Slovensko zkouší zavést odvodový bonus. Reformu, na níž kdysi pohořela ODS
Ladislav Orbán je spokojený muž. Když v bílém plášti prochází kolem naleštěných nerezových strojů, připomíná lékaře, jenž hrdě představuje svůj tým. Jeho doménou však není medicína, ale výroba uzenin. Klobásy od Orbána zná v Bratislavě víc lidí, než kolik by si jich dokázalo vzpomenout na jméno ministra financí. Uzenář, který kdysi začínal podomácku, má dnes novou výrobní halu postavenou za přispění Evropské unie a ve městě platí za solidního zaměstnavatele. Kolik řezníků pro něj pracuje na dohodu nebo živnostenský list? Ladislav Orbán nevěřícně kroutí hlavou. „Ani jeden. Když tu někdo bourá maso nebo vyrábí párky, tak přece chodí do práce a je můj zaměstnanec, ne?“ vysvětluje bratislavský řezník. „Na nějaké ty finanční triky já nevěřím, jsem muž ze staré školy,“ dodává hrdě.
Kdyby mělo Slovensko takových podnikatelů více, je dost dobře možné, že by nemuselo řešit podobný problém jako Česko: chybějící peníze v rozpočtu. A jelikož obě země nasadily stejnou akutní léčbu, mohlo by se na první pohled zdát, že jsme opět v dobách společné federace s jedním ministerstvem financí. Slovenské má ale náskok. Zatímco v Česku se bude letos narovnávat sazba daně z přidané hodnoty na 20 procent, Slováci šokovou léčbu pomocí DPH provedli ještě za vlády Mikuláše Dzurindy v roce 2005. Loni jen přidali jeden procentní bod navrch. „Zvýšení v minulém roce bylo jen první pomocí ekonomice. Bez ní by se Slovensko za tři roky ocitlo na prahu bankrotu,“ vysvětlil týdeníku EURO Peter Goliaš, ředitel ekonomického think-tanku INEKO.
Dál už ale česko-slovenské poměřování pokulhává. Na rozdíl od tuzemska, kde se pomocí čachrů s DPH jen látají díry v důchodovém systému, mají Slováci vymyšlenou komplexní sociální reformu. I když funguje zatím jen na papíře, může být pro nás inspirací. V dobrém i ve zlém.
Pět let po narovnání DPH na jednu sazbu Slováci zjišťují, že efekt vyššího výběru daní vyšuměl. Zvýšené přímé daně přinesou okamžité peníze, ty ale samy o sobě nic nezachrání. Dokonce ani sama důchodová reforma nestačí. Bez další hloubkové revize všech daní, pojištění, odvodů a odpisů může i v Česku lehce nastat podobná situace, kterou teď horečnatě řeší naši východní sousedi – peníze už zase došly. Řečeno parafrázovaným výrokem Vladimíra Špidly – zdroje tu nejsou. A je tu ještě jeden důvod, proč se o slovenské reformy zajímat. Svoboda a Solidarita (SaS), druhá nejsilnější koaliční strana v čele s autorem Dzurindových reforem a bývalým podnikatelem Richardem Sulíkem, bojuje za prosazení odvodového bonusu. Jinak také „tlusté peněženky“, s níž v rámci své modré šance před pěti lety pohořela ODS.
Jánošík naruby
A stejně jako kdysi Vlastimil Tlustý, zkouší také Richard Sulík obrátit jánošíkovské heslo „bohatým brát a chudým dávat“ na „dávat skoro všem“. Odvodový bonus vypadá na první pohled stejně fantasticky jako pokus o sestrojení perpetua mobile. Také dosud největší ekonomický experiment od dob kuponové privatizace prozatím funguje jen na papíře a připomíná pohádkový příběh o tom, jak se všichni budou mít dobře. Richard Sulík, na něhož po volbách tak trochu zbyla funkce předsedy parlamentu, si svůj koncept rozložil do tří let. A nijak se netají tím, že by chtěl završit své dílo, které v roce 2004 odstartoval jednotnou daní z příjmu ve výši 19 procent. Přesně tou daní, z níž kdysi opisovala ODS.
