Světová banka i WTO se zaměří na hlavní problém rozvojových zemí.
Potíže rozvojového světa, pramenící převážně ze závislosti na cenách surovin, jsou podle vyjádření hlavního ekonoma světové banky Josepha Stiglitze výzvou pro zbytek planety. Řekl to minulý týden na konferenci Světové obchodní organizace (WTO) v Ženevě. Tříletá jednání této organizace (takzvané kolo třetího tisíciletí), která budou zahájena letos začátkem prosince, se mají zabývat zejména problémem rozvojových zemí.
Iniciativa Světové banky. Experti Světové banky problém rozvojových zemí vážně sledují a přišli nedávno s návrhem určité cenové stabilizace komoditních trhů. Jsou přesvědčeni, že drobné farmáře v rozvojových zemích, stejně jako malé producenty kovových rud či dalších surovin (přírodního kaučuku) je možné proti prudkým výkyvům cen surovin účinně ochránit. Světová banka vypracovala návrh na vytvoření jakéhosi mezinárodního prostředníka - instituce, jež by měla mít možnost zaručit producentům spodní cenový limit při prodeji a také případně cenový strop pro tamní spotřebitele. Navrhovatelé se domnívají, že by tato instituce mohla být jakýmsi mostem mezi soukromými zajišťovateli potřebných financí - bankami, brokery nebo obchodníky - a potenciálními uživateli v rozvojových zemích - producenty, obchodníky, zpracovateli, případně místními bankami. Není zatím dořešeno, zda by tento subjekt byl součástí Světové banky, nebo byl napojen na jinou instituci.
Vzít chudobu útokem. James Wolfensohn, prezident Světové banky, podle listu Financial Times prohlásil, že stojí celou vahou své funkce za tímto návrhem a že se experti banky chystaným opatřením snaží zaútočit na základní důvod chudoby ve světě, za který považují velmi nestabilní ceny surovin. Problém bude předmětem semináře, který se uskuteční na nejbližším výročním zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu. Vytvoření fondu pro takové účely přijde podle odhadu Světové banky na 80 až 350 milionů dolarů ročně v závislosti na tom, jaký počet zemí (a v nich producentů surovin) by měl být pokryt. Částka se zdá vysoká, ale experti uvádějí, že je pouze zlomkem toho, co se na pomoc zemím bojujícím s výkyvy cen surovin dnes věnuje ve formě grantů a půjček.
Trpí i ekonomika. Existuje mnoho zemí, v nichž by navržený systém mohl být užitečný. Je obecně známo, že ekonomika více než padesáti rozvojových zemí je přímo závislá na příjmech jen z několika hlavních komodit. Zvláště kritická je situace u zemědělských plodin. Často pouze jedna nebo dvě plodiny (například kakaové boby, cukrová třtina nebo káva) zajišťují polovinu exportních příjmů mnohé producentské země. V případě nízkých cen tak poškozeni nejsou jen farmáři, ale celá její ekonomika. Odlišná, i když v mnohém podobná je situace u produkce nerostných surovin. Pokud je těží domácí státní těžební společnost, pak nízké ceny poškozují samozřejmě především ji, ale de facto snižují příjmy státního rozpočtu, a tudíž škodí celé domácí ekonomice té které země. (Pokud tam těží velké zahraniční koncerny, těch se problém nízkých cen dotýká mnohem méně, neboť si většinou příjmy kompenzují jinde a jinou činností.) Dopad nízkých světových cen řady kovů na ekonomiku byl patrný v posledních dvou letech například v Malajsii a Bolívii (export cínu), na Jamajce (bauxit), v Kongu a Zambii (měď). Nejviditelnějším příkladem z poslední doby jsou ovšem ceny ropy, lépe řečeno jejich nízká úroveň z loňska a letošního prvního pololetí. Levná ropa samozřejmě tvrdě dopadla na ekonomiku rozvojových producentských zemí.
