Volba dlouholetého poslance s vyhraněnými názory Jeremyho Corbyna do čela britské Labour Party byla označena za zemětřesení. Zda se otřes dotkne jen největší ostrovní levicové strany, nebo i celé monarchie, teprve ukáže čas. Již nyní ale komentátoři zahraničních deníků pitvají programové priority nového lídra.
Zvolení Jeremyho Corbyna vůdcem Labour Party je v britské politice zcela mimořádná událost. Vysílá jasnou zprávu establishmentu, že ve společnosti je silný hlad po změně politické praxe. Nudné pole konvenčních kandidátů bylo zanecháno v prachu cesty vzbouřencem, který boří všechna pravidla.
Corbyn nevypadá jako poslanec, o premiérovi nemluvě. Nikdy nebyl ministrem. Ani stínovým. Jeho politický program byl považován za nevolitelný celých 32 let, která strávil v parlamentu. Přesto se lidé semkli a zvolili jej do čela labouristů, přitahováni čistotou a upřímností jeho postojů v otázkách životního prostředí, rovnosti a excesů kapitalismu.
Stojí za povšimnutí, že první politickou oblastí, kterou zmínil ve své vítězné řeči, bylo právě životní prostředí. Jedním ze smutných aspektů posledních voleb bylo právě vytlačení zelených témat na okraj. Corbyn také správně prohlásil, že „obludná úroveň nerovnosti v naší společnosti“ není nevyhnutelná, nutná ani správná. To bylo oblíbené téma i Corbynova předchůdce Eda Milibanda, ale ten z něj nedokázal udělat ani soudržné sdělení, natož věrohodnou politiku.
Doufejme, že Corbyn bude v tomto směru tvrdší a radikálnější. Mnohé se teprve uvidí. Je ale jisté, že náš politický systém není v tak skvělém stavu, aby mu nemohl prospět určitý otřes.
The Independent: Touha po změně
Die TagesZeitung: Rebel bez šance
Velká Británie již léta zakouší škrty, propouštění, privatizace a zmrazení platů. Propast mezi bohatými a chudými se přitom prohloubila. Nový šéf Labour Party Jeremy Corbyn viděl důsledky této politiky ve vlastním volebním okrsku Islington. Proto také uměl najít způsob, jak svou osobou nadchnout řady zkroušených. Populistickou rétorikou vzývá sociální rovnost a civilizovanou politiku, zvýšení výdajů chce živit vyšším a spravedlivějším zdaněním a inovativním ekonomickým programem. Šestašedesátiletý nový lídr levice má však dosud minimální zkušenost s politickou zodpovědností.
Léta strávil v zadních lavicích sněmovny, odkud často hlasoval proti vlastní frakci. Británie si jistě může dovolit sociální spravedlnost, což ostatně tvrdí i šéfka MMF Lagardeová, problém je, že nikdo přesně neví, jak toho docílit. Tím spíše, že není jasné, kdo by chtěl Corbynovi s takovou změnou pomoci. Zvláště židovské společenství je kvůli Corbynovu přístupu k Izraeli a jeho okolí velmi znepokojeno. Nápady na opouštění NATO či nový, kompromisnější přístup k Falklandám otravují samotné Brity.
Jeho šance na zastavení úsporné politiky konzervativců jsou ještě menší. Corbyn tak bude jen útočit v parlamentu, a to bez větších následků. Další parlamentní volby budou až za pět let, konzervativci tak mají spoustu času Corbynovy návrhy rozprášit.
Financial Times: Problémy veřejného vlastnictví
Mezi mnoha radikálními představami Jeremyho Corbyna o státním vlivu na ekonomiku je jedna, která představuje obzvlášť velký krok o dekády zpět. Nový vůdce labouristů už dlouho slibuje, že železniční průmysl, v devadesátých letech rozdělený a privatizovaný, vrátí do veřejného vlastnictví. Představy jeho kolegů jdou ještě dál. Stínový ministr financí John McDonnell opakovaně vyjádřil touhu znárodnit všechny privatizované podniky, a to klidně bez kompenzací současným vlastníkům, budeli to nutné.
McDonnelovo povýšenecké ignorování principů soukromého vlastnictví a také udržitelnosti penzijních schémat, která na něm stojí, je bizarní. Leží zcela mimo oblast rozumné politické diskuze. Aby stát konfiskoval majetek jen proto, že se mu nelíbí, jak byl – legálně – prodán předchozími vládami, to je porušení základních principů přirozeného práva, nemluvě o ekonomické efektivitě. I kdyby se něco takového někdy stalo vládní politikou, musí podobný plán narazit do zdi u Evropského soudu pro lidská práva.
Velké státní záchranné programy během krize, zvláště ve finančním a automobilovém sektoru, bohužel dodaly novou sílu myšlenkám na stálé veřejné vlastnictví a ekonomickou kontrolu. Je ale třeba jasně říci, že v těchto případech šlo o mimořádná opatření v mimořádných časech. Vláda USA správně prodala své podíly v General Motors a britský kabinet správně vrátil Northern Rock zpět do soukromého sektoru.