Muslimskému světu neudělal útok v redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo dobrou službu. Jak je patrné z komentářů arabských médií, pro extrémní postup radikálů nikdo nenašel ani nehledá pochopení. Přesto je z příspěvků patrná hořkost nad pokrytectvím a dvojím metrem Západu.
Mediální pokrytí střelby v Paříži je v souladu s informováním o předchozích podobných událostech – je mylné, senzacechtivé a absurdní. Novináři naskočili na vějičku „Je suis Charlie“, ačkoli mnozí by se s obsahem magazínu nikdy neztotožnili. Litovat zmařených životů se přece dá i bez sebeidentifikace s oběťmi. Zdá se, že se média zdráhají stopovat příčiny radikalismu, který k útoku vedl, jako by z nich taková činnost dělala obhájce vrahů. A tak se o odcizení muslimů ve Francii i jinde v Evropě prakticky nevede debata.
Výsledkem je zjednodušený diskurz: islám versus svoboda slova. Ta je pak naivně líčena jako absolutní, což povzbuzuje evropskou extrémní pravici.
Ve skutečnosti má každé právo svou mez. Podle organizace Index cenzury, která od roku 1972 sleduje míru svobody projevu ve světě, je ve Francii toto právo „omezeno při hanobení a narušení osobních práv“. Proti šíření nenávisti se pak francouzská legislativa podle téže organizace staví skoro nejpřísněji v Evropské unii. V zemi je stejně jako v dalších evropských státech zločinem popírat holokaust, ale ne jiné genocidy.
Se svobodou slova se nakládá ve dvojím standardu: Charlie Hebdo vyhodil jednoho ze zaměstnanců kvůli antisemitismu, podobně dánský list Jyllands-Posten záhy po zveřejnění karikatury Mohameda v roce 2005 uvedl, že nebude publikovat obsah útočící na křesťany a židy. Strávil jsem deset let v čele britského regulátora médií a za tu dobu viděl jasně, že muslimové jsou často líčeni pohrdavě. Pokud si majorita pěstuje právo útočit na minoritu, ta se bude vždy radikalizovat.
Al-Džazíra: O svobodě slova
Daily News Egypt: Extrémní rozpory
Jako muslim dokážu pochopit ty, kteří kdy byli naštvaní kvůli komentářům a kresbám na stránkách magazínu Charlie Hebdo. Zároveň jako novinář vím, že svoboda slova je základní věcí, o níž se nevyjednává. Pro všechny muslimy je prorok nejvážnější z červených linií. Pro novináře je neméně závažnou linií svoboda slova. V Paříži se tyto červené linie proťaly a výsledkem je masakr s 12 zavražděnými. Tragédie nás zanechala před velkou otázkou: Proč?
Charlie Hebdo je silně levicový magazín. Vždy chtěl provokovat. Jako píšící autor tomu rozumím: vyprovokovat čtenáře k reakci znamená být o krok blíže ke změně jeho pohledu na svět. Jako muslim nicméně musím zároveň zpochybnit smysl kreslení nahého Mohameda. Je samozřejmě logické, že proti idejím by se mělo bojovat idejemi. Ale pro ty, kteří neprospali dvacáté století v hluboké jeskyni: ideje někdy mohou mít násilné důsledky, zvláště když se pustí do vroucích vod náboženských dogmat.
Kde je však v Koránu psáno, že násilná reakce na satiru je povinností pravověrných? Jako mnoho muslimů jsem svatou knihu četl a je v ní několikrát psáno, že násilí není odpověď.
Štváči nicméně nepřestávají víru, jež v jádru stojí na bratrské lásce a váží si vzdělání a diskuze, ukazovat jako násilné učení, jen aby vysvětlili vzestup skupin, jako jsou al-Káida či ISIS, jejichž členové ale představují zcela mizivé procento muslimů.
Al-Arabiya: Odpovědí je důstojnost
Al-Káida, Islámský stát i izolované teroristické buňky páchají svá zvěrstva ve jménu islámu, čímž anulují jeho poselství míru a milosrdenství. Je to problém muslimů, kteří hovoří o únosu náboženství extremisty. Je to ale problém i pro světové společenství, které přilévá olej do ohně.
Tragédie v časopisu Charlie Hebdo poskytuje vodítko k pochopení povahy konfliktu. V islámu není nic, co by muslimech vyžadovalo obranu osoby proroka. Na druhé straně existují výklady, které jasně říkají, že bůh ochrání islám a jeho proroka. Prorok je přitom nejvýznamnějším identifikačním symbolem sdíleným půldruhou miliardou lidí. Míra ztotožnění je však různá, odráží individuální frustrace, nedostatek důstojnosti a minimum šancí na změnu. To jsou odpovědi na otázky, které se množí kolem lidí připojujících se ke globálnímu džihádu.
Společným jmenovatelem je, nehledě na příslušnost náboženskou či etnickou, otázka důstojnosti. Té by nyní nejvíce prospělo zvýšené úsilí o dosažení spravedlnosti pro Palestince a pochopení ukřivděnosti Arabů dané přítomností amerických jednotek v arabských zemích či pokračující válkou proti islámu. Východiskem je přijetí skutečnosti, že strategie potírání extremistů postavená na náboženských premisách vede do slepé uličky.
Čtěte také:
Blahoslav Hruška: Kýč jménem Charlie
Nové číslo Charlie Hebdo bylo ve Francii brzy vyprodané
Lituji, ale já nejsem Charlie, tvrdí zakladatel Národní fronty Le Pen