Jak by měla reforma, která prozatím nikde na světě nefunguje, vypadat? Nejprve by se ořezaly sociální dávky, jejichž počet by měl klesnout ze 70 na pouhých šest. Velké finále by pak v roce 2013 obstaral přechod na systém negativní daně z příjmu, kterou propagoval nobelista Milton Friedman a u nás se o ni před šesti lety pokoušel stínový ministr financí ODS Vlastimil Tlustý (viz Univerzální voják Tlustý). Každý občan bude mít nárok na základní státní dávku ve výši životního minima, která dnes dosahuje 185 eur měsíčně. Dávka se bude snižovat úměrně k platu. Při desetinásobku životního minima klesne na nulu. Ani pak ale efekt „tlusté peněženky“ nevyprchá. Díky snížení sociálního a zdravotního pojištění, které chce Sulík vybírat po devíti procentech ze superhrubé mzdy, se čistý příjem zvedne i těm, kdo už na bonus ztratí nárok.
A kde na to všechno Slovensko vezme? Kromě zeštíhlení sociálního státu, na který dnes padne 46 procent rozpočtu, také rozbouráním existujícího důchodového systému. Zatímco dnes průměrný starobní důchod vyplácený státem dosahuje 360 eur, po završení Sulíkových reforem by penzisté z eráru pobírali jen odvodový bonus – tedy oněch 185 eur měsíčně. Vše ostatní by si museli naspořit ve druhém pilíři – tedy v penzijních fondech.
Jenže do takové revoluce se zatím na Slovensku žádné politické straně příliš nechce. Ostatně na přísně liberálním modelu jednotné základní dávky, kterou by ve stejné míře pobírali penzisté i nezaměstnaní, už netrvá ani sám Richard Sulík. „Rozhodně nepoložím vládu jen kvůli tomu, že nebudu mít svoji hračku,“ říká rezolutně s tím, že parametrickým změnám se nebrání. Podobně to vidí i ekonom Peter Goliaš: „Myslím si, že je to trochu utopie a nakonec to v původně navrhované podobě politicky neprojde.“
Superhrubá inspirace z Česka
Což ovšem nemění nic na plánu, že minimálně první tři kroky sociálních reforem ze Sulíkovy dílny se podaří protlačit parlamentem. Jako první chce Slovensko od 1. ledna 2012 zavést superhrubou mzdu a dokončit projekt Unitas – postupně sloučit daňové a celní úřady se Sociální pojišťovnou (obdobou České správy sociálního zabezpečení) do jediného superúřadu. Česko-slovenská inspirace tady platí obráceně. Zatímco Praha dnes narovnáváním DPH kopíruje program Dzurindovy vlády, v tomto případě opisovala Bratislava z plánů českých politiků. Potíž je ovšem v tom, že samotné sčítání podílů zaměstnance a zaměstnavatele je pouhou účetní pomůckou, která zpřehlední kalkulaci odvodů. Do tolik propagovaného rovnostářství, na němž stojí a padá odvodový bonus, má superhrubá položka daleko. Mít přehlednější výplatní pásku ještě neznamená odvádět státu stejně. Typickým příkladem je Česko, které chce naopak superhrubou mzdu od příštího roku zrušit. Zatímco bezdětný zaměstnanec s průměrným platem odvede sám za sebe jedenáct procent z toho, co dostává od zaměstnavatele jako hrubou mzdu, s polovičním platem a dvěma dětmi zaplatí nulu.
Živnostníci, třeste se
Mnohem zásadnější tah ovšem kabinet premiérky Ivety Radičové chystá na příští rok v daňové soustavě. Zatímco pro zaměstnance se prakticky nic nezmění, stát řádně zatopí především živnostníkům a těm, kteří pracují na dohodu. A to je v zemi se čtrnáctiprocentní nezaměstnaností znepokojující zpráva. Vláda se chystá především zvýšit vyměřovací základ. Zatímco dnes představuje stejně jako v Česku polovinu příjmů, napřesrok by se měly výdělky dělit koeficientem ne vyšším než 1,4. Zaplacené sociální a zdravotní pojištění už také nebude možné odečíst z daní. Samostatně výdělečně činní si budou muset sáhnout hlouběji do kapsy. „Podle našich odhadů zaplatí živnostník vydělávající měsíčně kolem 1500 eur o padesát eur navíc. U lidí zaměstnaných na dohodu to u stejného výdělku může být až sto eur,“ vypočítává Peter Goliaš.
