Systém obchodování s emisními povolenkami není funkční a přináší velké problémy
Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Lotyšsko a Estonsko podaly žalobu na Evropskou komisi. Týká se krácení emisních povolenek na období 2008 až 2012. Nedávno se k nim připojily další dvě země - oficiální protest připravují také Litva a Malta. Evropský systém obchodování s povolenkami (EU-ETS) vyvolává čím dál větší pochybnosti. A Brusel by měl - bez ohledu na budoucí rozhodnutí Evropského soudního dvora - už teď odpovědět na řadu otázek.
Deset let Kjótského protokolu.
Před deseti lety byl těsnou většinou přijat dokument OSN zavazující některé vyspělé státy k omezování a další k nezvyšování emisí skleníkových plynů. Evropská komise si k naplnění některých proklamativních částí tohoto dokumentu udělila pravomoci, které použila při vytváření systému obchodování s povolenkami oxidu uhličitého. Sama sobě přisoudila roli emitenta virtuální komodity - povolenek. Snad nechtěně EU-ETS zavádí do hospodářství nepředvídatelný, rizikový a zcela umělý prvek, podrážející konkurenceschopnost evropského průmyslu. První obchodovací období s povolenkami pro léta 2005 až 2007 ještě neskončilo, nicméně dle evropských etatistických politiků se tento model osvědčil. Asi proto, že jim dává zdarma značné rozhodovací pravomoci. Povolenkový systém lze charakterizovat jako přerozdělovací mechanismus probíhající mimo státní rozpočet a financovaný úspěšnými, rozvíjejícími se firmami. Prostředky z něj odsávají spekulanti, dále neúspěšné, nerozvíjející se společnosti a také firmy, které cíleně snížily emise oxidu uhličitého. Kvůli posledně jmenovaným se systém zavedl.
Tržní prvek.
Jak trh s povolenkami funguje? Jedna povolenka představuje povolení vypustit do atmosféry jednu tunu oxidu uhličitého. Ta vznikne spálením asi 550 kilogramů kvalitního hnědého uhlí. Každý stát vybere společnosti, které zařadí do systému povolování (v ČR 400 firem). Komise EU určí, kolik oxidu uhličitého mohou celkově vypustit vybrané společnosti v jednotlivých státech. Tuto kvótu povolenek rozdají národní vlády jednotlivým společnostem zdarma. Jak s nimi naloží, je na jejich podnikatelském rozhodnutí. Představa je taková, že se ustaví nějaká tržní cena (odhaduje se 25 až 30 eur za povolenku na období 2008 až 2012, ale začíná se mluvit až o 40 eurech), která bude stimulovat ke snižování emisí. Takže i liberálové by měli zatleskat, protože systém zahrnuje tržní prvek.
Budoucí rizika.
Tvůrci systému však nedomysleli jeho funkci v budoucnu. Na příkladu lze snadno doložit extrémní cenovou nestabilitu. V letošním roce vydá Evropská komise desítky miliard povolenek na jednotlivé roky následujícího pětiletého období. Do systému je zahrnuto více než deset tisíc společností a všechny musejí každoročně své emise oxidu uhličitého pokrýt povolenkami. Nedostává-li se firmě povolenek jeden rok, může použít ty přidělené na následující, avšak jen v rámci let 2008 až 2012. Nedostatek povolenek (umělý i skutečný) se může převádět z roku na rok, bude se kumulovat a teprve v závěru pětiletého období se provede skutečná bilance této umělé komodity. Je jasné, že komise vydá povolenek odlišně od skutečné potřeby. Čím větší bude rozdíl mezi potřebou a množstvím povolenek, tím dříve cena povolenek dospěje k jednomu z extrémů. Kdyby komise vydala byť jen o jednu povolenku méně, než se vypustilo oxidu uhličitého, cena by dosáhla maximální úrovně, protože každá společnost by chtěla koupit povolenky dříve, než se „vyprodají“.
Z extrému do extrému.
Opačný cenový extrém nastane, bude-li jedna povolenka přebývat. Vlastník této povolenky ji bude chtít prodat, ale nebude mít komu, protože ji nikdo nepotřebuje. Proto se cena povolenky v takové situaci propadne k nule.