Ropa je už za vodou. Producenty mnohých komodit dříve chránily před pádem cen různé mezinárodní organizace, z nichž se jako jedna z posledních zachovala OPEC, i když je v poslední době už poněkud „bezzubá“. Její vyhlašování vývozních kvót pro ropu, jehož cílem bylo snížit produkci a export, a tím stimulovat ceny, se dlouho míjelo účinkem. Ani nyní, když už cena vyšplhala na kýženou úroveň, nelze říci, že to byla výhradně zásluha OPEC. Nicméně výzvy ke snížení produkce i v nečlenských zemích OPEC přece jen v poslední době zapůsobily. S kartelem začalo spolupracovat i Rusko, jehož zájem je rovněž zachovat ceny ropy na nynější vyšší úrovni nad dvacet USD za barel. Rusko se ale členem OPEC podle slov náměstkyně ministra paliv a energetiky Jeleny Teljeginové nehodlá stát. Chce prý jen koordinovat s tímto kartelem aktivity. Ruský ministr paliv a energetiky Viktor Kaljužnyj se už minulý týden účastnil schůze OPEC ve Vídni, na které se členské země dohodly, že zachovají těžební omezení až do konce března příštího roku. Problém nízkých světových cen ropy zatím tedy pominul a rozvojové země závislé na její produkci a exportu mají pro letošek „vystaráno“ .
Hlubší problém. Mnohem trvalejší a hlubší problém vidí experti v nízkých cenách zemědělských plodin. Od loňska jde prakticky o většinu z nich. Jen namátkou vezměme třeba cukr. Další vydařená sklizeň cukrovky v Evropě a cukrové třtiny v řadě pěstitelských zemí dělá vrásky mnoha farmářům. Opět se ukazuje, že při relativně stabilní světové poptávce se růst nabídky projeví v razantním snížení cen. Na londýnské komoditní burze už klesla cena rafinovaného cukru na 174 dolarů za tunu. Může to dojít až tak daleko, že na rekordní úrodě vlastně zemědělci v konečném výsledku prodělají a budou potřebovat pomoci. Dalším takovým příkladem je káva. Její cena klesla letos v srpnu na pětileté dno. Na londýnském trhu se v minulých týdnech prodávala jen za ceny kolem 88 centů za libru. Důvodem je opět produkce. Brazílie, největší světový producent kávy, letos očekává dvojnásobnou sklizeň než loni.
TO UŽ TADY BYLO Spodní a horní cenové limity, uměle udržované ceny, nadměrný růst zásob. To byla regulace, jakou komoditní trhy zažily už v minulosti. Fungovala zejména v sedmdesátých letech, ale v důsledku liberalizace světových trhů postupně vymizela. Řadu komodit tehdy ochraňovaly mezinárodní organizace. Existovala Mezinárodní organizace pro přírodní kaučuk, pro kávu (International Coffee Organization), pro cukr (International Sugar Organization) a také pro mnohé kovy, například pro cín (International Tin Council). Činnost všech byla založena na takzvaných nárazníkových zásobách té které komodity a na manipulaci s nimi. Zásoby financovaly producentské země. Když cena neúnosně klesala, správce těchto zásob do nich začal nakupovat s cílem podpořit poptávku a zabránit dalšímu propadu ceny, anebo z nich prodávat, když ceny neúměrně vzrostly a komodita nešla na odbyt. K tomu účelu příslušná komoditní organizace předem stanovila intervenční cenové limity, tedy cenu, při které bylo dovoleno správci zasahovat. S financováním zásob ovšem nastaly po čase problémy a nejen to, světový trh se více a více liberalizoval a činnost těchto organizací pomalu pozbývala smyslu, až zcela přestaly fungovat. Jakou bude mít účinnost nový plán Světové banky - pokud dojde k jeho realizaci - to ukáže až čas. Řada světových ekonomů se ale nadále přiklání spíše k praxi volného světového trhu než k jeho novému regulování.
(tc)
