Belgičané se neumějí vypořádat s realitou dnešního světa
Jsme členy Evropské unie druhé kategorie? Takový názor, který se týká Česka a dalších zemí, jež vstoupily do EU v letech 2004 či 2007, občas zaznívá. Občané těchto států stále nemohou bez omezení pracovat v některých starých členských zemích. Na hranice bez kontrol si také ještě musíme počkat. Je pochopitelné, že se nám nelíbí některé věci, na něž bylo nutné v zájmu vstupu do EU dočasně přistoupit. Ještě horší však je, když Západoevropané dávají Čechům, Polákům či dalším jejich druhořadé postavení zcela nepokrytě najevo. Právě to se děje na belgických radnicích.
Belgie vyžaduje od Středoevropanů, kteří tam chtějí dlouhodobě pracovat, víza nebo povolení k pobytu, jehož vyřízení však bývá ještě složitější. Zatímco se v unii diskutuje o tom, jak by Brusel mohl podpořit Česko a další státy v úsilí o zrušení víz do Spojených států, ukazuje se, že by si Evropa také měla vyřešit vlastní problém. A to přímo v zemi, která je sídlem hlavních evropských institucí. Tím spíše, že Belgie postupuje v rozporu s platnou evropskou legislativou. Může sice omezit přístup Čechů na svůj pracovní trh, dočasně jim nemusí udělovat pracovní povolení, ale podle pravidel EU nesmí jakkoli omezovat jejich volný pohyb, vyžadovat víza či povolení k pobytu. Jedna reklama v zahraničních televizích představovala turistům Belgii jako překvapující evropský balíček, zemi překvapení. To se potvrdilo. Belgická víza v dnešní době jsou opravdu pro mnohé velkým překvapením.
Důvody belgických bariér jsou celkem jasné. Belgičané mají obavy z velkého přílivu cizinců. Strachují se, že jim Středoevropané (a další) vezmou práci. V tom se Belgie velmi podobá Francii. Kdo by si nepamatoval onu francouzskou diskusi o hrozbě polského instalatéra v době před tamním referendem o ústavní smlouvě. Čeští a polští odpůrci ústavy, kteří francouzský odmítavý verdikt vítali, si možná neuvědomovali, že za tento výsledek referenda také může právě obava ze středoevropských pracovníků. Belgický postup vůči občanům nových zemí EU odráží celkové nálady v západní Evropě. Přidáme-li k tomu známou belgickou byrokracii, výsledek přestává překvapovat.
Oddalování volného pohybu osob včetně pracovních sil je však krátkozraké. Belgičtí, francouzští či němečtí politici tím vycházejí vstříc poptávce části tamních obyvatel. Také však zasévají další sémě nedůvěry mezi evropské národy, členy EU. Jestliže se nechtějí vypořádat s realitou dnešního světa a nemají v úmyslu čelit tvrdé konkurenci zahraničního zboží, provozovatelů služeb či pracovních sil, škodí v dlouhodobém měřítku svým vlastním ekonomikám.
Skutečnou hrozbou pro Evropu nejsou polští, čeští, britští či nizozemští odpůrci ústavní smlouvy. Nemusíme s jejich názory souhlasit, ale je dobře, že zaznívají. Mnohem nebezpečnější je, když někdo zpochybňuje to, na čem se dnešní EU stavěla - volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Některým zakládajícím zemím Evropských společenství včetně Belgie a Francie se může časem stát, že se samy vytlačí z reálného centra evropského dění - do druhé kategorie.
Příklad Belgie a Česka ukazuje, že malé země unie nemusejí být nutně přirozenými spojenci. Belgičané mnohdy spíše projevují snahu kočírovat unii společně s Němci a Francouzi. Názory vlád v Bruselu a Praze na ústavní smlouvu se rozcházejí. Dřívější snahy o užší spolupráci mezi Beneluxem a Visegrádem asi neměly valný smysl. Je však možné, že Česko bude mít v budoucnu blíže k Nizozemsku než k Belgii. Potvrzuje to také čerstvá zpráva, podle níž by Nizozemci mohli od bariér vůči pracovníkům brzy upustit. I oni ale budou až devátou zemí staré patnáctky, která tak učiní. A s překážkami je nutné nadále počítat v Belgii, Francii, Německu, Rakousku, Lucembursku a Dánsku. Současná omezení trhů práce dříve či později padnou. Pokud ne v roce 2009, pak o dva roky později. Tendence omezovat volný pohyb ale zmizet nemusejí.
Někteří kritici vyčítají českým vyjednavačům, že před vstupem do EU netrvali na možnosti zavést reciproční, odvetná opatření vůči starým zemím. Poláci, Maďaři a Slovinci tento svůj požadavek prosadili. Jistě, z praktického hlediska to velký význam nemá. Proč bychom měli vyžadovat od Belgičanů pracovní povolení či jim bránit v práci? Kauza s belgickými vízy však celou věc staví do jiného světla. Reciprocita by alespoň zmírnila onen pocit druhořadého člena, který nevěstí nic dobrého pro nikoho v unii.
