Evropská krize je způsobilá uvrhnout v roce 2012 do recese celou světovou ekonomiku. Existují však instituce, které mohou jednat tak, aby tomu – alespoň pro letošek – zabránily: centrální banky.
Foto: Profimedia.cz
Není už žádných pochyb o tom, že se do Evropy vrátila recese. První kvalifikované závěry o růstu HDP eurozóny za čtvrté čtvrtletí 2011 budou známy až v únoru. Ale jsou již k dispozici zhoršující se indikátory z průzkumů obchodních aktivit, podnikatelského prostředí a spotřebitelské důvěry. Všechny vykazují znepokojivý pokles. Výrazně se zhoršily prognózy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která pro tento rok před Vánocemi zveřejnila odhad růstu ve výši 0,2 procenta. Ještě loni v červnu prognózovala plus dvě procenta. Zhoršující se finanční krize, úvěrová krize v důsledku poklesu důvěry a důraz kladený evropskými vládami na restriktivní fiskální politiku stojí u kořene této „korekce“ – jak eufemisticky říkají ekonomové s žulovou vírou v „sebeopravnou“ schopnost trhů.
Na těchto výhledech lze ukázat, jak jsou naše ódy na českou korunu liché. Pozice mimo eurozónu Českou republiku neušetřila shodné prognostické trajektorie. Český státní rozpočet na rok 2012 byl „po evropsku“ – byť poněkud optimističtěji – koncipován na růst 2,5 procenta. Odhad ministra financí Miroslava Kalouska z minulého týdne rovněž počítá s nulovým růstem až dvouprocentním propadem. Koruna nekoruna, s eurozónou jsme na stejné lodi.
Křehká americká naděje
Zatímco se Evropa noří do krize, americká ekonomika je na tom lépe, než se očekávalo. Táhne ji nahoru domácí poptávka a boom ve výrobě energií, růst HDP evidentně zrychlil a ve čtvrtém kvartálu nejspíš meziročně překročil tři procenta HDP. Ekonomika USA těží z příznivých monetárních a finančních podmínek vytvořených velmi expanzivní politikou americké centrální banky (Fed), která cíleně udržuje slabý dolar podporující vývozy. K oživení přispívá zvyšující se důvěra spotřebitelů, kteří snižují míru úspor. Stále však jde o oživení bez práce. Nedávné zlepšení ve sféře zaměstnanosti není dostatečné k tomu, aby posunulo ekonomiku k samovolnému růstu. Za této situace zůstává oživení velmi křehké.
Navíc je zpomalení zřetelné v rozvíjejících se ekonomikách. Čína, Jižní Korea, Tchaj-wan, Indie a Brazílie vykazují výrazné zpomalení ekonomické aktivity na konci roku 2011. Asie silně pociťuje dopady poklesu evropského trhu. Evropa sice „spolyká“ jen 17 procent asijských exportů, přesto však představuje až šest procent celkového HDP asijských ekonomik. K tomu přistoupilo v letech 2010–2011 zpřísňování monetárních politik v Indii a Číně, které postihuje domácí poptávku. Zhoršení situace v rozvíjejících se ekonomikách je zodpovědné za stagnaci světového obchodu, který koncem loňského roku prakticky přestal růst.
Tři kanály krize
Při stále větší provázanosti výroby na celém světě je mezinárodní obchod důležitým kanálem šíření krize. I když je stagnace obchodu významná pro rozvíjející se ekonomiky, sama o sobě nemůže způsobit recesi v Americe a Japonsku, jejichž růst je primárně odvozen z domácího trhu. Tyto ekonomiky jsou však velmi citlivé na finanční dopady evropské krize.
Ta se především šíří prostřednictvím finančních trhů. Padající akciové trhy podlamují důvěru soukromých subjektů, odrazují firmy od investic a zhoršují majetkové poměry vůbec, a tím i spotřebitelské výdaje. Podle OECD způsobuje pokles na akciovém trhu USA o 10 procent snížení soukromé spotřeby o jedno procento.
Mezitím nedůvěra finančních institucí a vkladatelů z celého světa vede ke stahování kapitálu a k přerušení úvěrových toků, které krizi v Evropě prohlubuje. Atmosféra silné nechuti k rizikovému chování vede globální kapitál k „repatriaci“ k bezpečnějším měnám (dolar, jen, švýcarský frank), což ústí v úvěrovou krizi v rozvíjejících se ekonomikách a k růstu tamní „rizikové prémie“. To ohrožuje finanční krizí nejzranitelnější z těchto ekonomik, jejichž největší výskyt je ve východní Evropě.
Osamělost centrálních bank
Míra rizika, že se evropská krize zvrhne v novou globální recesi, je kriticky závislá na reakci vlád a centrálních bank. Summit EU v Bruselu 9. prosince se téměř úplně věnoval posílení fiskální disciplíny a nereagoval na výzvy, jež krize přináší. V USA se předtím – 21. listopadu – „supervýbor“ republikánů a demokratů nedohodl na přístupu k veřejnému dluhu, což zřejmě povede k větší fiskální zdrženlivosti v prvním čtvrtletí 2012. V rozvíjejících se ekonomikách jeví vlády malou ochotu použít oživovací rozpočtovou zbraň, protože se v období averze k riziku obávají reakce trhů.
Při absenci „oživovacích“ rozpočtových injekcí leží veškerá obrana proti krizi na bedrech centrálních bank. Uvolnění měnové politiky snížením úrokových sazeb probíhá v eurozóně i mimo ni – a například také v Austrálii, Brazílii či Indonésii. Čína snížila bankám povinné rezervy a nekonvenční opatření – nová kola kvantitativních uvolňování – se roztočila ve Spojených státech i Velké Británii.
Hlavní neznámou zůstává Evropská centrální banka. Snížila klíčovou sazbu na jedno procento, ulehčila bankám přístup na úvěrový trh a nakupovala na sekundárním trhu státní dluhopisy. Tato opatření sama o sobě však neobnovila důvěru finančních trhů a nesnížila dluhovou službu Řecka či Portugalska. Toho může ECB dosáhnout jedině v roli „věřitele poslední instance“, který je schopen – stejně jako Fed, Bank of England nebo Japonská centrální banka – přistoupit k politice kvantitativního uvolňování a „utopit“ veřejný dluh v záplavě natištěných peněz. Vzhledem k německé neústupnosti je však tato nutná, kontroverzní, leč jediná obrana proti krizi zároveň nejméně pravděpodobná.