Který z extrémů nastane v roce 2012, si nikdo netroufá odhadnout. V EU existuje povolenkový systém třetím rokem a lze konstatovat, že pro období 2005 až 2007 zkrachoval, protože úředníci vydali příliš mnoho povolenek, a jsou tedy v současnosti bezcenné.
Tento nezdar komisi neodradil a snaží se dosáhnout druhého cenového extrému. Deklaruje záměr vydat na období 2008 až 2012 počet povolenek o dvě procenta nižší, než je předpokládaná potřeba trhu. Kdyby bylo množství povolenek o dvě procenta nižší po dobu pěti let, znamenalo by to, že v roce 2012 by chybělo na trhu deset procent roční potřeby povolenek.
Chybějící povolenky se prodraží.
Při nedostatku povolenek na trhu jejich cenu určuje především výše pokuty, která hrozí společnostem v případě nepokrytí emisí. Ta činí sto eur za jednu chybějící povolenku. Další náklad vyplývá z povinnosti dokoupit povolenku z nově vydaných na období 2013 až 2017. Tržní cena povolenek v roce 2013 by opět byla závislá na vůli úředníků, kteří si přisvojili právo rozhodovat, jaké množství se jich vydá.
Z kulaté částky pokuty lze odhadnout, jak odpovědně se evropští zákonodárci zabývali dopadem výše pokuty na hospodářství. Pravděpodobně nijak. Přitom jednou z hlavních funkcí pokuty v tomto byrokratickém systému by měla být ochrana trhu před cenovými bublinami. Finanční investoři jsou bezpochyby schopni ovlivnit tržní cenu povolenek. Proto by ani maximální možná cena, která je odvozena od výše pokuty, neměla být nesmyslně vysoká, zvlášť je-li proklamovaným záměrem komise dosažení nedostatku povolenek.
Kladivo na úspěšné společnosti.
Evropská komise přidělila ČR na následující roky počet povolenek o 1,7 procenta vyšší, než byl průměr v letech 2005 až 2006. Je velice pravděpodobné, že úspory emisí oxidu uhličitého nebudou stačit ke kompenzaci vyšších emisí vyvolaných hospodářským růstem. Úspěšným společnostem, jež chtějí investovat do rozšíření výroby, se proto značně zvýší náklady kvůli povinnosti dokupovat drahé povolenky, případně platit pokuty za vyšší emise nepokryté dostatečným počtem povolenek. Firmy s výrobou mimo EU se mohou těšit na období 2012 až 2013, kdy budou s přičiněním komise úspěšně „válcovat“ své evropské konkurenty.
Black-out na obzoru.
Kdyby komisi vyšel záměr vydat o dvě procenta méně povolenek oproti potřebě průmyslu, pak by se hospodářské „zemětřesení“ dotklo každého. Cena povolenky by v roce 2012 nutně překročila sto eur. Proč by však po vyčerpání zdarma přidělených povolenek jejich hlavní konzumenti - výrobci elektřiny z uhlí - spotřebovávali drahé povolenky, aby mohli vyrábět levnou elektrickou energii? Na výrobu jedné megawatthodiny, jejíž současná cena je 40 až 50 eur, se spotřebuje jedna povolenka. Již při ceně povolenky podstatně nižší než sto eur by ekonomicky uvažující manažeři odstavovali uhelné elektrárny, což by bylo v souladu s přáním současných zákonodárců. Místo prodeje elektřiny by elektrárny prodávaly povolenky a inkasovaly tučnou bezpracnou „kjótskou rentu“. Záhy by se ukázalo, že po omezení výroby elektrické energie kolabuje celá soustava.
Spasí nás byrokraté nebo soudci?
Za takové situace by politici museli připustit buď dramatické zvýšení ceny elektřiny, nebo přiznat, že povolenkový systém se nepovedl, a zrušit jej. Jaké by byly důsledky zdražení elektřiny na několikanásobek současné ceny, není nutné rozvádět. Jakousi třetí cestou je zrušení-nezrušení systému EU-ETS. Vydáním více povolenek, než je třeba, se může jejich cena opět přiblížit k nule, což formálně sice neznamená zrušení EU-ETS, prakticky však ano. To může nastat například dodatečným zvýšením množství povolenek na úroveň odpovídající Kjótskému protokolu (asi o 20 procent více, než přidělila komise) z rozhodnutí Evropského soudního dvora.
Na místě je otázka: Opravdu musíme tento vážně míněný povolenkový experiment dokončit, abychom procitli?
