Během jednoho středečního květnového odpoledne se nad celou Tchaj-pejí rozezněly naplno varovné sirény. Jejich silný kvílivý zvuk měl být pro všechny obyvatele a návštěvníky hlavního tchajwanského města signálem, že začíná cvičný poplach pro případ leteckého útoku z kontinentální Číny. Lidé se disciplinovaně řídili pokyny. Totálně vylidněné ulice, žádná světla a stažené rolety byly důkazem. Nejvíce zarážející bylo to ticho. Život ve skoro sedmimilionovém městě se na půl hodiny zastavil. „My máme něco podobného téměř každý měsíc,“ komentovala situaci Sun-Duk Kim, novinářka předního jihokorejského deníku, která zde zrovna pobývala na služební cestě.
Přesto se vztahy mezi Tchaj-pejí a Pekingem od roku 2008, kdy nastoupil do funkce tchajwanský prezident Ma Jing-ťiou, zlepšily. Díky jeho tzv. flexibilní diplomacii se posunuly především v rovině ekonomické a kulturní. „V průběhu posledních tří let jsme uzavřeli s pevninskou Čínou patnáct dohod. Čína pro nás zůstává hrozbou, ale zároveň je to druhá nejsilnější ekonomika světa. Musíme se snažit minimalizovat riziko a zároveň maximalizovat příležitosti. Nemůžeme si dovolit neklást vajíčka do největšího košíku,“ uvedl prezident Ma na nedávné tiskové konferenci v tchajwanském městě Tainan.
Hluboko v zákopech
Základní spor ohledně suverenity ostrova však přetrvává a v tomto směru zůstaly postoje obou stran Tchajwanské úžiny hluboko v zákopech studené války. Peking považuje Tchaj-wan za jednu ze svých provincií a její „udržení“ v rámci jedné Číny vnímá jako čistě vnitropolitickou záležitost. V tomto duchu také v roce 2005 přijal zákon proti odtržení (tzv. Antisecession Law) legalizující použití vojenské síly v případě „nutnosti“. Tchajwanci jej nazývají antiseparatistickým a opakují, že jejich ostrov se od pevniny odtrhnout nemůže, protože již 100 let existuje jako nezávislý stát. Toto tvrzení však vyžaduje menší historickou exkurzi do moderních čínských dějin.
Čínská republika (Republic of China – ROC), jak si Tchaj-wan oficiálně říká, totiž vznikla po pádu císařství v lednu 1912 na pevnině, zatímco ostrov byl v té době již několik let součástí Japonska, kterou zůstal až do konce druhé světové války. Dnešní spor s Pekingem začal v roce 1949, kdy komunistický vůdce Mao Ce-tung vyhrál občanskou válku a jeho rival Čankajšek se stáhl na ostrov Tchaj-wan společně s přibližně dvěma miliony lidí. Od té doby se Tchaj-wan vyvíjel jako samostatný stát s vlastním politickým vedením, ústavou, vlajkou, hymnou, armádou, diplomatickou službou, ale hlavně životaschopnou ekonomikou, přičemž název Čínská republika si ponechal. Od roku 1987, kdy bylo na Tchaj-wanu zrušeno stanné právo, se považuje také za pluralitní demokracii. ROC je z tohoto pohledu de facto nezávislým státem a až do počátku sedmdesátých let 20. století byl také mezinárodně uznávanou oficiální vládou Číny (pochopitelně s výjimkou komunistických zemí).
Čínská lidová republika (ČLR) vzniklá v roce 1949 však suverenitu ROC od začátku ignorovala a opakovaně usilovala o jeho znovupřipojení k pevnině. V roce 1958 ostřelovala Čínská lidová osvobozenecká armáda menší tchajwanský ostrov Kinmen, kam dopadlo celkem 475 tisíc dělostřeleckých granátů. K poslední velké demonstraci síly došlo v roce 1995, kdy Čína zahájila mohutné cvičení spojené se zkouškami raket krátkého dosahu. Některé z nich tehdy dopadly velice blízko břehů ostrova.
Faux paux ve Washingtonu
Zbraně hrají i dnes v čínsko-tchajwanských vztazích velice důležitou, prozatím stále spíše odstrašující roli. V květnovém týdnu, kdy Tchaj-pej a postupně i další tchajwanská města testovaly své sirény, pobýval generál Čen Ping-te, náčelník štábu Čínské lidové osvobozenecké armády a člen čínského ústředního vojenského výboru, na oficiální návštěvě ve Washingtonu. Mělo jít o průlom v americko-čínských vojenských vztazích, které Peking přerušil loni v lednu poté, co Washington oznámil dodávky zbraní Tchaj-wanu v hodnotě 6,4 miliardy dolarů. Šlo zejména o vrtulníky Black Hawk UH-60M, 114 střel Patriot PAC-3, 60 multifunkčních informačních datových systémů a dvě minolovky třídy Osprey. Generál Čen však několika svými prohlášeními způsobil jak ve Spojených státech, tak i na Tchaj-wanu značný rozruch. Jednak vložil do úst ministryně zahraničí Hillary Clintonové slova o „jedné Číně, jejíž součástí je i Tchaj-wan“ a také tvrdil, že jeho země nemá na ostrov namířené žádné balistické rakety.
