Z cesty do Evropy je cesta od Evropy. V4 pro nás ztrácí význam Černínský palác zatím v zájmu visegrádského spojenectví tiše toleruje tažení proti liberální demokracii v Polsku a Maďarsku. Nedokáže se jasně vymezit proti krokům, které mohou po téměř třiceti letech znamenat změnu poměrů ve středoevropském prostoru. A to klidně na dalších třicet let. Je pro nás toto spojenectví ještě výhodné, nebo už nám škodí, a to nejen politicky, ale i ekonomicky v očích zahraničních investorů?
Visegrádská spolupráce získala s nástupem autokratických režimů Viktora Orbána a Jaroslawa Kaczynského zcela nový obsah. A to přesně opačný, než jaký byl ten původní. Duchovním otcem Visegrádu nebyl po roce 1989 nikdo jiný než Václav Havel. Vznik skupiny inicioval zejména kvůli začlenění střední Evropy do NATO a Evropské unie. Tehdejší Československo, Polsko a Maďarsko měly společnými silami dosáhnout rychlého civilizačního pokroku, tedy přiblížení se k právním a hospodářským standardům běžným v západní Evropě. Po dokončení integračních snah pomalu Visegrád ztrácel svůj význam. To se změnilo v posledních dvou letech. Čtyřka na trase mezi Baltem a Balkánem se stala v Bruselu zlobivým dítětem, jehož hlavním programem je pevná hráz proti migraci. Bez ní se přitom vymírající středoevropské krajiny stejně neobejdou.
Popření sama sebe
Visegrád dnes své původní hodnoty zcela popírá. Ve dvou zemích „čtyřky“ dochází k pečlivé demontáži systémů brzd a protivah, nezbytných pro správné fungování státu a v posledních desetiletích tak složitě budovaných. Rychlost demontáže moc nepřekvapuje. Polsko a Maďarsko po roce 1989 poznaly na rozdíl od Česka a Slovenska liberální demokracii vlastně poprvé ve své historii. Možná i proto je vývoj v těchto dvou státech mnohem dramatičtější než u nás. Politiky proklamovaná podobnost našich zemí je totiž jen falešným odůvodněním nutnosti těsného středoevropského spojenectví. Ve skutečnosti nás víc věcí rozděluje, než spojuje.
Češi jsou na rozdíl od Poláků a Maďarů přece jen zvyklejší žít vprávním státě.
Zejména díky vyspělému rakouskému právu, které zdejší život ovlivňovalo stovky let. Zatímco v Praze se už v roce 1811 uzavíraly smlouvy podle moderního občanského zákoníku, v Budapešti, ale i v Bratislavě se ještě v roce 1950 soudilo podle vágního zvykového práva. Udržovat za každou cenu spojenectví se státy, které mají výrazně slabší demokratickou tradici a právní vědomí, je pro nás nevýhodné. Češi si nemohou dovolit k dění v Polsku a v Maďarsku mlčet už jen z respektu kvlastní historii.
Odpor k politice appeasementu je přece minimálně od roku 1938 součástí genetického kódu české zahraniční politiky.
Musíme se rozhodnout
Pokud polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost v čele s vůdcem Jaroslawem Kaczynským v příštích týdnech nestáhne své návrhy na totální podřízení soudní moci politikům a Evropská komise v reakci na to navrhne sankce, Česko se bude muset rozhodnout, na kterou stranu se postaví. Jestli na tu, kam historicky patří a která mu zaručuje pobyt ve vyspělé civilizaci, nebo na stranu nevyzrálých režimů, jež opakují historické chyby. Je velmi pravděpodobné, že sankce nakonec schváleny nebudou. Maďarský premiér Viktor Orbán už dlouho avizuje, že je případně vetuje. Náš postoj však bude nejen v Evropské unii, ale i ve Washingtonu bedlivě sledován. Dá se ještě s Českem počítat jako s demokratickým právním státem, nebo schvaluje nebezpečné hrátky se základními lidskými právy a svobodami?
Pokud Poláci a Maďaři hodlají jít naznačenou cestou, ztrácí pro nás úzká visegrádská spolupráce smysl. •
O autorovi| Jan Novotný, novotnyj@mf.cz
