Elektrické přístroje obsahují celou řadu škodlivých látek, které se nedají jen tak zlikvidovat Jistě si vzpomínáte na onen neutěšený pohled na skládku u Kácova plnou použitých ledniček. Podobné způsoby "likvidace" elektrických přístrojů, které dosloužily, by měly v brzké době končit, stejně tak jako skončily kácovské lednice.
Elektrické přístroje obsahují celou řadu škodlivých látek, které se nedají jen tak zlikvidovat
Jistě si vzpomínáte na onen neutěšený pohled na skládku u Kácova plnou použitých ledniček. Podobné způsoby „likvidace“ elektrických přístrojů, které dosloužily, by měly v brzké době končit, stejně tak jako skončily kácovské lednice. Tedy bezpečnou likvidací, případně recyklací, nejlépe ovšem opětovným využitím.
EU totiž připravuje směrnici, která by měla podobný nerudovský problém s elektroodpadem odstranit. Výrobci elektrických přístrojů a zařízení v Evropské unii budou povinni postarat se o ekologickou likvidaci, což znamená především recyklaci či opětovné využití elektroodpadu (EO). S určitou nadsázkou se dá říci, že to bude znamenat materiálovou revoluci při výrobě elektrospotřebičů. Vždyť v současné době obsahují elektrické přístroje ze škodlivých látek například rtuť, kadminum, šestimocný chrom, olovo, či polybromované bifenyly a polybromovaný difenyléter.
Do roku 2006 by měly zmizet nebezpečné látky ze spotřebičů
Přitom podle statistik EU se objem elekroodpadu zvyšuje o 3-5 %, a vzhledem k stále se zrychlující inovaci je jeho růst trojnásobný v porovnání s komunálním odpadem. Přitom díky neexistenci separovaného sběru EO většina životu nebezpečných látek nyní končí v lepším případě na separované skládce, v horším případě na normální. Všechny nebezpečné látky by měly do roku 2006 z elektrospotřebičů zmizet, přičemž přípustné budou pouze výjimky, kdy nebude existovat souměřitelná náhrada. Zvláštní režim při uplatňování směrnice tak budou mít především lékařské přístroje a podobná citlivá elektronika. Zásadním problémem směrnice ovšem je, že především recyklovací technologie a technologie na další využití budou v podstatě vznikat direktivně, protože technologickým trendem je naopak využívání co nejlevnějších (a tím i více méně pro další využití bezcenných) látek. Směrnice tak nebude mít ani tolik dosah ekonomický - z hlediska možného návratu druhotných surovin, ale vysloveně pouze ekologický. Na druhé straně se dá předpokládat, že povinnost výkupu bude tlačit výrobce k vývoji takových technologií, aby se nejrůznější komponety daly využít co možná nejefektivněji a s co největším ziskem. Od schopnosti uplatnit recyklované a znovuužité přístroje a zařízení na trhu budou totiž závislé i výše poplatků učených recyklačním agenturám. Čím vyšší budou mít zisk ze zpracovaného EO, tím méně budou muset podnikatelé do systému doplácet.
Platí výrobce
Směrnice o EO je založena na principu, že veškerá ekologická rizika spojená s výrobou nese výrobce, případně prodejce. Jak přesně bude vztah mezi výrobou a obchodem vybalancován, není dnes ještě zcela jasné. Podle MŽP by měl stát ale plnit především kontrolní roli, přičemž konkrétní systém by si měli vytvořit ti, kterých se opatření bude týkat. Základní prioritou směrnice o elektroodpadech je předcházení jeho vzniku a omezení podílu nebezpečného odpadu prevencí, a tam, kde již odpad vznikne, by mělo docházet k jeho opětovnému využití, recyklaci nebo jiné formě zhodnocení, aby bylo omezeno zneškodňování formou vytváření dalšího odpadu. Co konkrétně spadá do příslušnosti směrnice, obsahují její dodatky, kde jsou vyjmenované jak konkrétní kategorie těchto zařízení a přístrojů, tak i příklady jednotlivých kategorií výrobků. Na výrobcích bude přímo označeno, které z nich je možné odkládat do komunálního odpadu, a které nikoli. Z přiloženého seznamu, který je součástí směrnice ale vyplývá, že do separovaného odpadu půjde prakticky vše. Od sálových počítačů až po elektrické zubní kartáčky. Sběr elektroodpadu bude stejně tak jako je tomu již dnes v zákoně o odpadech řešen jednak sběrem po domácnostech, případně dalších subjektech, které produkují řádově pouze jednotlivé kusy odpadu, jednak sběrem u dalších osob. Sběr by měli provádět vedle sběrných míst i sami výrobci a distributoři. Výrobcem je podle směrnice míněn každý, kdo „vyrábí a prodává elektrická a elektronická zařízení pod svou, vlastní značkou, bez ohledu na způsob prodeje, včetně prodeje na objednávku a elektronického prodeje, kdo prodává pod svou značkou výrobky jiných dodavatelů, bez ohledu na způsob prodeje, nebo kdo dováží elektrická a elektronická zařízení na profesionální bázi do členských států EU.“ Poslední držitelé a distributoři mohou vrátit elektroodpad z domácností bez poplatku. To se týká především obcí a různých sběrných dvorů, odkud jsou odváženy odpady k dalšímu využití. Vyjmutí těchto subjektů z poplatků má mít motivační roli, protože se jedná většinou o neziskové osoby, které by zpoplatněním ztratily pochopitelně zájem o celý systém.