Americká strana byla nucena k oběma vyjádřením vydat upřesnění. Ministerstvo zahraničí a rovněž Pentagon v nich sice nepoužil generálovo jméno, nicméně dal diplomatickým jazykem jasně najevo, že ani v jednom případě neříkal pravdu. Podle zpráv z Pentagonu má právě Čína jeden z nejaktivnějších systémů, co se týče pozemních balistických raket a střel s plochou dráhou letu, na světě. A počet těch, které jsou namířeny přímo na Tchaj-wan, se i přes oteplování vztahů zvětšuje.
Zbrojní arzenál roste
Čína ve své strategii sází především na překvapivý a zničující první úder, který by jí pomohl rychle nad rebelským ostrovem zvítězit a současně by odradil USA od případné přímé intervence. Podle odborníků právě kvůli tomu Peking zvyšuje počet balistických střel krátkého doletu, které mohou Tchaj-wan zasáhnout. V roce 2000 se celkový počet těchto střel odhadoval na 200, koncem roku 2009 bylo raket typu CSS-6 (DF-15) a CSS-7(DF-11) až 1150. Dnes je jich 1400 až 1600 a v příštím roce by to mohlo být až 1800. Rozmístěny jsou především na území provincií Fu-ťien a Ťiang-si, na jihovýchodě země přímo naproti ostrova. Nervozitu vyvolává také vývoj rakety Dong Feng 21, jež má přezdívku zabiják letadlových lodí a je schopná zasáhnout cíl na vzdálenost 1500 až 1700 kilometrů.
Navíc Čína bude mít brzy vlastní letadlovou loď. Pod jménem Varjag ji koupila v roce 1998 od Ukrajiny a podle neoficiálních informací může být její modernizace dokončena ještě letos. „Pochopitelně existuje znepokojení ohledně toho, kam ji Peking umístí. Zda to bude někde v Jihočínském moři anebo přímo v Tchajwanské úžině,“ uvedl pro EURO jeden diplomatický zdroj. I z těchto důvodů Tchaj-wan na Spojené státy čím dál více naléhá, aby mu pro zajištění dobré vyjednávací pozice dodal například modernější stíhačky F-6 C/D a také ponorky na dieselový pohon. Armáda ROC má ve své výzbroji i francouzské Mirage 2000 a americké F-16A/B, typ A/B však považuje za zastaralý.
Spojené státy se v rámci Zákona o vztazích k Tchaj-wanu schváleného Kongresem v roce 1979 (Taiwan Relations Act, TRA) zavázaly, že budou ostrovu dodávat zbraně, ovšem pouze na jeho obranu. A právě tato definice bývá někdy problém. Čína navíc celosvětově posiluje svůj vliv a Peking nese jakékoli dodávky amerických zbraní Tchaj-wanu velice nelibě, což pak dává Washingtonu důrazně najevo.
Čína ovšem bojuje všemi možnými způsoby. Důkazem může být případ tchajwanského generála Lo Hsien-čcheho, který byl koncem května obviněn ze špionáže ve prospěch pevniny, za což mu hrozí doživotí. Generál pracoval mezi lety 2002 až 2005 v Thajsku, kde poskytl citlivé informace týkající se obrany své země čínským agentům, kteří zdokumentovali jeho kontakty s tamními prostitutkami a poté jej vydírali. Podle Tchajwanců se jedná o nejhorší případ špionáže za poslední půlstoletí.
Částečné uvolnění
Jak již bylo uvedeno, administrativa prezidenta Ma obhajuje pozici nezávislého Tchaj-wanu jako země, v níž se konají svobodné volby a kde jsou dodržována lidská práva. Zároveň usiluje o intenzivnější kontakty s pevninskou Čínou, z nichž mají prospěch i sami Tchajwanci. Mezi červnem 2008 a prosincem 2009 se uskutečnila čtyři kola jednání jak na jedné, tak i na druhé straně úžiny. Jejich výsledkem bylo zlepšení spolupráce například v oblasti zemědělství, rybolovu či v boji proti zločinu.
