmdesátých letech začal psát ekonomické komentáře pro Corriere della sera. Už v době, kdy byl komisařem pro vnitřní trh, v editorialu tohoto listu zdůrazňoval, jak je pro Itálii přímo podmínkou pro přežití splnění maastrichtských kritérií a včasný vstup do eurozóny. Miluje cyklistiku a četbu. Říká se o něm, že je renesančním člověkem. Jako snad každý obyvatel Milána fandí fotbalu, a to klubu AC Milán. Mnoha lidem vadí jeho nepříliš vytříbený slovník a také zvláštní smysl pro humor. Má manželku Elsu a dvě děti.