Za vrácenou ledničku bude třeba mnohdy připlatit
Distributoři nových výrobků, tedy těch, které budou definovány v národních zákonech a normách, mohou odebírat zařízení stejného typu jako zařízení z domácností bez poplatků, pokud z něj bude odstraněno znečištění, včetně radioaktivního a biologického. Za vrácenou ledničku se zkaženým masem si tedy budeme muset připlatit. Směrnice dále ukládá výrobcům odpovědnost za nakládání s elektroodpadem, přičemž nakládáním se rozumí „každá aktivita s elektroodpadem v zařízení pro odstranění nečistot, demontáž, drcení, recyklaci nebo zneškodnění, či jiná operace, která vede k využití nebo zneškodnění EO“. Směrnice rovněž stanoví kvóty pro opětovné užití a recyklaci v jednotlivých kategoriích výrobků, přičemž do konce roku 2004 budou zpracována pravidla monitorování stanovených kvót pro opětovné využití a recyklaci. Kvóty se budou měnit tak, aby odpovídaly technickému pokroku. Pro bruselské (ale i národní) byrokraty se tak otevírá široké pole působnosti, protože o plnění kvót se budou vyhotovovat záznamy, které se budou posílat do centra EU.
Financování nákladů na sběr bude předmětem dohody
Směrnice také upravuje financování sběru a dalšího nakládání s EO z domácností a jim na roveň postavených subjektů, přičemž do pěti let od vstupu směrnice v účinnost by měli nést všechny náklady výrobci, a to buď individuálně, nebo v rámci společného systému. Jasno zatím není v tom, jakým způsobem se bude zjišťovat, zda ten který přístroj pochází z domácnosti či z podnikové sféry. Spíše se dá předpokládat, že u důvodu osvobození od poplatku budou podnikatelé vykazovat EO jako soukromý. Financování nákladů na sběr a nakládání s EO bude předmětem dohody mezi výrobcem a uživatelem zařízení, tato dohoda se bude uzavírat při nákupu zařízení. Návratnost pořízených přístrojů bude zřejmě zajišťovat vratná záloha, která bude při nákupu započítána k ceně a která bude vrácena při vrácení výrobku - tak jak to dnes funguje například u vratných lahví. Stát zároveň zajistí, že uživatel z domácnosti dostane informace o vratných a sběrných systémech a své roli v nich. Vzhledem k tomu, že směrnice se snaží přenést tíži za likvidaci EO na výrobce, je ovšem nelogický požadavek, že členské státy mohou vyzvat uživatele z domácností, aby na systém přispívali. Předpokládá se ale, že příspěvky od domácností by byly omezeny na dobu, než se systém zaběhne, to znamená na dobu pěti let. Za staré elektrospotřebiče, tedy ty, které byly vyrobeny před účinností směrnice, ponesou v přechodném období náklady rukou nerozdílnou všichni stávající výrobci, a jejich likvidace by byla financována zřejmě z nějakého společného účelového fondu.
Dopad pocítí i domácí výrobci
Směrnice Evropské unie o elektroodpadu se začala připravovat v roce 2000. Na jaře ji již projednával Evropský parlament a v současnosti probíhá dohodovací řízení mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou Evropy, neboť k tak složité a převratné směrnici neustále přichází spousta připomínek. Přijetí směrnice se očekává koncem letošního, nejpozději začátkem příštího roku, přičemž v platnost by měla vstoupit osmnáct měsíců po jejím zveřejnění. Některé odhady hovoří o tom, že plně, tedy i různými nabíhacími lhůtami, vstoupí v platnost od roku 2005. To znamená, že pokud v té době budeme již členy EU, nebudeme moci ohledně této směrnice vyjednat jakoukoli výjimku. I když je zatím poměrně dost času, měli by již dnes výrobci a prodejci začít vážně počítat s dopady, které směrnice přinese. I když se obecně hovoří o tom, že náklady na realizaci směrnice by neměly překročit jedno procento, pro českého výrobce a obchodníka, který často přežívá jenom s největším úsilím, může být jakékoli direktivní zvýšení nákladů pověstným posledním hřebíkem do rakve. Zvláště když ministerstvo životního prostředí uvažuje, že by celý systém neměl být financován fondovým způsobem a tedy paušální platbou, ale přímo z peněz podnikatelů. To ovšem bude znamenat i změnu zákona o dani z příjmu. Zvláště u předmětů dlouhodobé spotřeby si totiž podnikatelé budou muset vytvářet hned v okamžiku prodeje rezervy pro povinný výkup v době ukončení životnosti. To bude znamenat každoroční započítávání této částky do nákladů, jako je to například v případě odpisů. Na druhé straně ale fakt, že stát chce konkrétní realizaci systému i výši poplatků nechat přímo na podnikatelích zpracovatelských subjektech může znamenat, že oni sami se budou snažit, aby náklady na systém byly vynakládány co nejefektivněji, a hlavně - aby byly co nejmenší.
Koncem roku 1998 marně čekalo 18 tisíc domácích ledniček na ekologickou likvidaci v blízkosti zpola dokončeného areálu společnosti Ekotron u Kácova na Vlašimsku. Skládka byla zlikvidována teprve v letošním roce.
FOTO:ČTK