Otevřely se rovněž možnosti přímého leteckého spojení, což je skutečně velký pokrok. Turisté totiž dlouho z Číny na ostrov cestovat nemohli. První letadlo, které přiletělo do Tchaj-peje přímo z pevniny a na palubě vezlo hrstku „průkopníků“, přistálo na Songšanském letišti teprve 4. července 2008. Tchaj-wan však počítá, že jich letos už budou přes dva miliony. Prozatím cestují v rámci skupin, již se však dolaďují detaily, aby mohli přijíždět také individuálně. Nicméně k tomu, aby se tak mohlo stát, potřebují povolení. A to jak ze strany domácích úřadů, tak i těch tchajwanských.
Po letech poměrně vyhrocených vztahů s předcházejícím tchajwanským prezidentem Čchen Šuej pienem (2000–2008, momentálně si odpykává doživotní trest za korupci) nyní Peking veškeré podobné iniciativy vítá. „Vztahy jsou lepší, ale jsou to pořád jen vztahy pevniny s – již méně neposlušnou – provincií. Nic víc. Státní entitu jim ČLR nikdy nepřizná,“ říká diplomatický zdroj z Pekingu.
Byznys kvete, vlastenectví také
Ekonomické aktivity mezi Tchaj-wanem a pevninou probíhají již delší dobu více méně samovolně. „Podle oficiálních statistik investovali naši byznysmeni na území kontinentální Číny doposud 97 miliard dolarů. Ve skutečnosti to však může být až třikrát více, odhadem 250 až 300 miliard USD,“ uvedl pro EURO James Š’ Čchu, vedoucí pracovník vládní Rady pro vztahy s pevninskou Čínou. A zatímco má EU a Spojené státy s ČLR ohromné obchodní deficity, má naopak Tchajwan v obchodě s ní mohutný přebytek, který loni dosáhl skoro 90 miliard dolarů a za první čtvrtletí tohoto roku přes deset miliard dolarů.
Čína vnímá čím dál větší propojení s Tchaj-wanem jako možný způsob jeho mírového sjednocení s pevninou. Peking totiž neuspěl s dřívějším návrhem modelu „jedna země, dva systémy“, díky němuž byly připojeny k ČLR Hongkong (1997) a také Macao (1999). „Když už, tak Tchajwancům by se mnohem více líbil náš model EU,“ říká evropský diplomat.
Jedna věc je byznys, případně kontakty v oblasti kultury a cestovního ruchu, druhá patriotismus. A ten je cítit na Tchaj-wanu téměř na každém kroku. Tamní lidé se otevřeně hlásí ke svým kořenům a čínské kultuře a opakují, že to byli jejich lídři, kteří odvezli spoustu nesmírně cenných historických uměleckých děl z pevniny, a tím je vlastně zachránili před Maovou kulturní revolucí. Tchajwanci sice volí různé politické strany, pro drtivou většinu z nich však otázka připojení k Číně vůbec nepřichází v úvahu. Podle posledního průzkumu 87 procent obyvatel požaduje zachování statu quo. Na svůj ostrov jsou hrdí a kvůli tlaku, který Peking vyvíjí na mezinárodní scéně v otázce Tchaj-wanu, také semknutí.
Tiše a pod stolem
Postavení ROC na mezinárodní scéně je omezené. Tchaj-wan není členem významných mezinárodních organizací, i když o to usiluje. Například v OSN ztratil křeslo v roce 1971. Jako samostatný stát jej nyní uznává jen 23 zemí, z nichž většina je z třetího světa. Ostrov dnes nemá oficiální diplomatické vztahy s USA, z Evropy je má pouze s Vatikánem. Členské země EU a mnoho států, které navázaly diplomatické styky s ČLR, mají však v Tchaj-peji zastoupení v podobě tzv. ekonomických a kulturních kanceláří. Ty vykonávají téměř veškerou činnost jako klasické ambasády, i když jimi oficiálně nejsou.
Tato schizofrenie mezinárodního společenství, kdy jeho tichá podpora Tchaj-wanu probíhá spíše „pod stolem“ než na něm, mívá zvláštní podoby. Evropská unie, která oficiálně uznává pouze kontinentální Čínskou lidovou republiku založenou Mao Ce-tungem, například loni 25. listopadu zrušila vízovou povinnost pro držitele pasů ROC. Tchajwanci díky tomu mohou pobývat na území Schengenu, stejně jako v Norsku, na Islandu a ve Švýcarsku, po dobu 90 dnů. Velká Británie a Irsko jim tento bezvízový pobyt povolily již v roce 2009. Držitelé pasů ČLR však musejí o víza žádat i nadále.
Mnohem zásadnější otázkou však zůstává, jak by se zachoval svět, kdyby se Tchaj-wan ocitl po palbou. I kdyby šlo ze strany Pekingu pouze o zkušební demonstraci síly.