Jednou z těch, koho vyšší zatížení postihne, je i Janka Ondíková, produkční bratislavského klubu A4. O samotný provoz sálu, který vznikl v místech legendárního V-klubu, kde začínali třeba Jožo Ráž nebo Marián Labuda, starost nemá. A4 sídlící v nevzhledném Domě umění na náměstí SNP má granty z Evropské unie, Visegrádu i od ministerstva kultury. Jenže lidé, kteří se o alternativní prostor starají, jsou živi z autorských honorářů. A ty už od letošního roku podléhají sociálnímu pojištění. Zatímco v Česku takové pravidlo platí už od roku 2009, na Slovensku o něm ví málokdo. Navíc se nové opatření natvrdo projeví až napřesrok při ročním zúčtování.
„Volila jsem pravici, protože jsem si myslela, že dává prostor vlastní iniciativě a upřednostní ty, kteří se o sebe dokážou postarat sami. Jenže teď na to spíš doplácíme,“ říká Ondíková. Za pravdu jí dává i základní myšlenka, na níž je odvodový bonus postaven. Měl by totiž motivovat občany, aby si sami hledali práci a nebyli odkázáni na životní minimum garantované státem.
Život na fakturu
Důvody, proč se pravicová vláda rozhodla ubrat zrovna těm, kteří nespoléhají na státní politiku zaměstnanosti, jsou přesto přesvědčivé. Živnosti totiž nezneužívají pouze ti, kteří pracují na volné noze, protože si jejich klienti nemohou dovolit vytvořit zaměstnanecké místo. Na Slovensku se s fakturanty roztrhl pytel a nejen firmy, ale i sami zaměstnanci rádi přecházejí na klasický „švarcsystém“.
I když žádné oficiální statistiky zaměstnaneckých míst, která se obcházejí pomocí živností a faktur, neexistují, leccos napoví výběr odvodů. Sedmdesát procent OSVČ na Slovensku platí minimální odvody, které v tomto roce činí 109 eur měsíčně. „Dá se logicky usoudit, že z těch 70 procent značná část optimalizuje základ daně a ve skutečnosti má vyšší příjmy,“ varoval ministr financí Ivan Mikloš.
Také strůjce reforem Richard Sulík poukazuje na to, že hlouběji do peněženky budou mít především ti, kdo šidí stát. „Dopady na živnostníky budou poměrně malé. Reforma postihne ty, kteří dnes legálními způsoby obcházejí povinnost platit odvody, kteří mají velké příjmy z kapitálu,“ hájí chystané kroky vlády. Ekonom Radovan Ďurana z Ústavu ekonomických a sociálních studií INESS ale upozorňuje, že jednoduchá rovnice, podle níž tvrdší pravidla automaticky povedou k vyšším příjmům do rozpočtu, zdaleka neplatí. „Výdělek na faktury vykazuje půl milionu lidí. Neznamená to ale, že kdyby všichni odvedli státu více, situace se jak mávnutím kouzelné hůlky zlepší,“ argumentuje. Sám odhaduje, že možná až pětina lidí kvůli zvýšeným odvodům raději s legální živností skončí a bude část příjmů vydělávat bokem, načerno.
Skončit jako Tlustý
Sulíkovi proto hrozí, že se dostane do stejné situace jako jeho někdejší zaměstnavatel Vlastimil Tlustý – reforma zůstane stát na půli cesty. Povede se přijmout superhrubou mzdu, která v kombinaci s rovnou daní tvoří pouhý základ přestavění systému, o odvody se ale povede v rámci koalice dlouhá bitva, která skončí patem.
České zkušenosti se zamrzlou reformou ovšem už Tlustý nenabídne. I když velmi stál o to, aby se role vyměnily a český exministr financí přešel do Sulíkova týmu, strůjce slovenských reforem s ním nepočítá. Nepočítá ani s tím, že by „z jedné vody načisto“ slovenskou superhrubou mzdu spojil s reformou sociálních výdajů. „Samotný přechod na superhrubou mzdu si vyžádá 900 dílčích změn v zákonech. Kdybychom k tomu přidali ještě odvodový bonus, tak se to celé rozsype. Technicky mezi tím musí být jednoletá přestávka,“ obhajuje Richard Sulík slovenský reformní fahrplan.
Srovnání s osudem reforem, které kdysi sestavoval Vlastimil Tlustý, nicméně pokulhává ještě v jednom podstatném bodě – na rozdíl od Česka není třeba dokazovat, že se odvodový bonus vyplatí. V loňské koaliční dohodě je pouze šalamounky zmíněno, že se zavede, pokud bude „rozpočtově neutrální“ a nebude mít dopad na nejchudší vrstvy. „Je to formulováno tak vágně, že si to každý může vyložit po svém,“ hodnotí dosavadní kompromis ohledně zemětřesení v sociálních výdajích Radovan Ďurana z think-tanku INESS.
