Premiér Petr Nečas odmítl už podruhé účast Česka na řešení krize eurozóny. Nelíbí se mu, že toto řešení směřuje k větší integraci a možná nějaké formě politické unie. Česko se tak dostává mimo hlavní evropský proud, aniž by mělo jasno v tom, co mu tento postup přinese.
Foto: Profimedia.cz
Přežití eurozóny je pro Česko životně důležité, nicméně se způsobem, jakým měnová unie hledá cestu ze své krize, Česko nesouhlasí. Samo žádný lepší recept nemá. Alternativu nenabízí. Nicméně kdyby se nakonec eurozóně povedlo nastoupenou cestu úspěšně dokončit a svou existenci obhájit, Česko se možná také připojí. Zhruba takový signál vysílá už rok česká vláda, respektive její část v čele s premiérem Petrem Nečasem, nejen v Evropě, ale i doma. Nečas se odmítl už před rokem připojit k Paktu euro plus, který kromě větší rozpočtové kázně zavazuje účastnické státy k reformám a zlepšování konkurenceschopnosti. Minulý týden odmítl účast na smlouvě o fiskální stabilizaci, kterou si prosadilo Německo za dosud nevyřčený příslib svého většího zapojení do vyřešení dluhových problémů některých členských zemí.
Paradoxní je český postup hned dvakrát. Nečas v obou případech zdůraznil, že stejná opatření, k nimž by se měl zavázat v Evropě, má jeho vláda v programovém prohlášení a chce je v Česku uskutečnit. V obou případech jako výmluvu, proč nechce připojit podpis, použil zástupný argument o nejasné podpoře parlamentu nebo o nejasnosti způsobu ratifikace. Zatímco v případě europaktu se mohl ohánět i tím, že stejně jako Česko smýšlí orbánovské Maďarsko, Švédsko a Velká Británie, minulý týden už zůstal sám. Británie už v prosinci jasně řekla, že žádnou fiskální smlouvu nepodpoří. Češi tehdy uvedli, stejně jako další země, které neplatí eurem, že se poradí s parlamentem a uvidí.
Rozpočtový bič
Nečas ani vláda žádnou věcnou diskuzi nevedli. Nikdo z vlády ani jednou neřekl, jak by měla eurozóna své problémy řešit a za jakých podmínek se k tomuto řešení Česko přihlásí. Na rozdíl od Poláků, kteří měli výhrady, formulovali je a část ze svých požadavků prosadili.
Význam fiskální smlouvy je dvojí. První jsou samotná opatření pro zajištění rozpočtové disciplíny v jednotlivých státech. Unie si sice podobná pravidla už loni odhlasovala v rámci reformy Paktu růstu a stability, teď se ovšem státy zavazují k tomu, že tato pravidla zavedou do svých právních řádů. Zákony v jednotlivých zemích vládám nařídí, že budou muset hospodařit tak, aby jejich strukturální deficit veřejných financí nepřesáhl 0,5 procenta HDP. To je nejvyšší přípustný deficit v situaci, kdy ekonomika šlape na plný výkon. Toto pravidlo zajistí, že v době růstu budou vlády hospodařit s přebytky, které pak budou moci použít pro krytí deficitů po nástupu recese. Národní zákony rovněž stanoví automatická opatření, která se spustí, jakmile vláda tyto cíle nebude plnit. Pokud některá ze zemí do konce roku 2014 tyto dluhové brzdy nezavede, bude je moci kterýkoli jiný signatářský stát žalovat u Evropského soudního dvora. Výsledkem může být pokuta ve výši desetiny HDP. Jinak řečeno, smlouva dává bič na vlády národním parlamentům a národním institucím, protože v minulosti stejný dohled na unijní úrovni selhal.
Státy se také zaváží ke snižování svého dluhu tak, aby ho během 20 let dostaly na úroveň 60 procent HDP. Kromě toho se země eurozóny budou scházet na pravidelných summitech, kde budou svou hospodářskou politiku koordinovat a určovat další směřování eurozóny. Minimálně jednou ročně se těchto summitů zúčastní i státy, které eurem neplatí, ale smlouvu podepíšou.
Německá hra
Druhý význam smlouvy je spíše symbolický. Dohoda obsahuje závazky, které tvrdě prosazuje Německo. Bez národních dluhových brzd není ochotno jako nejsilnější a nejsolventnější ekonomika eurozóny záchranu euroklubu dál platit. Teď vzrostla šance, že se zvýší ochota Německa například k navýšení záchranného mechanismu ESM, po němž volá šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová.
Z Berlína už minulý týden tyto signály začaly chodit. Ve hře je rázem i projekt společných evropských dluhopisů, které část ekonomů považuje za dobrý technický prostředek, jak předluženým státům vrátit důvěryhodnost na finančních trzích. Potíž je v tom, že od Němců zatím kromě požadavků na rozpočtovou střídmost nezaznívá žádný recept, jak relativně rychle nastartovat v zadlužených zemích hospodářský růst. Protože nutné strukturální reformy, které tamní vlády musí provést, přinesou první výsledky až za několik let.
Smlouva je tak potvrzením léčby, kterou Němci zatím eurozóně ordinují. Ta povede k postupné větší a hlubší integraci a nejspíš až k vytvoření jakési fiskální unie, kdy rozpočtové pravomoci jednotlivých států budou menší než dnes. Tuto cestu konec konců eurozóně doporučuje i řada expertů.
Právě prohlubování integrace jako metody záchrany eurozóny se ovšem český premiér bojí. Prozradil to po summitu v rozhovoru pro Lidové noviny. K fiskální smlouvě se prý nepřidal, protože povede časem k vytvoření politické unie. To by byl naprosto legitimní argument, proč se v Evropě vydělit z dominantního politického proudu. Jenže musel by mít oporu v dlouhodobé vizi českého působení v EU, kterou by zastávala Nečasova ODS, nebo dokonce celá vláda. A také v jasně definovaném užitku, který má zemi toto vydělení přinést. S něčím takovým ovšem čeští politici dosud nepřišli.
