Po osmi letech v kómatu zemřel bývalý izraelský premiér a generál Ariel Šaron. Jeho smrt opět rozproudila debaty o úloze tohoto muže v dějinách židovského státu i celého Blízkého východu.
Izraelský list Jerusalem Post, který má blíže k „jestřábím“ postojům, jej líčí hlavně jako velkého služebníka lidu a realistu. Na opačném pólu stojí íránský deník Tehran Times, pro nějž Šaron představuje „epicentrum zla a brutality“. Podle amerického The Washington Post odešel člověk, který byl na cestě k blízkovýchodnímu míru, avšak jeho nástupci na něj nedokázali navázat.
The Jerusalem Post: Šaronův odkaz
Nebyl to ani rétor ani intelektuál. Nepředložil žádnou politickou teorii ani propracovanou ideologii a jediná politická instituce, kterou založil, Kadima, jej sotva přežila. Byl intuitivní, nikoli analytický. Před idejemi upřednostňoval akci. Těžko proto hovořit o „buldozerově“ odkazu. Pokud se jej přesto pokusíme hledat, byla by to jeho nekonečná oddanost židovskému národu a zemi Izrael a také schopnost utvářet vojenskou a politickou realitu tak, aby to nejlépe sloužilo zájmům jeho lidu.
Již v politické funkci získal části území Západního břehu včetně mimořádně historicky a nábožensky významných lokalit jako Elon Moreh či Beit El. Chápal zásadní důležitost míst, jako je Hebron, pro židovskou komunitu. Koncem sedmdesátých let v pozici ministra zemědělství dokázal, aby právě tento úřad mohl zakládat židovské osady v Judeji, Samaří a Gaze.
Začátkem devadesátých let vedl obrovský státní projekt bytové výstavby na obou stranách Zelené linie pro stovky tisíc imigrantů ze Sovětského svazu. V roce 2004 si Ariel Šaron uvědomil, že kontrola Západního břehu a Gazy Izrael ohrožuje. Spustil proto plán evakuace židovských osad v Gaze a severním Samaří. Tímto dramatickým obratem se ale z ničeho nic nestal liberálním romantikem. Naopak, byl to jeden z největších realistů v izraelské politice.
The Washington Post: Šaronova vize zůstává nenaplněna
Život Ariela Šarona kopíroval trajektorii dějin Izraele – od chlapeckých let strávených na sekulární farmě v dobách britského mandátu přes účast v izraelské Válce za nezávislost po bitvy a obléhání šesti dekád, které následovaly. Co je nejzajímavější, proválčený život jej nakonec už jako izraelského premiéra dovedl na vrchol mírových snah. Šaron po celý život oplýval vojáckým odhodláním a zápalem, ale i nemilosrdností.
V padesátých letech vedl Jednotku 101, komando, jež v roce 1953 v odvetném nájezdu na vesnici Kibíja zabilo 69 Arabů včetně žen a dětí. V dalších bojích se Šaron ukázal jako válečný hrdina. Od sedmdesátých let se přesunul na politická kolbiště, kde se stal nepřehlédnutelnou figurou prosazující své záměry s neoblomnou zuřivostí. Expanzivní pohled na izraelskou vojenskou moc jej nakonec dovedl k největší katastrofě jeho kariéry – k invazi do Libanonu v roce 1982.
Nesl „nepřímou odpovědnost“, jak později konstatovala vyšetřovací komise, za masakr palestinských uprchlíků. Jako premiér na začátku nového tisíciletí ovšem Šaron dospěl ke stejnému závěru jako před ním Jicchak Rabin – že budoucí bezpečnost Izraele lze zajistit jen odloučením obou národů. Vzdal se pásma Gazy a začal stavět bariéru na Západním břehu. Vedl Izrael k rozhodujícímu stažení ze sporných území. Pak onemocněl. Je třeba říci, že jeho nástupci bohužel zůstali zaseklí tam, kde on skončil.
Tehran Times: Buddha, nebo řezník?
Po smrti Ariela Šarona se západní média mohou přetrhnout, aby jej vykreslila jako Buddhu Blízkého východu. Přitom celý svět ví, že své nirvány dosáhl Šaron v září 1982 v uprchlických táborech Sabra a Šatíla, kde libanonští žoldáci s podporou izraelské armády zmasakrovali tisíce nevinných Palestinců a libanonských muslimů.
Šaron byl mužem, jehož seznam zločinů proti lidskosti se může směle měřit s Adolfem Hitlerem či Slobodanem Miloševićem. Bylo šokující vidět, jak takové epicentrum zla a brutality bylo nazváno „mužem míru“ nejen mnoha západními vůdci, ale také mnoha mocnými médii. Novinář za novinářem, komentátor za komentátorem vnucují představu světa, v němž se Šaron přerodil z karabáče ve svatého. Jako důkaz přerodu přinášejí příběh, jak Šaron přes nesouhlas Izraelců v roce 2005 ukončil okupaci pásma Gazy.
Neobtěžují se dodat, že podle dohody, kterou v Oslu podepsali Jicchak Rabin a Jásir Arafat, měli Izraelci odejít ze Západního břehu a z Gazy v květnu 1999, nikoli v dubnu 2005. A nezapomeňme, že i přes Šaronův údajně „kurážný a bolestivý krok“ si Tel Aviv ponechal kontrolu nad vzdušným prostorem Gazy, teritoriálními vodami a hraničními přechody. Pohyb Palestinců a jejich kontakt s okolním světem je stále kontrolován Izraelci a jejich příhraničními jednotkami. Gaza je odříznuta od světa.
Čtěte také:
Profil: Zjihlý jestřáb Ariel Šaron