Stejně tak si každý může vyložit po svém i výpočty, které mají výhody odvodového bonusu dokázat. První vzorečky sestavil v roce 2004 sám Sulík, přičemž mu vyšel přebytek ve výši 72 miliard slovenských korun. O dva roky později dopady negativní daně propočítával Ekonomický ústav SAV a vyšlo mu úplně jiné číslo – propad o 58 miliard korun. Není to jen tím, že každý vycházel z jiného modelu. Propočítat reformy, kdy se změní úplně všechny parametry sociálního systému, je totiž prakticky nemožné. Jedinou jistotou je vyčkat, jak to dopadne, a doufat, že se kýžený efekt posílení zaměstnanosti seškrtáním sociálních dávek dostaví.
Analogie s osudem modré šance, kterou ODS nakonec před pěti lety zazdila sérií různých přilepšení před volbami, ale v případě dnešního Slovenska pokulhává. Richard Sulík není Vlastimil Tlustý a nepíše se rok 2005. A i když odvodový bonus s největší pravděpodobností nebude platit pro důchodce ani nezaměstnané, jak si liberál Sulík původně maloval, tlak na co nejpřehlednější a nejúčelovější sociální dávky sílí. Zvlášť když Slovensko už není jedinou ekonomickou laboratoří, která o negativní dani uvažuje, a dostalo nečekaného spojence.
Britská karta
Velký třesk v systému vyplácení dávek chystá také Velká Británie. Ministr práce Iain Duncan Smith na příští rok ohlásil nejrozsáhlejší reformu podpor od druhé světové války. Prozatím by šest nejdražších položek mělo být sloučeno do jedné jediné, takzvaného univerzálního kreditu. Ostatní by měly být přezkoumány tak, aby se jejich objem alespoň snížil. Start je naplánován stejně jako u našich východních sousedů na rok 2013. „Konzultoval jsem to s britskými kolegy a jde o jednu a tu samou věc. Mělo by to umlčet naše kritiky,“ raduje se slovenský ministr práce Jozef Mihál ze Sulíkovy SaS. Ostatně, že to Slovensko s reformními snahami myslí upřímně, dokazuje i on sám. Pro post místopředsedy vlády, který má dbát na to, aby se do rozpočtu vrátilo víc peněz od nepoctivců a zároveň se méně vydalo nepotřebným, má tu nejlepší kvalifikaci. Dvacet let totiž vedl konzultační firmy, které radily, jak se placení daní vyhnout.
Univerzální voják Tlustý
Ač se koncept odvodového bonusu může zdát slovenským unikátem, zanechal kdysi zřetelnou stopu v Česku. Ještě před tím, než se před pěti lety Vlastimil Tlustý (ODS) stal ministrem financí, patřil do jeho týmu poradců také strůjce slovenské reformy odvodů Richard Sulík. Nikoli náhodou – ODS totiž ve stejné době jako Sulík pracovala na takzvané univerzální dávce, která měla korunovat myšlenku rovné daně.
S prosazením jednotné dávky, kterou občanští demokraté nazývali také „zaručený příjem státu“ to ale bylo o dost složitější než na Slovensku. ODS navrhovala dávku sjednotit na šest tisíc korun (zhruba stejně jako plánují Slováci), přičemž děti měly dostávat 2400 korun. „Všem rodinám se výrazně zvýší čisté příjmy,“ přesvědčoval Vlastimil Tlustý v roce 2005 s kalkulačkou v ruce. Dopad na státní rozpočet, s nímž ODS v rámci celé ekonomické reformy počítala, vypadal skvěle. První rok měl skončit deficitem 18 miliard, druhý rok „červenou nulou“, tedy propadem o 1,3 miliardy, třetí rok měl naopak přinést výnosy – konkrétně až patnáct miliard. Cifra to ale byla nereálná – mimo jiné počítala se sedmiprocentním růstem ekonomiky a snížením počtu nezaměstnaných o 100 tisíc za rok. Sama ODS vzápětí otočila – v roce 2006 přiznala, že by za čtyři roky zemi zadlužila o 270 miliard korun. To už se ale k tlusté peněžence přidala nulová DPH na potraviny a další předvolební dárky, které liberální koncept rozmetaly.
