Portréty nizozemské fotografky Rineke Dijkstry, které jsou do 27. srpna vystaveny v Galerii Rudolfinum, jsou na první pohled srozumitelné, jednoduché a jasné, zároveň však v sobě mají cosi těžko pojmenovatelného. Popsat je lze několika slovy. Náctiletá dívka či chlapec na pláži, matka s novorozencem v náručí krátce po porodu, izraelští branci na prvním vojenském cvičení. Vyjádřit jejich sdělení je obtížnější.
Dijkstra své modely fotografuje v anonymním prostředí, k němuž nemají osobní vztah, a v životních situacích, jež jsou pro ně samé nové a pro které nemají naučené pózy a gesta. Před objektivem se ocitají „nazí“, bez možnosti schovat se za masku nacvičené sebestylizace. Z rozporu mezi zjevnou vnitřní nejistotou portrétovaných a přísnou jednoduchostí zvolené formy – Dijkstra se vzdává veškeré snahy o efekt, kterou jí nabízí práce se světlem či úhlem záběru – vzniká onen pocit čehosi nevyslovitelného.
Intimitu jejích fotografií ještě umocňuje, že objektivizují okamžiky, které jsou pomíjivé a časově podmíněné. Proměna, či hledání, kterým všichni portrétovaní v tom či onom smyslu procházejí, je pouze momentálním stádiem jejich životů. Divák však nabývá dojmu, že se o nich dozvídá něco důvěrně osobního, že s nimi vstupuje v bezprostřednější kontakt, než kdyby si byli ve svých nových rolích jistější.
Zde se však skrývá určitý chyták. Ani ne tak v tom, jak autorka pracuje, ale v tom, jak její snímky číst. Skutečně nabízejí niternější obraz portrétovaného, než kdyby šlo o jinou situaci? Není jejich síla jen v jejich novosti? Dijkstra zdůrazňuje, že se svými modely nikterak nemanipuluje, že je nechává, aby byly samy sebou, jde to ale vůbec? Není fotografie manipulativní ze své samé podstaty?
Ale to nemění nic na skutečnosti, že se jedná o nesmírně zajímavé snímky. Ať tak či onak, Dijkstra dokázala svým portrétům vdechnout nebývalou naléhavost. A to je – již jen s ohledem na dlouhou tradici tohoto žánru – vskutku mimořádným uměleckým počinem.
