Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vytýká Česku slabou produktivitu, ale tenhle problém se týká i řady zemí, které se tradičně umísťují v žebříčcích konkurenceschopnosti daleko před námi. Produktivita ve vyspělých zemích zpomalila i přes převratný příchod internetu před dvaceti lety. Jeho vliv na produktivitu by měl být vidět, ale není. Čím to je?
V předminulém Oku jsem psal o doporučeních OECD pro Českou republiku. Vzkaz v každoročně posílané láhvi z pařížské centrály OECD zněl, že „v důsledku slabého růstu produktivity stagnuje od krize konvergence příjmů a životní úrovně k průměru OECD. Největší přínosy zahraničních investic a otevírání ekonomiky se již vyčerpaly, takže další růst produktivity musí vzejít z posílení konkurence na domácích trzích, vyšší mobility a lepšího řízení firem“.
Nemá cenu dneska opakovat minulé argumenty, ale přidal bych pár kousků pro hloubavého čtenáře. Velice obdobné poselství totiž poslala OECD do Jižní Koreje, podívejte se na tenhle obrázek:
Produktivita práce byla slabá. Procentuální změna v roční míře HDP na odpracovanou hodinu mezi 2011-2014 v cenách roku 2010 (Zdroj: OECD)
Z něj vyplývá, že průměrný růst HDP na odpracovanou hodinu byl v Jižní Koreji (červeně, sloupeček napravo od nás) v letech 2011-2014 jen nepatrně vyšší než v Česku, obdobně v to platí pro úspěšné Německo a Švédsko. V případě Finska byl dokonce záporný, stejně jako v případě Velké Británie; rovněž Dánsko a Spojené státy měly přírůstek nalevo od Česka, tedy nižší. Všechny tyhle země se tradičně umísťují v mezinárodních žebříčcích konkurenceschopnosti daleko před námi, dávají často mnohem víc na vědu, výzkum a inovace a jsou agresívními příjemci, pokud ne přímo průkopníky nových technologií.
Produktivita v posledních letech nic moc. Tohle je další obrázek, dokumentující, že v tom opravdu nejsme sami:
Produktivita zpomalila. Průměrná roční změna 1995-2005 a 2005-2015 (Zdroj: OECD)
Triviální problém to není, protože v delším období je každému jasná vazba mezi produktivitou, přidanou hodnotou a reálnými mzdami; a přes velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a příčinami pomalého růstu produktivity tahle vazba platí obecně. Přitom pokles mezi dekádou 1995-2005 a tou následující je naprosto zřetelný jak ve Spojených státech, tak i v průměru OECD, takže ty Spojené státy to fakticky nadlepšují. Od převratného příchodu www uběhlo dvacet let, jeho vliv na produktivitu by měl být vidět, ale vidíte, že není. Čím to je?
Jedna škola myšlení říká, že je ještě příliš brzy. Koneckonců předchozí pronikavé technologické revoluce měly velmi dlouhou náběhovou křivku, než se projevily v národohospodářské produktivitě. Železnici v kombinaci s parním strojem v tovární výrobě to trvalo v Británii tak 40-50 let, elektrifikace se v Americe okotila na národohospodářské produktivitě tak po čtyřiceti letech. Ekonomický historik by vám řekl, že to přijde, ale bude to ještě chvíli trvat, protože internet se ještě nepromítl na celkové kapitálové zásobě a celé průmyslové a společenské organizaci.
Druhá škola myšlení říká, že způsob, jakým počítáme HDP, je fundamentálně špatně, a že nepodchycuje všechny efekty nových technologií, že je zkrátka náš statistický aparát používaný k měření ekonomického výkonu blbý na kvalitativní změny.
| Nepřehlédněte komentáře Miroslava Zámečníka a Jeana Pisani-Ferryho k brexitu: Miroslav Zámečník: Emocionální rozhodování s ekonomickými dopady Jean Pisani-Ferry: Referendum o brexitu je testem rozumu  |
Třetí škola - s níž se v podstatě ztotožňuji - říká, že do míry přijetí inovací v posledních dvaceti let se promítla světová finanční krize, která vrhá velmi dlouhé politické stíny. Prokazatelně na Západě oslabila růstový výkon, investiční aktivitu, promítla se do zaměstnanosti, ale hlavně velmi změnila společenská očekávání. Nemohlo to zůstat bez politické odezvy. Podívejte se na razantní nástup populismu slibujícího ochranu před globalizací, která popravdě řečeno z definice slibuje velké benefity adaptabilním elitám, ale mizerný vývoj reálných mezd těm, kteří se nedovedou přizpůsobit, přitom se utkávají s globalizací dnes a denně na pracovním místě.
Výsledkem je pokračující nárůst nejen reálné, ale i pociťované budoucí nerovnosti. Nejen majetkové či příjmové, ale také nerovnosti budoucích šancí. Jestliže budoucnost není spojována s nadějí na zlepšení, ale naopak s pocitem ohrožení vás i vašich potomků, politická reakce na sebe nenechá dlouho čekat.
Levný chytrý mobil a sociální sítě v ohrožené společnosti pak nejsou nástrojem zvedání produktivity, protože znamenají lepší přístup na trhy, ale ventilování frustrace. Nejde o západní fenomén, ani náhodou. Ve spoustě rozvojových zemí třeba pokles cen vývozních komodit v kombinaci s novými technologiemi, které sice nevytvořily mnoho džobů nezávislých na komoditním cyklu, ale řádově zlepšily přístup k informacím a hlavně k jejich sdílení a nezávislé produkci, musí působit, a také působí stejně.
Co s tím? Co třeba tohle? As good as any.
